Divadelní noviny > Názory – Glosy
„A Brutus je přec poctivec…“
(Drobná úvaha nad divadlem dnešní doby)
Nechoďme daleko od divadla, chceme-li psát o divadle v době, která je mimořádná. Byl-li v divadle někdo, kdo rozuměl lidskému srdci, stejně jako mechanismům, kterými lze srdcem manipulovat, pak to byl William Shakespeare. Z jeho historií, především však římských tragédií Coriolanus a Julius Caesar, docela zřetelně plyne, jak chápal úlohu občanů v dějinných zvratech. Jak křehkou platnost mají jejich názory a jak je lze obratným manévrováním dovést právě tam, kde je panovník nebo energický politik potřebuje mít.
Bezhlavý hulákající dav plácající prackami a vyhazující do vzduchu propocené čepice, zfanatizované děvy, jež by velebily Caesara, i kdyby propíchl jejich matky, a především brilantní řeč obludného manipulátora Marca Antonia nad Caesarovou mrtvolou, to jsou průkazné rekvizity, z nichž Shakespeare v Juliu Caesarovi skládá svůj obraz dějin. Marcus Antonius v řeči pronesené nad zavražděným Caesarem během brilantně zkomponovaných dvou tří minut Bruta totálně denunciuje. Každá z těch denunciací ale končí slovy: A Brutus je přec poctivec. Zcela tak obrátí mínění lidu od Brutova uctívání k jeho prokletí. A jeho posledním argumentem je Caesarova závěť, v níž všem Římanům odkazuje pětasedmdesát drachem a také všechny zahrady, parky i nově vysázené sady. Teď jsou navždy vaše a vašich dětí. Užijte jich ke zdraví, k radosti i odpočinku.
Co psát dál, zbývá ještě něco dodat? Takzvaná koronavirová krize hýbe celým světem a je jistě rozumné bránit jejímu nekontrolovanému šíření. Co je však racionálního na tom, když zdravotní argumenty jsou ohýbány argumenty politickými? A jaká pak racionalita mezi lidmi, do jejichž myslí se politikům a médiím podařilo zasít pudový strach ze smrti? Jak se pak divit těm, kdo nosí roušky uprostřed lesa, tleskají obřím letadlům přivážejícím kýženou pomoc z politiky vyvoleného diktátorského režimu a neuvědomují si, že příčinou většiny úmrtí není zápal plic způsobený koronavirem, nýbrž původní fatální onemocnění? Strach bezostyšně zneužívaný k politickým cílům a propagaci vlastní spasitelské osobnosti a průhledné uplácení občanských názorů jsou nejen námětem na tragédii s prvky frašky, ale především naší každodenní současností.
Zvláštní situace. Dnešek, tak názorově rozbitý a atomizovaný, dnešek, který v zájmu abstraktního dobra a domnělé správnosti potírá samostatné myšlení a dělá si právo na jediné – v rámci militantní skupiny ovšem – správné vidění, se najednou musí podřídit virovému diktátu. A dělá to. Bezmyšlenkovitě, stádně, poslušně, bez ambice udržet si alespoň prvky vlastního kritického myšlení.
Přirozeností divadla je něco právě opačného. Ta spočívá ve svobodě dialogu, v tázání se, hledání složitých, třeba rozporuplných odpovědí. Ve snaze postihnout současnost neustrašenými a lehkověrnosti zbavenými postřehy.
Jak ale zařídit, aby nás v tom tázání nenechali diváci napůl opuštěné nebo nedej bože samotné? Do divadel se chodí méně. Tak to je. I ty dříve nejvyprodanější inscenace dnes divácky kulhají a divadelní obecenstvo, z principu altruističtější a přemýšlivější, s návštěvou divadla váhá. Stvořená atmosféra strachu a povinné nepohodlné roušky na ústech k tomu jistě přispívají. Včera (21. září) jsme zase jednou hráli před plným hledištěm. To představení bylo věnováno zdravotníkům jako poděkování za jejich úsilí v prvním střetu s novým nezvyklým virem. Věřím, že právě oni věděli, co dělají, co riskují a neriskují, když jdou do divadla. Přišli, aby se v divadle bavili, a třeba také proto, aby zauvažovali, bez ohledu na současné Marky Antonie, kdo opravdu je Brutus, kým je Caesar a kdo že z nich je skutečně poctivec.
Komentáře k článku: „A Brutus je přec poctivec…“
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
