Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
A k čemu to všechno je? (No. 1)
Křižovatka představuje prostor, kde se střetávají protichůdné pohledy a konfrontuje se vzájemný nesoulad názorů či vztahů – tak jako se tomu děje každý rok v rámci festivalu Pražské křižovatky, který tuzemskému publiku představuje výjimečné počiny otevírající palčivá (primárně) politická témata. V letošním ročníku se představí díla zaměřující se na střety v rámci vztahů, a to ať už geopolitických či rodinných. Inscenace This Is Not an Embassy (Made in Taiwan), která vznikla v rámci spolupráce švýcarského Théâtre Vidy-Lausanne s Národním divadlem v Tchaj-peji se věnovala značně tabuizované problematice uznání samostatnosti Tchaj-wanu.
Foto: archiv ND
Náhoda či korigovaný osud pod vedením režiséra Stefana Kaegi ve spolupráci s nezávislou skupinou Rimini Protokoll umožnil, že se v jednom prostoru setkal vášnivě zpívající kněz David Chienkuo Wu, dědička bubble tea impéra a muzikantka Debby Szu-Ya Wang a zakladatelka Tchaj-wanské digitální diplomatické asociace Chiayo Kuo – tři různé generace, tři různá rodinná zázemí, tři různé pohledy, ale především tři průvodci, kteří nás provedou komplikovanými cestičkami historie vztahů mezi Čínou, světem a Tchaj-wanem, protože i přes názorový nesoulad (svůj nesouhlas mohli vyjádřit zvednutou cedulí I disagree) mají společný cíl: vybudovat v Čechách tchaj-wanskou ambasádu, tedy první krok uznávající samostatnost tohoto ostrovního státu.
Mohlo se jednat pouze o suchý výklad z hodin dějepisu zachycující vztahy s Čínou, v nichž Tchaj-wan nejprve figuroval coby součást Čínské lidové republiky (a tedy i OSN), aby následně za vlády prezidenta Richarda Nixona v 70. letech minulého století došlo k bližšímu bratříčkování mezi Čínou a USA, v nichž byl Tchaj-wan dokonale zapřen a jeho nezávislost zneuznána. Avšak historická faktografie je na jevišti seskládaná skrze perspektivy jednotlivých aktérů – ze vzpomínek jich samotných či jejich blízkých, které jsou umně prolínány kontextuálními střípky, čímž vzniká autentický obraz proměnlivých vztahů v atraktivním kabátku.
Foto: archiv ND
Kromě geopolitických vztahů tvůrci zasvětili publikum i do absurdit spojených s nemožností založit si téměř kdekoliv ve světě vlastní ambasádu. K tomu také patří ústřední kámen úrazu, v němž svět neuznává Tchaj-wan jako nezávislý stát. Lidé na Tchaj-wanu se jako nezávislý stát vnímají, otázkou, s níž se tvůrci obrací i na publikum, je, proč jejich samostatnost neuzná zbytek světa. Protože, jak inscenace precizně zachycuje, Tchaj-wan má vlastní národní identitu. Má vlastní hymnu, vlajku, stálé obyvatelstvo, jazyk, jasně vymezené území, vládu, a dokonce i vlastní olympijský tým. Jediné, co jim chybí k uznání, je schopnost navazovat mezinárodní vztahy, což nekomplikuje nic jiného než globální strach z Číny…
Kromě obsahové hravosti vyniká inscenace poutavou formou, jejíž podoba se v průběhu neustále mění. Dominujícím prvkem je chytře využitá „skládaná“ projekce – Wang ve svém levém, hudebním koutku, staví před kameru miniaturní kulisu propracovaného prostředí, v němž jsme se ocitli (například pohled z Tchaj-wanu na Čínu či Cihu Memorial Sculpture Park v Taoyuanu), přičemž obraz se přenesl do pravé části jeviště, kde stála před promítaným pozadím Kuo. Její záznam se pak promítal na několik velkých pláten (záměrně připomínající tvar vlajky) uprostřed jeviště, kde v živém přenosu vznikal obraz vzpomínek, kdy slovní projev Kuo doplňovala nádhernými, detailně zpracovanými 2D dioramatickými modely, které se pozvolna vrstvily. Mimo vrstvenou projekci využívali tvůrci i ryze ilustrační snímky z prostředí Tchaj-wanu (záběry z ulic, nočních trhů), během nichž zněla pouze na místě vznikající hudba Wang. Účelem těchto sekvencí bylo poskytnout publiku prostor na vydechnutí, tedy především zpracování informací a zároveň okusit autenticitu tamější atmosféry.
Foto: archiv ND
Tvůrci mohli zcela autokraticky nastoupit na scénu a prostě jen vytvořit ambasádu. Jelikož jsou však zastánci demokratických hodnot, aktivně do svého díla zapojili i publikum, s nímž v průběhu upřímně a otevřeně komunikovali. V první řadě od nás potřebovali získat svolení k založení tchaj-wanské ambasády na prknech Národního divadla – úspěšně. Následně se z jednotlivců stali (kromě nosičů lampionů) i významné české osobnosti (a tvůrci měli velmi dobře nastudované české reálie!), na něž se tvůrci obraceli s dotazy o další spolupráci a výpomoci ve zbytku světa. Tím se zvolna dostali k rizikům, které se s uznáním Tchaj-wanu coby suverénního státu pojí – veškerá komunikace s Čínou, tj. dovážené produkty i návštěvy země, se náhle stanou komplikovanější, ne-li zcela nemožné.
Foto: archiv ND
Národ – ostrov – poklad: tři stěžejní pojmy, které se v průběhu inscenace neonově rozsvěcovaly v pozadí (avšak nikdy ne všechny tři najednou, aby nepopudili čínskou vládu) a zachycovali nejen touhu po uznání, ale především lásku umělců k vlasti. Lehké agitačnosti se dílo nevyhnulo, ale v chytře zasazeném kontextu, kdy se nenuceně, otevřeně a zcela bez nátlaku vysvětlují okolnosti, rizika a vlastní vztah k této krásné zemi, šlo spíše jen o lehoučký odér, který se rozplynul v závěrečném nadšeném potlesku. Inscenace This Is Not an Embassy (Made in Taiwan) je unikátním dílem propracovaným do nejmenšího detailu a s využitím aktérů, kteří ve skutečnosti nejsou herci, vyniká pointa ještě o to intenzivněji. A k čemu, že to všechno je? I když nám to okolnosti skutečnosti neumožňují, splnil se tchaj-wanský sen alespoň na divadle. Tchaj-wan se na necelé dvě hodiny stal suverénním státem a po zhasnutí světel zůstává dál, v našich srdcích.
///
Rimini Protokoll, Švýcarsko – Stefan Kaegi: This Is Not an Embassy (Made in Taiwan). Koncepce a režie: Stefan Kaegi (Rimini Protokoll), dramaturgie a asistent režie: Szu-Ni Wen, scénografie: Dominic Huber, video: Mikko Gaestel, hudba: Polina Lapkovskaja (Pollyester), Debby Szu-Ya Wang, Heiko Tubbesing, výzkum: Yinru Lo, kamera: Philip Lin, světla: Pierre Nicolas Moulin, spoluautor dramaturgie: Caroline Barneaud, asistentka režie: Kim Crofts, asistent scénografa: Matthieu Stephan, produkce pro Evropu: Tristan Pannatier, generální technický manažer: Quentin Brichet, inscipient: Bruno Moussier, mistři zvuku: Charlotte Constant, Ludovic Guglielmazzi, mistři videa: Sebastian Hefti, mistři světel: Pierre-Nicolas Moulin, Jean-Baptiste Boutte, rekvizitáři: Séverine Blanc, Clélia Ducraux, Mathieu Dorsaz, stavba scény: Théâtre Vidy-Lausanne, produkce: Théâtre Vidy-Lausanne, National Theater & Concert Hall Taipei, koprodukce: Rimini Apparrat, Berliner Festspiele, Volkstheater Wien, Centro Dramático Nacional Madrid, Zürcher Theater Spektakel, Festival d’Automne á Paris, Činohra Národního divadla/Festival Pražské křižovatky. Hrají: Chiayo Kuo, Debby Szu-Ya Wang, David Chienkuo Wu. Premiéra 14. března 2024 v Théâtre Vidy-Lausanne, Švýcarsko /zde/. Psáno z uvedení na festivalu Pražské křižovatky 7. listopadu 2024 na Nové scéně, Praha.
///
Více o festivalu Pražské křižovatky 2024 na iDN:
Pražské křižovatky 2024 se blíží!
S. Kaegi: Divadlo může být reálnější než realita
…
Komentáře k článku: A k čemu to všechno je? (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
