Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

A k čemu to všechno je? (No. 2)

V divadelním světě platí spousta nepsaných pravidel – mezi nejznámější patří například zákaz vyslovování jména Shakespearovy skotské hry nebo že děti a psi na jeviště nepatří. Jenže pak do divadelního světa vstoupil švýcarský režisér Milo Rau a nad druhým zmíněným pravidlem jen mávl rukou. Jeho inscenace Medea’s Children, kterou uvedl letošní ročník festivalu Pražské křižovatky, totiž propůjčuje hlas téměř výhradně dětským/dospívajícím hercům a herečkám, skrze něž se suverénním způsobem dotýká tématu rodinných traumat, vraždy a sebevraždy.

Režisér Milo Rau představuje, podobně jako chorvatský režisér Oliver Frljić (jehož dílo Naše násilí je vaše násilí vyvolalo v českém prostředí v roce 2018 nejednu kauzu), tvůrce pohybujícího se především v kontroverzních vodách a dotýkajícího se zejména politických témat. Jinak tomu není ani v případě Medea’s Children, v němž Rau spájí Euripidovo psychologické drama Médea se skutečným příběhem belgické ženy (v inscenaci pojmenované Amandine), která v roce 2007 zavraždila svých pět dětí. Oba příběhy vycházejí ze stejného základu a končí stejně tragickým vyústěním – nešťastnou ženu opustí muž a ona se pod neúnosnou psychickou tíhou proviní na svých dětech a vezme jim život. Ačkoliv je v díle silná ženská hrdinka, Rau se rozhodl svěřit vyprávění všech životních osudů do rukou dětí ve věku zhruba deseti až patnácti let.

Již v úvodu, který se odehrává na předscéně, se publikum poměrně překvapivě seznámí s tím, že ho v následujících minutách nečeká série štkavých a jazykově obtížných monologů, ale začne šarmantním Peterem Seynaevem v roli koordinátora dětí, který publikum relativně dlouhou dobu a značně přesvědčivě obeznamuje s faktem, že jsme se – pro diváky paradoxně ještě před začátkem představení – ocitli na debatě po představení. Výstup podpoří zvolna se připojující dětští herci a herečky, s nimiž Seynaeve vede rozhovor o tom, jak se k dílu – jak k Eurípidově tragédii, tak k divadlu a této inscenaci – dostali, jak je interpretují. Klade otázky, na které by se pravděpodobně ptali diváci, a rafinovaně slibuje přítomnému publiku prostor pro vlastní dotazy. K nim se však nikdy nedostane.

Už v těchto prvopočátcích se zdařile zapojuje cynický humor postavený na kontrastu vnímání světa dospělými vers. dětmi. Dětský pohled je zpestřen rozdvojeným pohledem dětí, které mají touhu se předvádět, odsekávajících pubescentů a těch, pro které je celá debata tak trochu otrava.

Ať už tvůrcům sednete na lep, či nikoliv, po úvodním výstupu, který poskytne publiku základní informace pro snazší čtení díla, se plynule vstoupí do děje avizované řecké a současné tragédie. I zde se objevuje prvek zdvojení (vedle propojení dvou příběhů) – spolu s akcemi na jevišti se simultánně na zadním plátně promítá filmová projekce. Souhrou a vzájemným doplňováním se dvou uměleckých médií vzniká silný estetický dojem. Filmové projekce umožňují využít kamerové záběry jako sondu do vnitřního světa postav, čímž se inscenace dostává k žánru psychologického dramatu. Atmosféra tragičnosti je umocňována záběry melancholického města Ostende označovaného jako nejsmutnější přístavní město, do něhož je zasazen příběh obou žen a které scénograficky reflektuje písečná pláň na jevišti.

Oba příběhy jsou roztříštěny na vzájemně se prolínající fragmenty, každý z nich je uvozen jako samostatná kapitola se specifickým názvem. Střípky jednotlivých osudů se pozvolna propojují. Herci poskytují nejen základní informace o tom, co se stalo antické Médee, ale investigativně nahlížejí (skrze pohledy okolních postav) i na život Amandine. Vyslechneme si tak rozhovor s její matkou, která rozjímá nad tím, kde udělala chybu, či rozhovor s jejím mužem, který se s úmrtím svých dětí nedokázal vyrovnat. Jednotlivé dílky skládačky vyvrcholí v grandiózně krutém finále.

Než však představení dojde k tomuto momentu, nelze opominout Rauovu schopnost precizně manipulovat s emocemi publika, přecházet z jednoho extrému do druhého formou ostrých střihů. Výstupy týkající se osudů nešťastných žen se nesou ve vážném duchu – provází je procítěné deklamační výkony mladistvých aktérů a aktérek, různě načasované herecké fígle v podobě umělých slz, černobílé blízké záběry na zkroušené tváře, tlumená světla či tklivá hudba v pozadí. Kombinací těchto faktorů vytváří Rau bolestnou atmosféru vyvolávající adekvátní emoce tomu, aby se člověk dokázal ponořit do žalostných scén a už předem se ošívat před předtuchou nadcházejících tragédií.

Avšak aby diváka ona tíživá nálada neumořila, pracoval tvůrčí tým s odstupy směřovanými do humoru – po každém výstupu se vracíme zpět do uvolněné „zákulisní fáze“, kdy Seynaeve vtipkuje, chválí dětské výkony a reflektuje jejich komentáře. Humorná složka v tomto případě tkví především v sofistikovaných průpovídkách dětí komentující dané dění, které jejich koordinátora dostávají do úzkých. Téma se posouvá až k odkazu Samuela Becketta a jeho Čekání na Godota. Repliky mladých (malých) herců a hereček tak nečekaně mají až existenční odér. Jako příklad poslouží drobounká Anna Matthys (alt. Juliette Debackere), která Seynaevovi suverénně sdělí, že všichni míříme do nicoty při debatě nad tématem rozchodu. Ač se to v rámci žánru tragédie jeví překvapivě, inscenace překypuje vtipnými situacemi a dialogy, přičemž humor ve většině případů vychází z naturelu jednotlivých aktérů a aktérek.

Nicméně, extrémní střídání z jednoho emočního pólu na druhý se následně zúročí právě ve finále, v aktu vraždy. V antických tragédiích se násilí neztvárňovalo, vždy se pouze slovně zachytilo. Rau se však rozhodl doslova chytit příležitost za pačesy. Na jevišti se tak před očima publika odehraje mrazivá scéna, v níž představitelka Amandine (Bernice Van Walleghem) postupně zabije všechny své děti. Po explicitně ztvárněné vraždě prvního dítěte lze snad zadoufat, že neuvidíme mordy zbylých čtyř. Avšak marně.

Skrz záběry z kamery živě sledujeme, jak Amandine své děti dusí, podřezává jim hrdla řeznickým nožem, čeká, než vykrvácejí, a jejich mrtvá těla pak vynáší ven. Jde o emočně silně vypjatou a náročnou, zdánlivě nekonečnou situaci, která díky propracovaným efektům krvácení či snaze dětí se opravdu bránit působí – oproti předchozímu dění – až hyperrealisticky. Oproti zbytku inscenace se tato část odehrává v naprostém tichu, jež prolamují pouze srdceryvné výkřiky.

Psychický teror publika nekončí ani po prostřihu, kdy děti ožívají a jdou se umělé krve zbavovat. Reproduktory jsou stále tiché, veselé dětské tváře v sobě nesou podivný zármutek. Jedno z nich se hystericky rozpláče. Pocit úlevy či snad katarze, že se nikomu nic nestalo, se nedostavuje. Pohled na krví zmáčené děti a jednu dívku v slzách vyvolal spíše neklid a ve mně otázku: Proč tohle musí prožívat dvanáctileté děti?

Hořký konec umocní finální monolog Amandine před smrtí, v němž se obrací k nám, k okolnímu světu a žádá o pomoc, o trochu lásky, která by celé této tragédii zabránila. Snaha zvrátit tuto těžkou, depresivní melancholii se projevuje v drobných pokusech o vtipkování mezi koordinátorem a samotnými dětmi, avšak bez úspěchu. Dostihla nás ta největší tragédie: Věděli jsme, že to tak skončí, ale i přesto jsme doufali, že to dopadne jinak…

NTGent, Belgie – Milo Rau: Medea’s Children. Koncept a režie: Milo Rau, dramaturgie: Kaatje De Geest, scénografie: ruimtevaarders (Karolien De Schepper, Christophe Engels), rekvizity: Joris Soenen, kostýmy: Jo De Visscher, světelný design: Dennis Diels, video design: Mortz von Dungern, zvukový design: Elia Rediger, herecký koučink: Peter Seynaeve, Lien Wildemeersch, supervize dětí: Dirk Crommelinck, koprodukce: Wiener Festwochen, La Biennale de Venezia, ITA – International Theater Amsterdam, Tandem – Scéne nationale (Arras Douai). Hrají: Peter Seynaeve, Lien Wildemeersch, Anna Matthys Juliette Debackere, Ella Brennan, Bernice Van Walleghem, Aiko Benaouisse, Helena Van de Casteele, Elias Maes. Premiéra 18. dubna 2024, NTGent. Psáno z uvedení na festivalu Pražské křižovatky, 10. listopadu 2024, Nová scéna, Praha.

///

Více o festivalu Pražské křižovatky 2024 na iDN:

Pražské křižovatky 2024 se blíží!

S. Kaegi: Divadlo může být reálnější než realita

A k čemu to všechno je? (No. 1)

…

• Autor: Veronika Holečková
• Publikováno: 14. listopadu 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: A k čemu to všechno je? (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ