Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    A na co teda mám do toho Šumperka přijet?

    … zeptá se mě občas někdo. Může to být zdvořilostní otázka, ale třeba taky vážný zájem o bližší poznání našeho divadla, ideálně ve spojení s dovolenou v Jeseníkách. Herci většinou pozvou na něco, kde mají velkou roli. Ale na co mám zvát já jako dramaturg?

    Odpověď je samozřejmě jednoduchá. Na cokoli! Přece si musím stát za vším, co tady děláme, zvlášť když s ředitelem Matějem Kašíkem spoluutváříme sezonní koncepci sami ve dvou a není nad námi nikdo, kdo by nám ji překopával, dělal z ní něco brutálně kompromisního, nebo dokonce cizího, pod co už bych se nechtěl podepsat. Je to vlastně krásně svobodný stav, pokud současně dokážeme přijmout realitu druhého nejmenšího města s profesionálním souborem. Města, ve kterém některé u stolu pěkné myšlenky není možné realizovat tak, jak bychom chtěli. Protože komu v Šumperku hrát divadlo?

    Celý první rok v angažmá jsem si v bezpečí lockdownového skleníku čechral vizi, že chci do divadla přivést mladé lidi. V důsledku toho vznikly inscenace, které, věřím, by dokázaly rezonovat s mladými vysokoškoláky. Jenže v Šumperku žádná vysoká škola nesídlí, jsou tu jen detašovaná pracoviště tří univerzit z Prahy a Ostravy, kam se vesměs dojíždí a nelze je počítat. Proto se zaměřujeme na střední generaci lidí, kteří se do Šumperku vrátili nebo odsud nikdy neodešli. Ti by mohli chodit do divadla! Těm má smysl se přiblížit kultivovanou komercí, občas rozčísnutou nějakou těžší látkou. A pokud možno přitom neodradit nejstarší diváckou generaci a to, co z ní po pandemii zbylo. Pak je tu řada škol a školek. Velká divácká základna, zvláště v Olomouckém kraji, kde se nenachází žádné stálé profesionální divadlo pro děti. Takže jsme zpátky u divadla pro mladé. Respektive pro jejich pedagogy, kteří rozhodují o tom, na co se půjde. Může být sebelepší záměr nasadit Čika, jehož románová předloha byla bestsellerem německé mládeže, ale Bylo nás pět je, co se týká zájmu škol, úplně jinde. Pamatuji, jak jsme již před začátkem zkoušení měli z obchodního oddělení zprávy, že to bude divácky nejúspěšnější titul sezony. Aniž bychom vůbec tušili, jak dopadne výsledný tvar inscenace. S tím se však musí počítat a nezbývá než hledat i u takového titulu originální inscenační klíč, který obhájí vedle ekonomické také uměleckou existenci inscenace. Naštěstí to byla výzva realistická.

    S vědomím toho všeho říkám, že stavba repertoáru v Šumperku je i přes různá specifika prostředí – nebo právě pro ně – vzrušující výzvou a možností rychle si ověřit účinnost vlastních rozhodnutí. Když jsou odvážná, ale ne zaslepená, můžeme být odměněni tím, že se čas od času na repertoáru objeví autoři jako Lars von Trier nebo Martin McDonagh. Co na tom, že jejich nejlíbivější díla? Jindy je ale potřeba nasadit také toho Čechova. Bez kompromisů. Ale ne moc často, protože herce příšerně bolí, když do velké inscenace dá kus sebe a zahraje si ji jen několikrát. Ale občas je to důležitá, byť ekonomicky těžko měřitelná investice. Herci se totiž díky takovým inscenacím zlepšují, o některých šumperských bych si troufl říct, že po setkání se Strýčkem Váňou jako by najednou povyrostli a šli lepší do dalších inscenací, které mají divácký potenciál větší. Třeba do Šumperáku, jehož nasazením jsme se připojili k těm oblastním divadlům, která prostřednictvím regionálních dramat vyprávějí příběhy místních fenoménů nebo osobností. Je v tom záměr dát divákům něco, co je „jejich“ a co jim zájezdová agentura z principu dopřát nemůže. Tato dramaturgická linie je obvyklejší v krajských městech, ale i u nás lze najít témata, která patří na místní jeviště a zajímají místní diváky. Třeba právě taková inscenace pak může být impulzem pro zájemce z větších vzdáleností, kteří to myslí vážně a opravdu se chtějí přijet do Šumperku na něco podívat. Anebo se to podaří jinému titulu.

    Pokud všechny zmíněné aspekty zvládneme udržet v rovnováze, budu moct i nadále zvát na cokoli. Soubor na to máme, a když se to sejde s režiséry, věřím, že máme na to dělat v Šumperku dobré divadlo.


    Komentáře k článku: A na co teda mám do toho Šumperka přijet?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,