Divadelní noviny > Názory – Glosy
A nihilo nihil
Václav Černý se ve svých pamětech, když popisuje stav československého školství počátkem padesátých let, na jednom místě zmiňuje i o loutkáři Josefu Skupovi, strakonickém rodáku a tvůrci Spejbla s Hurvínkem. Mladý Skupa se sice ze Strakonic brzy odstěhoval do Plzně, kde pak úspěšně začal budovat svoji loutkářskou kariéru, přesto jsme na něj my Strakoničáci samozřejmě hrdí; je to náš rodák, naše krev, náš tvůrce… Náš tvůrce? No ano. Mnozí z nás Strakoničáků jsou přesvědčeni, že naše zabedněnost, naše malost a ovladatelnost, čili to vše, na co jsme v naší zabedněnosti hrdí, že to vše koneckonců pochází odkudsi od Skupy; že jsme jeho výtvorem, jeho dětmi, jeho následníky. Či že naši předci byli předobrazem jeho loutek, jeho trvalou inspirací, když se na věc podíváme z druhé strany.
A teď onen předem ohlášený citát z Černého. Byli jsme také obdařeni, píše Černý, vysokou školou loutkářskou, nikdo se ani nezakuckal, tak se už zdálo samozřejmé, že i prof. Skupa, puncovaný straník a národní umělec, si musí přijít na své. Jiného důvodu nevidět, neboť – odpusťte mi počestní a milí duchové Matěje Kopeckého – že byl Skupa tvůrcem dvou kašpárkovských loutek, a to otcovského blbečka a dětského blbečka, mi vždy připadalo spíš jako nevkus než jako možný popud vysokoškolské habilitace! Tolik Černý, jehož paměti jsem četl už hodně dávno, leč tyto dvě věty si dosud pamatuji slovo od slova. Tolik se mě tehdy dotkly! Náš rodák, náš Skupa, náš Hurvínek, náš Spejbl, naše Mánička, náš Žerýček! Všechno do jednoho Strakoničáci! A Černý? Toho jsem od té doby považoval za „bejbla“. (Kdo chce, může si s trochou úsilí zjistit, komu na Plzeňsku říkají „bejbl“.) Celá ta dřevěná famílie, když to řeknu úplně stručně, byla naším nedotknutelným strakonickým klenotem, diamantem zasazeným do náhrdelníku strakonických krás hned vedle strakonického hradu s věží Rumpálem, jakož i dalších krás, jež zde nemůžeme vyjmenovávat. (Dudáctví a fezy. Tolik vám ještě musím vyzradit.)
Čekal jsem do svých šestatřiceti let, než jsem se na Spejbla s Hurvínkem šel poprvé podívat. Psal se devětadvacátý prosinec 2013, když jsem ve svém úplně nejmenším oblečení vstoupil bok po boku několika desítek dětí (ano, máte pravdu, spíše „bok po hlavě“ několika desítek dětí) do sálu pražského Divadla Spejbla a Hurvínka, kde toho dne ve třetí či čtvrté repríze dávali té zimy premiérované představení s názvem Štědrý den u Spejblů… A hnedle na mě dýchla normalizační atmosféra! V duchu jsem strouhal mrkev kolegům divákům, kteří Na Zábradlí platí dospělácké vstupné za ta Mikuláškova Šedá sedmdesátá. Tady u Spejbla, vážení, říkal jsem si, tady máte normalizaci! … Na tom představení bylo normalizační úplně všechno, počínaje šedými (!) kulisami, přes kradení kapra a stromečku až po závěrečnou koledu, jejíž text představoval úplně jediný odkaz na fakt, že Vánoce souvisí také s něčím jiným než – s prominutím – s debilními dárky… Byl to šok. Nebudu přehánět, když povím, že mě vyznění Štědrého dne u Spejblů uráželo. Měl jsem chuť zavolat na policii, aby tohle vzrůstem sice malé, leč početné a lehce ovlivnitelné shromáždění přišla rozehnat; s každou další odehranou scénou jsem totiž nabýval dojmu, že tady už končí všechna legrace, všechna hra, a že už jde o něco skutečně vážného – o ohrožení dětí, jimž se v rámci Spejblova a Hurvínkova blbečkovského chování vyjevuje nebezpečná idea, že dobří andělé v životě lidem pomáhají prostě proto, že ti lidé existují, vegetují, vedou svoji blbečkovskou existenci; že andělé lidem prostě pomáhají za to, že lidé kradou stromeček a kapra, když mám dát jeden příklad… Ne, tohle nebyli „Simpsonovi po česku“. Tohle byla blbečkovská famílie, u níž jsem nenašel jediný důvod, proč by měla právo na to, aby byla, aby podle ní byly loutky a tak dále…
Pomoc boží, jakož i tu magistrátní, si člověk musí zasloužit. Tečka.
Komentáře k článku: A nihilo nihil
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Marek
Totožné rozčarování
jsem zažil asi před desíti lety, když jsem si šel úplně stejně splnit dětský sen. Navíc jsem zabloudil omylem na představení pro dospělé s názevm „Spejbl balancuje a bilancuje“. To, co jsem zažil, byla sprcha ideové malosti, bez nadhledu, ale se spiklenectvím „takhle to přece chodí“. A co víc: autoři neváhali Spejblovi vložit do úst nejhorší možný „přeřek“: „Á to je náš kurví… ehm, Hurvínek!“ Tak to nevím, jestli se tu, Davide, podařilo překonat.
10.02.2014 (23.43), , Trvalý odkaz komentáře,