A nyní Marta
V Museu Kampa, na jeho letní scéně, se již po třetí sešel tým kolem autorky Daniely Sodomové a režisérky Adély Laštovkové Stodolové a po Medě (2019) a Werichovi (2021) připravil pod názvem Marta inscenaci o další výrazné osobnosti české kultury 20. století, zpěvačce Martě Kubišové.
Berenika Kohoutová v roli Marty Kubišové FOTO PETR KADLEC
Medu jsem neviděl, Wericha ano a do Divadelních novin jsem o něm po premiéře napsal, že stran textu jde o materiál, na kterém se dá stavět, a o samotné inscenaci že dává letní produkci, co její jest. Marta dopadá v tomto kontextu o poznání hůř. Sami tvůrci ji označují za divadelní recitál, přičemž důraz má být zřejmě položen na slovo recitál (ve smyslu pásmo písní); divadla (a v textové rovině dramatu) je tu totiž jen poskrovnu.
Daniela Sodomová buduje text podobně jako ve Werichovi jako féerii životopisných zastavení. Zde ale jejímu scénáři, zvláště v prvé části, schází jakýkoli dramatický náboj, vnitřní sepětí, to, že by se rozvíjel z nějaké vlastní podstaty; autorka jednotlivá zastavení zakládá jen na stroze informativních sděleních, která je jaksi třeba pro základní životopisný přehled říct, též přímo cituje z dobových materiálů. Dojde tedy na setkání se skladatelem Bohuslavem Ondráčkem, přestup z plzeňského Divadla Alfa do pražského Rokoka, seznámení s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem i na dnes už ikonické momenty: Kubišové a Janžurové setkání s Alexandrem Dubčekem před budovou ÚV KSČ v srpnu 1968, Kubišové „dopis na rozloučenou“ Vondráčkové a Neckářovi na prahu normalizace.
První část večera je výrazně delší než druhá, Sodomová zbytečně ulpívá u rozjezdu zpěvaččiny kariéry, některé výstupy (například předávání Zlatých slavíků za rok 1966) jsou zcela zbytné. Druhá část se pak stává zrychleným průletem Kubišové životem za normalizace, končí se vystoupením na Václavském náměstí v listopadu ’89, na polistopadová léta se již nedostane (přitom i zde by nebyla nouze o zajímavé okamžiky). Možná paradoxně je ale druhá část zdařilejší: více se soustředí na Kubišové privátní život, více se jí vede zpřítomnit zpěvaččiny pohnuté životní chvíle (smrt dítěte, soužití s režisérem Janem Moravcem).
Režijní střídmost Adély Laštovkové Stodolové je až zarážející. Pryč je pro její režírování typický důraz na neverbální, pohybovou složku, pryč jsou (až na jednu dvě výjimky) nápaditá hudebně-choreografická čísla (pod choreografií je tentokrát podepsaná jen Linda Rančáková, nikoli i Laštovková). Scénické aranžmá se omezuje prakticky jen na statické dialogy, ponejvíce pronášené do mikrofonů v popředí scény, a doprovodné, ilustrativní pohyby v pozadí, prováděné členy company, tedy herci, kteří zároveň tvoří i orchestr hrající hudební čísla večera. Ta produkci dominují a účinkující je interpretují většinou zdařile, hlavní tíha pochopitelně ale leží na představitelce Marty, kterou alternují Berenika Kohoutová a Hana Holišová; na premiéře vystupující Kohoutová působila pěvecky jistě, sytosti a hloubky hlasu Kubišové ale nedosahovala, což bylo citelně znát zvláště v písních šansonového typu jako Loudá se půlměsíc, Lampa či Proudy.
Laštovkové vyobrazení Kubišové je ke škodě věci glorifikující. Nikoli proto, že by byl nějak zkreslován její reálný charakter či vyzdvihovány třeba její pozitivní vlastnosti, ale z toho důvodu, že její okolí je prakticky bez výjimky shozeno, podáno v karikaturní nadsázce. Všichni jsou (tak či onak) divní – jen Marta je normální. Helena Vondráčková (Zuzana Stavná, alternace Sara Sandeva) je nejprve, v šedesátých letech, naivňoučké kůzle a za vrcholící normalizace dáma z „vyšších kruhů“, Václav Neckář (Jan Cina, alternace Denis Šafařík) je slaďoučký a hodný klučina, režisér Jan Němec (první manžel Kubišové; hraje ho Jan Meduna v alternaci s Petrech Stachem) sebestředný histrión apod. Lze se potom divit, že Kubišové neokázalost, přirozenost a věcnost, vědomí, že je jen obyčejnou holkou (která si ovšem i ve vypjatých společenských chvílích zachová rovnou páteř), v tomto kontextu působí přepjatě kladně?
Druhá, privátnější část večera je – jak už jsem uvedl – zdařilejší, a tak se nakonec tak trochu dostaví efekt „konec dobrý, všechno dobré“, když Marta z vyvýšeného ochozu Musea jakožto melantrišského balkonu zpívá závěrečnou píseň Já tu s tváří neměnnou, působí to poměrně jímavě…
Letní scéna Musea Kampa – Daniela Sodomová: Marta. Režie Adéla Laštovková Stodolová, dramaturgie Jana Slouková, scéna Jaroslav Wertig, kostýmy David Janošek, hudba Petr Zeman, choreografie Linda Rančáková. Premiéra 9. června 2022.
Komentáře k článku: A nyní Marta
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
