Divadelní noviny Aktuální vydání 22/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

22/2024

ročník 33
24. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Gilmorky bez servítků

    Ve své nejnovější inscenaci se Divadlo LETÍ v mnohém opírá o známý seriál Gilmorova děvčata. Není divu, hra A pak přišla Mirna německé autorky střední generace Sibylle Berg pojednává o vztahu matky a dcery. Inscenace je protkána hudebním motivem ze seriálu a průpovídkami: v minulých dílech jste viděli. Taktéž v programu diváci najdou dvě analýzy Gilmorek.

    Natália Drabiščáková coby hlavní představitelka matky a Kateřina Dvořáková jako dcera Mirna FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    Inscenační tým prostřednictvím odkazů otevřeně sděluje, že uvedený kus není hloubavým analytickým dílem s intelektuálními ambicemi, ale spíše hmatatelnou, sdílnou a konkrétní reflexí dnešního života a problémů. Text ironicky polemizuje o podobách rodiny a možnostech seberealizace žen-matek. Oproti seriálovému pendantu si ale text i inscenace rozhodně neberou servítky a jdou na dřeň.

    Byť není hra obsahově příliš originální, může se s ní velká část diváků (divaček?) ztotožnit. Navíc nabízí ozvláštnění v práci s postavami – jak předepisuje autorka, text může být rozdělen na libovolné množství velkých a malých postav (dokonce i jednu). Režisér Adam Svozil s dramaturgyní Marií Špalovou se rozhodli pro tři postavy kamarádek (které místy splývají do jedné) a čtvrtou, dceru Mirnu. Jak z inscenační poznámky vyplývá, postavy balancují mezi představováním vnitřních hlasů jednoho člověka a dialogem různých osob, a to přináší potřebnou dynamiku.

    V inscenaci vidíme mladou ženu, která se stává matkou a tuto roli nedokáže zcela přijmout. Autorka nám naznačuje, že byla aktivní, bojovná intelektuálka a rebelka, která usilovala o společenské změny a jako matka cítí, že její boj již skončil. Navíc nerozumí své dceři a hodnotám její generace, ztrácí kontakt se svými kamarádkami, nedokáže navázat na svoji kariéru… V tomto nepříliš optimistickém nastavení mysli reviduje své ideály, které teď zní jaksi prázdně. Žádné revoluční ideje nikdy nedokázaly změnit koloběh ženského života, který je dán nevraživostí matek a jejích dcer. Z nepochopené dcery, pro kterou je matka trapná, se stává trapná matka, která nechápe svoji dceru.

    Ve hře Sibylle Berg (český překlad Helena Eliášová) se postava matky rozhodne proti své letargii zakročit a přestěhovat se s dcerou na venkov. Navenek doufá v nový život, ale cítíme, že se uvnitř spíše smiřuje s průměrností, či dokonce touží alespoň po této průměrnosti. To, že dospělá dcera s vědeckými ambicemi zřejmě nebude sdílet tyto romantické představy, je ze závěru textu zcela zřejmé. Přesto se režisér a dramaturgyně rozhodli dopsat do předlohy ještě dovětek, ve kterém dcera bezcitně smete ze stolu přání matky a vysloví to své – aby matka žila v domově pro seniory.

    Obsáhnout zhruba dvacet let života dvou žen nutně vede k jisté zkratkovitosti až zjednodušování. O generaci mileniálu se tu mnoho nedozvíme, ale proč bychom měli, když se jedná o nás či lidi kolem nás. Důležitější je zachycení jakési emoce doby – uštvanosti a vyčerpání, které se zrcadlí v proměnách ženy. Tyto emoce se projevují zejména ve vypjatém až překotném herectví. Natália Drabiščáková coby hlavní představitelka matky se neustále bičuje vlastními ambicemi a přivádí se tak paradoxně k sociální a emocionální sebevraždě. K tomu jí „pomáhají“ kamarádky a alter ego v podání Dany Polákové a Diany Tonikové, které postupně mizí z jejího života. Komorní hlediště rozestavěné kolem mírně vyvýšeného jeviště vytváří blízký kontakt s herečkami a zhušťuje i tak vypjatou atmosféru. Autorka výpravy Anna Brotánková navíc do jeviště umístila několik úkrytů. Ty slouží na příchody a odchody hereček, které vzhledem k umístění na podlaze působí spíše jako nenadálé mizení, prchání, schovávání a objevování se. Poslední z hereček, čerstvá absolventka DAMU Kateřina Dvořáková, představila dceru Mirnu, a to od nemluvněte až po dospělost. Různým věkům přizpůsobuje svůj herecký projev, ale i kostým – od růžových dupaček až po elegantní kostým.

    Hra, která měla německou premiéru v roce 2015 a českou ve VILE na Štvanici v podání souboru LETÍ na začátku roku 2017, sice nijak výrazně nerozšiřuje myšlenkové obzory diváka, nabízí však autentický střet s žitou realitou, která je plná přešlapů, pádů, hořkých slz, ale i vtipu a snů. Inscenační tým dbal především na zpřítomnění těchto emocí, čeho bezesporu dosáhl.

    Divadlo LETÍ, Praha – Sibylle Berg: A pak přišla Mirna. Překlad Helena Eliášová, režie Adam Svozil, dramaturgie Marie Špalová, výprava Anna Brotánková. Premiéra 3. února 2017. (Psáno z reprízy 15. února 2017.)


    Komentáře k článku: Gilmorky bez servítků

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,