Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
A znovu v Avignonu (No. 1)
Letošní oficiální Avignonský divadelní festival (takzvaný IN) je již neuvěřitelný 73. v pořadí. Tolik let je rozvíjen počin a odkaz Jeana Vilara, který tento největší a nejznámější festival založil.
Musím se přiznat, že poslední ročníky ve mně budily protichůdné pocity, které se letos ještě prohlubují. Dramaturgická koncepce současného ředitele festivalu Oliviera Py je totiž zaměřena příliš do šířky. Tenduje k opulentním produkcím, nebojí se artificiálních textů i až krkolomných režijních počinů odvíjejících se od leckdy velmi netradičních a exotických dramatik. Poněkud konzervativnější divák, mezi které se řadím, je tedy mnohdy velmi nespokojený.
…
Nejočekávanější festivalovou produkcí bývá vždy ta, které se odehraje na nádvoří Papežského paláce. V první festivalové polovině to letos byla inscenace dramatu Architecture (Architekti) Pascala Ramberta, který ji také sám režíroval a vytvořil scénu.
Představení mělo začít o půl desáté večer, kdy se setmí. Bohužel, i když nás před devátou stál před branou do Papežského paláce houf, stále se nic nedělo. Chyběla i ochranka, která před vstupem na palácové schodiště každý batoh či tašku pečlivě zkontroluje. Zato neustále drobně, ale hustě pršelo. Až po půl desáté se jakýsi pořadatel svěřil svému známému, že dovnitř se začne pouštět za třicet minut. Zpráva se šířila od úst k ústům, ale oficiálně ji nikdo nepotvrdil. Žádná omluva, žádná informace od pořadatelů či vedení festivalu. Zkrátím to, déšť postupně ustával a nakonec se představení konalo, ale téměř s dvouhodinovým zpožděním. Promoklí jsme se ve zvedajícím se větru, který kroužil nádvořím, chvěli chladem a očekávali – prý – „epochální drama“ mapující skrze osudyh jedné rodiny ve třech obdobích jejího života první třetinu dvacátého století.
Minimalistická scéna Rambertových Architektů na nádvoří Papežského paláce. Foto autorka
Na jednoduchou scénu vybavenou replikami stylového biedermeierového a secesního sedacího nábytku přicházeli za nepříliš virtuosní hry na housle jedné z hlavních postav herci, kteří se rozmístili do jednotlivých koutů rozlehlého jeviště a křičeli na sebe své repliky. Na počátku nestor vídeňské buržoazní rodiny nevybíravě káral své potomky a jejich partnery, kteří mu oponovali. Přeli se mezi sebou a vedli nekonečné monology prokládané záchvaty vzteku či hysterie. Přiznám se, že to byla pro mne nuda, kterou oživili pouze jevištní technici, když vyměnili nábytek za jiný, funkcionalistický. V dalším obraze to byli naopak potomci, kteří v předlouhých monolozích kritizovali svého otce. Implicitně komentovali evropské dějiny a tápali v hledání smyslu života. Ke konci inscenace mnozí též podivně umírali. Jako by teatrální skon byl smyslem celého jejich nespokojeného života…
Inscenace Architecture mapuje na osudech jedné rodiny první třetinu dvacátého století. Foto Christophe Raynaud de Lage
Zdálo se mi, že nekonečné monology občas nedávají smysl a pro obrovský prostor palácového jeviště mi hra přišla až příliš komorní, i když prý byla psána právě pro Avignon. Herci křičeli na sebe z jednoho portálu do druhého i životní intimnosti, běhali desítky metrů sem a tam a celkově se zdálo, že jsou nuceni poněkud přehrávat, aby svůj projev přizpůsobili velkému pustému prostoru. Asi jsem se nenudila sama, diváci houfně odcházeli. Po přestávce se obecenstvo prakticky vypařilo. Do konce představení nás zůstalo jen několik vytrvalců. Inscenace v závěru dostala nejenom novou scénu, ale především svižnější tempo a zábavnější dialogy. Ale to už dílu nepomohlo. Po téměř nekonečném martýriu v časných ranních hodinách (konec nastal po půl třetí ráno) jsem poslední hodinu už nedokázala děj sledovat se stoprocentním nasazením a jen jsem doufala v brzký konec.
Režisér a autor textu i scény, zkušený francouzský dramatik Pascal Rambert pracuje výhradně se svými „kmenovými“ herci, bezesporu vynikajícími. Minimalistická scéna bez jakýchkoli filmových dotáček a světelných či technických efektů je osvěžující kontrast proti stávajícímu avignonskému trendu, ale obávám se, že nekonečná záplava mnohomluvného textu nedokáže udržet publikum v napětí. Dozvěděla jsem se, že diváci houfně odcházeli i ve dnech, kdy produkce nebyla narušena nepřízní počasí a dlouhým zpožděním.
…
Druhý den jsem zatoužila po lehčí a veselejší podívané. Nechala jsem se proto zlákat titulem z OFF festivalu Nos pénis divergent (Naše penisy jsou různé). V podání tří herců z La Grosse Compagnie jsem viděla velmi zábavnou fiktivní televizní show, ve které jsou místo dvou soupeřících spisovatelů zpovídány penisy. Moderuje ji nekompromisní a odhodlaný moderátor, který klade svým dvěma respondentům – zastoupeným jejich majiteli – otázky na „tělo“. Jeden je pomalý, neohrabaný a nepřitažlivý, druhý protřelý sebevědomý svůdník. Do pořadu telefonují fiktivní diváci a atmosféra se vyhrocuje. Oba konkurenti v soutěži – majitelé zpovídaných penisů – se nakonec spojí, aby k odpovědím na obdobná témata dotlačili „ke zdi“ i moderátora. Jak se ukáže, ani jeho mužná chlouba není tak úplně bez problémů…
Pikantní, vtipná inscenace, která pobaví, aniž by sklouzla k vulgárnosti nebo obscénnosti. Autory textu jsou všichni tři herci (Antoine Bernard, Nicolas Gille, François Rivière), brilantní komici, kteří dokážou navázat kontakt s diváky a nenásilně je zapojit do hry. Opravdu se pobavíte!
…
S velkým nadšením jsem v OFF programu po několika letech znovu objevila soubor Compagnie Marbayassa z Burkiny Faso. Moliére v jejich podání, konkrétně Zdravý nemocný, byl tehdy naprosto úžasný; právě tak jako Antigona. Letos uvedli Moliérova Georgese Dandina (Chudáka manžela).
Inscenace skvěle skloubila text s hereckým projevem, který využíval i specifika africké kultury. Jednotlivé postavy jsou charakterizovány pohybovými prvky, které výborně dokreslují každou roli, a vše je doplněno africkým temperamentem, rytmem a tancem.
Soubor originálním způsobem režíruje Guy Giroud, který je též autorem druhé hry, se kterou Burkiňané do Avignonu přijeli. Jeho Gibraltar tvoří několik příběhů Afričanů, kteří se rozhodnou pro cestu do Evropy. Jejich pohled na migraci z druhé, africké strany, byl neschematický a velmi poučný. Ostře kritizoval naivitu a nerealistická očekávání některých migrantů i tvrdou realitu dlouhé cesty a deziluzi z neradostného života ve „vytoužené“ Evropě. Výkon dvou herců, kteří příběhy prezentují a dotváří děj tancem, byl strhující. Jedním slovem – mimořádné představení!
…
Dalším představením z programu IN, které jsem navštívila, byla taneční kreace Multiple-s. Jejím autorem i hlavním představitelem, který nás svým tancem provází večerem, je známý africký tanečník a dramatik Salia Sanou. V první čásdti se setkává s – i u nás známou – africkou tanečnicí a pedagožkou Germaine Acogny, se kterou ve zkratce projdou celým (tanečním) světem, aby na závěr zjistili, že africký tanec je jejich srdcím nejdražší. Ve druhé části se v reji slov, stránek, fragmentů textu a tanečních kroků spolu s kanadskou spisovatelkou Nancy Huston snaží Sanou dobrat vnitřního rytmu slov, významů, frází, afrických specifik. Jako třetího spoluaktéra si pro závěrečnou, třetí část své produkce vybral pianistu a hudebníka Davida Babina (alias Babx). Ten představení oživil zpěvem, hrou na piano a rytmickým tancem.
Osmdesát minut bylo pro tuto inscenaci nicméně až příliš. Vágní dějová koncepce byla sice umně dramaturgicky pospojována nenásilnými přechody, přesto po pohybové, hudební ani vizuální stránce příliš nenadchla. Myslím, že soubor Compagnie Marbayassa z Burkiny Faso by se tance zhostil stejně dobře, ne-li lépe. Velké rozpaky budily především ty taneční kreace, které nedoprovázela hudba. Africký tanec bez rytmického doprovodu působí totiž tak trochu psychedelicky. Také nerozumím tomu, proč na tak reprezentativní akci, jakou je Avignonský festival, použil autor v prvních dvou třetinách pouze reprodukovanou hudbu, nikoliv živý doprovod. Ale přesto to bylo milé představení s mnoha dojemnými či poutavými momenty.
V Avignonu po několika deštivých dnech panuje hezké, teplé počasí, sílící mistrál déšť už snad definitivně zažehnal. Těším se na další představení i na krajany, pozvané na IN, kteří brzy dorazí.
Prozatím se loučím s momentálně nejfrekventovanějším zdejším pozdravem: Bon festival!
///
Více o Avignonském festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: A znovu v Avignonu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
