Absurdní podoby současné doby

Letošní podzim měla tato skupina, která se mezitím rozrostla o další spolupracovníky – herečky Jindřišku Křivánkovou, Iris Kristečkovou, Markétu Pacovskou, herce Petra Vaňka a Roberta Janče, malíře Jana Mika, skladatele Jana Kučeru, lightdesignera Martina Špetlíka – tedy dost napilno.

Začátkem září se konala premiéra Nedotknutelných. Trojice postav – dvě ženy a muž (Miřenka Čechová, Markéta Vacovská a Robert Janč), tancem a pohybem vytvářejí komplikovaný vztah, ve kterém se střídá láska a touha s nenávistí. Tato inscenace se nevyhýbá ani mluvenému slovu, ale to děj nevysvětluje ani ho neposouvá, spíše pomáhá porozumět vnitřnímu rozpoložení postav. Spitfiři divákovi nechávají prostor pro vlastní interpretaci. Prehistorii vztahu všech tří postav si můžeme domýšlet, ale není to nezbytně nutné, mnohdy stačí jen vnímat právě nastolený stav a sledovat jejich niterné psychické pochody. Pro režiséra Petra Boháče je nejdůležitější vzbuzování rozličných emocí. V tom mu napomáhají rytmy tanga a abstraktní obrazy, které jsou promítány na bílou podlahu. Inscenace vytváří kompaktní mnohovrstevnatý celek. Tanec a pohyb (choreografie Jiří Pokorný), hudba (Jan Kučera), texty dopisů, které dotvářejí příběh, když je Miriam na cestách, opakování slov autistickou Josefínou (námět čerpá z povídky Jiřího Jarkowského) a animace (Michal Kubíček) se neustále prolínají a umožňují divákovi cestu do jeho vlastního podvědomí.

O pár dnů později, přesně 18. září, začal v Praze mezinárodní festival Nultý bod. Téma letošního ročníku znělo Absurdní podoby současné doby. Festival představuje pražskému publiku současné mimické, vizuální, loutkové, taneční a fyzické divadlo a také se snaží vytvářet platformu pro setkávání zahraničních umělců s českou laickou i odbornou veřejností. Mezi nejzajímavější letošní hosty patřili butó tanečník Imre Thorman, belgická skupina Mossoux-Bonté a choreografka Juschka Weigel, všichni zmínění také v Praze nabízeli své workshopy.

Umělecký šéf festivalu Petr Boháč neskrýval své nadšení z hostování Mossoux-Bonté v Experimentálním prostoru Roxy/NoD: Poetiku inscenací Twin Houses a Kefar Nahum lze postihnout anglickými názvy object and visual theatre. V českém prostředí pro to neexistuje adekvátní název. Termín lze vysvětlit opisem: fyzické divadlo využívající animaci objektů, velké loutky – manekýny, výrazové prostředky nového mimického divadla a taneční techniky. Skupina Mossoux-Bonté zásluhou uměleckého přístupu oproštěného od nánosů bezobsažných výstředností dosahuje silného estetického a existenciálního účinku. Tento účinek je umocněn dokonalým zvládnutím různých divadelních technik. Nejlepším vysvědčením Mossoux-Bonté je, že Twin Houses (Domy – dvojčata) se již hrají šestnáct let a objely takřka celý svět, i v Česku – na festivalu Kašparův kolínský memoriál, jsme je mohli v 90. letech vidět.

V rámci festivalu se také promítal nový film Trespasser, což je experimentální projekt „dance for camera“ choreografky Miřenky Čechové a režiséra Petra Štulíře. Během dvacetiminutového putování opuštěným domem (starou tovární halou v Bubenči) se Narušitel (Petr Vaněk) setkává s plejádou více či méně bizarních postav. Nejprve potkává sadomasochistickou krotitelku, která vyplácí netalentované malíře, poté dvojici poloobnažených dívek na houpačkách a (skoro) nahlédne do tajemné místnosti, jež je střežená siamskými transvestity. Naštěstí mu cestu z této sodomy a gomory ukáže nevinně vyhlížející dívka (Markéta Vacovská). Žádná lest se nekoná a putování zcela vyčerpaného hrdiny končí zabouchnutím dveří od výtahu. Tento film natočený na jeden záběr shrnuje několikaletou tvorbu skupin Spitfire Company a spřátelené Tantehorse. Objevují se v něm inspirace z jejich projektů – malířské útrapy můžeme nalézt v inscenaci Spitfire Company Svět odsouzencův – které jsou ale zasazeny do zcela odlišného rámce a kontextu.

Aby byl výčet podzimních aktivit souboru úplný, musíme se ještě zastavit u projektu Procesy 10/48/7830, který vznikl ve spolupráci s výtvarníkem Jiřím Sozanským a festivalem …příští vlna/next wave… První říjnovou neděli večer se na Vrchním soudu na Pankráci opět otevřely brány vykonstruovaných politických procesů 50. let minulého století, tentokrát však v záměrně divadelním provedení. Název akce odkazuje ke všem nespravedlivě odsouzeným – 10 k trestu smrti / 48 k doživotnímu trestu / a celkově udělenému trestu 7830 let odnětí svobody. Hlavní část představení je však věnovaná především Miladě Horákové.

Performance začíná příchodem soudců (Petr Reif, Robert Janč, Josef Wiesner) oděných do tmavých obleků. Ty však mají navlečeny obráceně, a tak je hned na počátku dáno najevo, že nebudeme svědky příliš ctihodného soudu. Karikatura, odkazující na chovance ve svěracích kazajkách, je později ještě umocněna velkými maskami Pauliny Skavové, které připomínají bronzové busty z dob socialistického realismu. Představitelé zlovůle zaujmou svá místa a počnou vykonávat svá poslání – lejstra pohazují, skartují a nakonec si jejich zbytky vycpávají své mundúry. Po jejich další exhibici – šíleném tanci na soudním stole, vchází do sálu – jako zástupkyně všech nespravedlivě odsouzených – Milada Horáková (Markéta Pacovská). Pomalu, s hrdě vztyčenou hlavou přichází do středu „jeviště“ (soudní síně), bez mrknutí oka hledí na diváky a je nucena snášet rozličná ponižování ze strany soudců – na hlavu jí připlácávají krvavou flákotu hovězího, upíjejí jí z její sklenice s vodou…

Scénu po celou dobu dotvářejí zapisovatelka (Miřenka Čechová), která neustále cosi vyklepává do starého psacího stroje a udává tak rytmus představení, a prokurátorka (Jindřiška Křivánková), která s obličejem znetvořeným zlostí chvíli trhaně ukazuje směrem k souzené. Interpreti po celé představení nevydají ani hlásku, jediný slovní doprovod vytvářejí smyčky dobových záznamů.

Vrcholem performance však je Miladino odsouzení. V této scéně, připomínající surrealistický obraz, jí nejprve prokurátorka omotá několikametrový cop kolem krku a vytvoří tak jakoby oprátku. Poté soudci jeho konec zastrčí do mlýnku a svou oběť pomalu semelou na krvavou, beztvarou hmotu. Mrazivý, úděsný konec Dr. Milady Horákové i celé performance.

Tyto všechny produkce a festivalové aktivity stihl soubor Spitfire Company během několika podzimních měsíců. Nyní už plánuje další ročník festivalu Nultý bod, na který by měli dorazit všemožní šašci, klauni, kašpárci i kašpaři, a zkouší nový projekt Bad Clowns, který by měl ukazovat společnost lidí uvězněných v podzemí po katastrofě.