Aby to bylo hezké a milé
Opera Divadla F. X. Šaldy v koronavirové patálii vyprodukovala dvě operní premiéry. Kontrastují se zdejší řadou věcných aktuálních inscenací, jsou jevištními malůvkami, vyzdobenými a vybarvenými, až oči přecházejí. Doufejme, že to nesouvisí se změnou vedení opery, z něhož byl prakticky na hodinu odvolán u nás vůbec nejdéle sloužící šéf, dirigent Martin Doubravský, aby ho od listopadu vystřídala režisérka Linda Keprtová. Za současnou tváří liberecké opery totiž stojí spolu a také obě opery, o nichž bude řeč, Doubravský hudebně nastudoval a Keprtová měla na starost dramaturgii.
Leïla (Lívia Obručník Vénosová) výtvarně zarámovaná tanečníky, vpravo velekněz Nourabad (Jan Hnyk) FOTO KAREL KAŠÁK
Čtyřiadvacetiletý Georges Bizet napsal operu Lovci perel (1863) zjevně inspirován mnoha vlivy. Naplnil ji emocionální hudbou, třeba hned předehru v MET rozehrála režisérka Penny Woolcock projekcí potápěčů v modravých hlubinách a právem si za působivý obraz vysloužila potlesk! Možná jste to před pěti lety zaznamenali na ČT art, záznam lze přehrát dodnes. Woolcock přenesla příběh do současného bezčasí malé rybářské vesničky, v logických reáliích mohli pěvci konkrétně jednat. Kdežto u nás prakticky všechna nastudování Lovců perel oplývají dekorativní neurčitostí, posunčinou pěvců a líbivými tanečky. Když už se má kněžka Leïla modlit za úspěšný lov na skále nad mořem, umístili ji v Olomouci, kde se vloni před Vánocemi opera také hrála, do podivné prosvětlené konstrukce, nyní v Liberci na vratké lešení. Co na tom, že jiné reálie ani jedna z inscenací nerespektovala, skála musela být! Prostě atrakce.
Čímž jsem vlastně o duchu liberecké režie Ladislavy Košíkové napsal skoro všechno. Spíš tanečnice a choreografka než režisérka prošla řadou pozoruhodných projektů a bylo zřejmé, že se v Lovcích perel pokouší o hru symbolů inspirovanou orientálním divadlem. Jenže z duchovní obřadnosti zbylo vnějškové pozlátko, dokonané lasturami, v nichž při otevření zasvítila perla – tedy žárovka. Symbolické významy jsem neobjevil ani ve vzdušných kostýmech (sem tam s brutálním detailem), v jakých se kdysi dávno hrával třeba operetní Orfeus v podsvětí. Natož v abstraktní světlé scéně. Nic z toho nepřispělo k vyprávění příběhu, k charakterům postav ani k vysvětlení motivací jejich činů.
Martin Doubravský partituru nastudoval s citem pro komplikovaný styl mladého Bizeta, orchestr vyladil do zvukových jemností, bez nichž taková hudba pozbyde smyslu. Ústřední árii Nadira, která patří k nejapartnějším tenorovým číslům vůbec, zazpíval Sergey Kostov náramně, uvolněným hlasem, jímavě, jak upřímné milostné vyznání vyžaduje. Jeho soka v lásce Zurgu elegantně odvedl Pavol Kubáň, vládne barevným hlasem a přirozeným projevem. Leïlu spolehlivě zazpívala a odgestikulovala Lívia Obručník Vénosová, ale už ji potkaly onačejší role.
Na Terinku (Veronika Kaiserová) útočí milostnými návrhy Purkrabí (Zdeněk Plech) a podivně kostýmovaný Jiří (Sergey Kostov) bezmocně přihlíží FOTO KAREL KAŠÁK
Opera Jakobín (1889, respektive 1898), pocta českým venkovským a maloměstským kantorům 18. století, patří k vrcholným opusům Antonína Dvořáka. V Liberci se poprvé dostala k operní režii zkušená Kateřina Dušková a pojala příběh jako do detailů secvičenou komedii. Pečlivě zaranžovala herecké akce s důrazem na souhru, možná trochu nevěřila sdělení samotné hudby. Zamrzelo mě opakování okoukaných špílců, třeba jak rozjívení žáci házejí po třídě papírové koule. Dušková vymyslela i vlastní herecké ornamenty, třeba Terinka v mladistvém provedení Veroniky Kaiserové svou árii odehraje s kostlivcem – učební pomůckou. Proč ne – ale proč ano? Sergey Kostov zazpíval Terinčina milého Jiřího pěknou českou výslovností s chlapeckou lyrikou i mužnou sršatostí v posměšné žárlivé písničce, ale vztah mezi ním a Terinkou nenastal. Ostatně Kostov ve vysokých kamaších trochu připomínal, s odpuštěním, ruského mužika. Prostě všechno se dálo příliš jenom jako, hlavně aby to na jevišti hezky vypadalo, aby to diváky dojalo či rozveselilo. Aby děti ze Severáčku byly zvlášť milé, měly ta roztomilá křidýlka jako andělíčci. No. Na premiéře v hledišti hlučeli rodinní příslušníci blahem, když svá dítka viděli na jevišti. A když je režisérka usadila na kraj orchestřiště, byla to roztomilost sama. Děti však zazpívaly báječně. Vůbec bylo pod taktovkou Martina Doubravského opět co poslouchat, serenáda se opravdu podařila, jen tempa v prvním jednání mi přišla uspěchaná. V učiteli Bendovi našel dokonale padnoucí roli Jaroslav Březina – zpíval ji bez okázalosti a decentně poukazoval k její pošetilosti a moudrosti. Zdeněk Plech trochu přitlačil na hereckou komiku, ale postava Purkrabího to snesla. Důstojně a pěvecky precizně stvořili Bohuše a Julii Jiří Rajniš jr. a Lívia Obručník Vénosová. Jiří Rajniš sen. se v postavě zrádného Adolfa trápil, ani Pavlovi Vančurovi postava Hraběte moc nevyšla. Zvlášť když ho oblékli do ošuntělého županu na znamení, že je v soukromí svých komnat. Ó primitivní operní realisme! Ó vnější líbivosti! Publikum však v obou případech dostalo, co chtělo.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Georges Bizet: Lovci perel. Hudební nastudování a dirigent Martin Doubravský, režie Ladislava Košíková, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Sládečková, choreografie Hana Achilles, sbormistr Anna Novotná-Pešková. Premiéra 21. srpna 2020 (psáno z reprízy 16. září).
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Antonín Dvořák: Jakobín. Hudební nastudování a dirigent Martin Doubravský, režie Kateřina Dušková, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Roman Šolc, sbormistr Anna Novotná-Pešková, pohybová spolupráce Šárka Brodaczová. Spoluúčinkuje Dětský pěvecký sbor Severáček pod vedením Silvie Langrové. Premiéra 25. září 2020.
Komentáře k článku: Aby to bylo hezké a milé
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
