Ach, ta kvílející Machalická!
Příležitostní čtenáři těchto nezávazných půtek si museli povšimnout, že pokaždé je probouzí ze sna spící Růženka a titulní hrdinka tohoto článku. Ve svém pravidelném divadelním úterku v Lidových novinách (18. 1.) napsala na konto velkého rozhovoru DN, který dvakrát ročně vychází na konci roku a sezóny, toto: Jan Kolář se v úvodu zamýšlí, proč nikdy DN neudělaly s Malinou rozhovor. Objevil scénografův význam a uvědomil si s čím vším je spjat. Plác, plác, papíru je dost. Že ale o kus dál naleznu Kolářovo pokrytecké a vzhledem k realitě nevkusné kvílení nad tím, jak Malinův dlouholetý spolupracovník, režisér Karel Kříž, přišel o Divadlo Labyrint intrikami a byl na vrcholu tvůrčích sil odsunut na okraj, tomu bych jaktěživa nevěřila. (…) S tím, že DN tehdy tiskly jednostranné články, v nichž Kříže ostouzely a nahrávaly tak machinacím magistrátu, samozřejmě jejich šéfredaktor neměl nic společného.
Tolik Machalické „Jedovka“, kterou bych asi nechal „vyhnít“, kdyby se na stejné stránce nepasovala do role divadelní historičky, která dala co proto Vladimíru Justovi za „druhý pokus“ o knižní studii Divadlo v totalitním systému. Chraň bůh, abych se já sám jakkoli chtěl blížit k postavení historika přes divadlo, avšak spící princezna Jana dokázala probudit i mou nechuť ke vzpomínkám.
Vyhledal jsem si a pečlivě pročetl tři ročníky Divadelních novin (1995 – 1997), abych přišel na kloub tomuto vskutku „nevkusnému“ tažení Divadelních novin proti režisérovi Křížovi a jeho spolupracovníkovi Malinovi.
Předesílám, že jsem si Machalické obvinění vyložil mylně. Zaslepen vlastní důležitostí jsem měl zato, že princezna naráží na skandálek, který si dobře pamatuji jenom já a svým způsobem i všichni zúčastnění…
Bylo nebylo, o Realistické divadlo se po roce devadesát přihlásili v restituci i dědici rodiny Švandovy. Jako začínající reportér jsem je vyzpovídal a ovlivněn reakcí režiséra Karla Kříže sepsal článek, který jsem nazval Echolálie. Snažil jsem se naznačit, že když člověk tolik let bojuje proti komunismu, tak se mu bolševické myšlení i slovník nenápadně propasírují do života. V oné už dnes historické době, kdy DN vydával jako zřizovatel ještě Divadelní ústav, byla reakce na chystaný článek pozoruhodná. Proběhl vskutku bolševický zásah a pod výhružkou soudní žaloby byl text z čísla vyřazen. Nebudu zdržovat jmény a detaily: ty jsem vzápětí ve fejetonu (Pes jitrničku sežral) poslal Machoninovi do Literárních novin a Echolálii uveřejnil Josef Chuchma v tehdejším Mladém světě.
V této době ale ještě Machalická v Divadle Labyrint (dříve Realistickém) nepracovala – pokud se pletu, ať mě probuzená princezna Jana opraví. Na určitý čas ale do Labyrintu nastoupila jako tisková mluvčí či coby lektorka dramaturgie, kdo ví. V říjnu roku 1995 v DN č.16 jsem zaznamenal první článek týkající se konfliktu mezi režisérem Křížem a režisérkou Hanou Burešovou, která posléze se svou skupinou herců z divadla odešla. S Křížem si o problému povídala Machalická, s Burešovou Vladimír Procházka. Názor proti názoru v rubrice Konfrontace, jaképak jednostranné ostouzení. V listopadovém čísle 19 jsem v článku Magistrát Léta Páně 1995 shrnul tehdejší vnitřní spory v některých pražských divadlech, které se jako na arbitra obracely na svého magistrátního zřizovatele. Jediný text, který by Machalická mohla označit jako ostouzející vyšel v únoru 1996, úvodní sloupek nazvaný Bulvár. Podivoval jsem se v něm, že se ředitel Kříž nerozpakuje používat v konfliktu s magistrátem služby bulvárního novináře z Dobrého Večerníku, zatímco moje otázky nechává bez odpovědi. V roce 1997 už si mě vyslechl, jelikož se situace změnila: do ředitelské funkce magistrát dosadil svého člověka Richarda Krause. S ním nejprve pořídila malý rozhovor Machalická (DN 12/97) a poté (DN 17/97) já v rubrice Konfrontace – Kříž versus Kraus. Z jejich odpovědí už bylo zřejmé, že se dohodnout nechtějí. A divadlo šlo do rekonstrukce. Je mi jasné, že Machalická situaci prožívala zevnitř a osobně, nicméně v té době v Divadelních novinách pravidelně publikovala, z náplně své práce zejména články o Labyrintu, např. text o Studiu Labyrint Moje sklepní lásky (DN 5/96), rozhovor s Jiřím Fréharem či reportáž S Labyrintem do Káhiry (DN 15/96).
Historičku Janu Machalickou tedy klame její emoční paměť. Na jednu stranu je lidsky pochopitelné a svým způsobem i obdivuhodné, že pro pár svých celoživotních přátel pracuje coby tisková mluvčí i z pozice divadelní redaktorky (největšího zločinu se např. Vladimír Just dopustil tím, když v kritizované knize vynechal jméno hradecké dramaturgyně Marie Bokové). Na druhou ji tento ochranitelský komplex připravuje o soudnost a schopnost rozlišování, jak potvrdila ve svém sloupečku o Malinovi a Křížovi. Ani ve snu spící Růženky ji proto nemůže napadnout možnost, že by šéfredaktor Kolář mohl mít na věc i trochu jiný pohled než jeho redaktor a přesto tiskl různé názory. Žádné protikřížovské machinace a ostuzování se ale nekonaly – pokud nebudu počítat onen cenzorský zásah vůči jednomu mému článku.
Komentáře k článku: Ach, ta kvílející Machalická!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Nahlédnutím do ročenky DÚ Divadlo v ČR lze zjistit, že v sezóně 96/97 J.M. členkou uměleckém souboru Labyrintu ještě nebyla, což ovšem nevylučuje možnost, že v divadle pracovala jako úřednice propagace, náboru, tisková mluvčí atp. V každém případě v sezóně následující už tam, podle téže ročenky, lektorkou byla, a to do 31.V. 1998. Pokud právě v tomto období “ v Divadelních novinách pravidelně publikovala, z náplně své práce zejména články o Labyrintu, např. text o Studiu Labyrint Moje sklepní lásky (DN 5/96), rozhovor s Jiřím Fréharem či reportáž S Labyrintem do Káhiry (DN 15/96)“, byl to nesporně konflikt zájmů, za který ovšem nesla odpovědnost především redakce DN. Zbývá tedy zjistit, zda J. M. byla či nebyla zaměstnána v Labyrintu už v roce 1996.
Jestliže J.M., jako divadelní redaktorka LN „pro pár svých celoživotních přátel pracuje coby tisková mluvčí i z pozice divadelní redaktorky“, konflikt zájmů to již není (ani oni, ani ona v Labyrinto již nejsou a K. Kříž ji, předpokládám, nezaměstnává), ovšem může být stále ještě zaujatá. To je ale v divadelní publicistice běžné. (Z podobného osobního zaujetí kdysi zcela nepochipitelně kriticky odsoudila později slavnou inscenaci Hrdý Budžes v Příbrami. Nevěřím, že to byla kritická slepota.)
19.11.2011 (8.45), , Trvalý odkaz komentáře,