Ad Dva nešťastní prezidenti a jedna nešťastná recenze (DN 11/2023)

Vladimír Just se nemýlí. Nečasova mise je v Marèsově knize v jednom odstavci zhodnocena. Četl jsem tu monografii pozorně před léty a byl skálopevně, ale mylně přesvědčen, že ji znám takřka nazpaměť. Mohl jsem po ní sáhnout do poličky a přesvědčit se. Mohl jsem v počítači otevřít databázi knih a dozvědět se o Tesařově Mnichovském komplexu, knížce, o jejíž existenci jsem neměl ponětí. Nestalo se. Píšu snadno, s lehkostí, spontánně, „z hlavy“ a na ověřování nemám „sicflajš“, takže je nejvyšší čas s psaním do novin skončit. (Jsem vděčen Petře Zachaté za „vychytávky“ omylů v textech mých recenzí!) O tomto rozhodnutí uvažuji dlouho a Justova polemika je pouze poslední kapkou: je mi 75 let, má životní pouť se chýlí ke konci (to je ovšem v rukou Božích) a mám plány i závazky v jiných médiích, než jsou noviny.

Nejsem žel tak vzdělaný a inteligentní jako Vladimír Just, nejsem však snad tak hloupý, abych srovnával hrušky s jablky, jenom se mi televizní příběh jedné Háchovy tragické noci zdál intenzivnější než tragické Háchovy protektorátní osudy zpodobněné v divadelní inscenaci. Neměl jsem ten pocit vyjádřit pouze touto zkratkou, měl jsem jej rozepsat přesně, aby byl i Vladimír Just spokojen.

No a to lano, nenapne-li se: i já vím, že pochází ze hry V + W Sever proti jihu, ale ruku na srdce, když o něm čtete v textu, je to, jako byste sledovali vypuštěný balon, který čeká na let s posádkou lidských těl. Proto jsem si jist, že je tvůrci inscenace převzali z filmu Pudr a benzin, byl na jevišti předveden s takřka identickou energií. Vest pocket revue jsme ani Vladimír, ani já vidět nemohli, známe ji toliko z literatury a fotografií, též vím, že ony klaunské masky V + W využili později, jenom jsem dedukoval, že atmosféra a radost ze hry v Divadle D21 byla stejná jako tenkrát koncem let dvacátých.

Přednáška s diapozitivy je v inscenaci Benešův posel bezesporu během dlouhých minut jejího průběhu obsažena, skoro bych řekl, že tvoří její těžiště, a je mi líto, pro mě je její významové poselství zobrazením mnichovského konání prezidenta Beneše jako kvintesence české malosti a zbabělosti, což jsem v recenzi napsal. Já si zase myslím, že to tak černobílé není, a v tom je jádro pudla – každý divák i nebohý recenzent čte každou inscenaci jinak. A každý má svou pravdu, jak kdysi napsal jeden významný italský dramatik.

Děkuji příteli Vladimíru Justovi za opravu chyb v mé recenzi a čtenářům za trpělivost, s níž tuto repliku do konce přečetli.