Ad Jan Kolář: Útržky z paměti (VII), DN č.11
My si Peggyho pamatujeme jinak
K útržkům z hodnotících pamětí Jana Koláře, jež vycházejí v Divadelních novinách, je nutné učinit pár upřesnění.
Na přelomu osmdesátých let minulého století se začalo zcela samovolně formovat sdružení divadelníků studiových divadel, jež spojoval společný odpor proti tlakům normalizačního režimu a potřeba proměňovat blízkost divadelní v blízkost občanskou. Toto neoficiální hnutí se koncentrovalo zprvu kolem tzv. Komise divadla mladého diváka ve Svazu českých dramatických umělců, jehož ti divadelníci alespoň z počátku převážně nebyli členy. Postupně se zde před polovinou osmdesátých let začíná formovat pracovní skupina studiových divadel, která se nakonec proměnila v samostatnou komisi. Obě tyto komise poskytovaly určitou ochranu, organizační pomoc a pokud možno i klamavou ideovou záštitu proti tlaku vedení Svazu českých dramatických umělců a proti restriktivním a cenzurním snahám stranických orgánů na různých úrovních. Spontánními kontakty tvůrců, ale i pod záštitou těchto komisí vznikaly nejrůznější divadelní i občanské akce studiových divadel: společné inscenační projekty, společné divadelní přehlídky a dílny i pokusy o vydávání vlastního generačního divadelního časopisu a publikování vlastního pohledu na divadlo i tehdejší společenskou situaci. Za všechny lze jmenovat Společný projekt Cesty v roce 1985, otevřený opoziční dopis nazvaný Příspěvek do diskuse uveřejněný v roce 1987 v šestém čísle Scény či programové zveřejňování děl komunistickým normalizačním režimem tabuizovaných autorů. Vše se odehrávalo na hraně (či za hranou) zákazu. Celé toto hnutí pak vyvrcholilo v roce rozkladu komunismu 1989. Vedle studentů DAMU a dalších škol zformovalo organizační centrum „sametové vzpoury“, která začala hodinu po událostech 17. listopadu v Divadle Na zábradlí a v Junior klubu Na Chmelnici, kde v ten večer vystupovala společně Divadlo na provázku a HaDivadlo. Obě tato brněnská divadla pak 18. listopadu namísto odpoledního představení zahájila stávku všech českých divadel. Na této stávce se česká divadla dohodla a text jejího vyhlášení jejich zástupci společně formulovali na velkém shromáždění svolaném aktuálně na druhou hodinu právě z iniciativy tohoto hnutí do Realistického divadla. Jeviště českých divadel se z tohoto popudu proměnila v povstalecká a propagační centra hned v rozhodujících prvních hodinách a dnech.
V celém tomto více než desetiletém hnutí se Jan Kolář, přestože byl členem Studia Y, jež je spolutvořilo, nevyskytoval a ničím k němu nepřispěl.
Bohumil Peggy Nekolný byl naopak při těchto divadelnických aktivitách důležitou postavou. Jako člen Svazu dramatických umělců a předseda oné Komise studiového divadla umožnil její proměnu v platformu a centrum „vzpurných“ aktivit. Kdyby se za tento odboj „šedé zóny“ dávaly známky, dostal by Peggy hodně vysokou. Ale tehdejší studiová divadla žádné známky nerozdávala a nehodlají je rozdávat ani dnes.
Jan Kolář, který se líčí jako významný a důležitý umělec, či souputník umělců, známky ve svých vzpomínkách rozdává. Lidé se rádi přeceňují a rádi si vzpomínají, jak byli kdysi významní. Činí tak i Jan Kolář. Před (námi za ta dlouhá léta spolupráce a přátelství nepociťovanou) Nekolného „nesnesitelnou autoritářskou manýrou“ prchl z komise studiových divadel, kde jsme jeho přítomnost nezaznamenali, do komise pro autorskou tvorbu. Tu komisi jsme také nezaznamenali a myslíme, že nepřispěla ničím k prosazení tabuizovaných autorů, o něž jsme se zasazovali my, ale přec jen, jak píše, byl Kolář té komise předsedou.
Je hodně lidí, jejichž statečnost udržovat alespoň kus normality a konat ve prospěch příštích změn proběhla bez uznání a zmizela v zapomnění. Peggy Nekolný je jedním z nich. Zvláštním šklebem dějin je, že si normalizační „slušný komunista“ Jan Kolář vyšlápl i na něj.
Petr Oslzlý, Karel Steigerwald
Pár poznámek k článku My si Peggyho pamatujeme jinak
Mrzí mne, že Petr Oslzlý a Karel Steigerwald vedou polemiku s mými Útržky ad hominem, nikoli ad rem. Že tedy nijak nerozporují, co jsem napsal, například že Bohumil Nekolný z moci schvalujícího dramaturga vyřadil z dramaturgického plánu Ypsilonky dramatizaci Kafkovy Ameriky atd. – nýbrž pějí ódy na zásluhy B. Nekolného a na druhé straně dehonestují mou osobu. To je od nepaměti zákeřný způsob polemiky.
Musím se ohradit i vůči jejich tvrzení, že jsem si na B. Nekolného vyšlápl, takové slovo v mých pamětech, jakož v mém slovníku vůbec není. Je to jednodušší: píšu to, co si pamatuji a jak si to pamatuji.
Není také pravda, že jsem se v onom desetiletém hnutí (…) nevyskytoval a ničím k němu nepřispěl. Stačí si otevřít program třeba právě Společného projektu Cesty a snadno v něm najdete mé jméno v tvůrčím týmu. Nemluvě o recenzích, které jsem ve Scéně věnoval inscenacím Provázku a HaDivadla.
Že oba pánové nezaznamenali práci komise pro autorskou tvorbu, není má vina.
Mohu je též ujistit, že jsem se nikdy nepovažoval za významného a důležitého umělce a nikdy a nikde jsem něco takového o sobě nenapsal ani neřekl. Smýšlejí-li ovšem o mně tak P. Oslzlý a K. Steigerwald, beru to od nich jako nezaslouženou lichotku.
Musím oběma pánům poděkovat, že obohatili mou historickou paměť. Z jejich líčení všemožných zásluh Bohumila Nekolného mám neodbytný dojem, že bez něho by snad listopad 1989 v českých divadlech ani nebyl.
Jan Kolář
Ad polemika
Vážený pane Oslzlý a pane Steigerwalde!
Také já si Bohumila Nekolného pamatuji jinak, bohužel jinak než vy, ale stejně osobně a konkrétně. Na základě oněch zážitků jsem ve druhé polovině devadesátých let minulého století začal sbírat o panu Nekolném svědectví pro reportážní text do týdeníku Reflex – Kauza Peggy Nekolný. Zajímal jsem se o jeho úřednickou kariéru – od dramaturgických začátků v sedmdesátých letech v příbramském divadle až po vrcholnou funkci šéfa odboru umění na ministerstvu kultury za Pavla Tigrida. Tenkrát oba pánové zlikvidovali Krejčovo Divadlo za branou II. Aktivním byl samozřejmě váš Peggy, nebožtík Tigrid přidal podpis (podrobně zdokumentováno v příloze Divadelní revue 4/2001). Ještě předtím jsem se s panem Nekolným blíže poznal při restituční kauze Divadla Labyrint. Váš pan Peggy se tehdy z moci úřední (Divadelní noviny zřizoval Divadelní ústav financovaný ministerstvem kultury) osobně postaral o to, že má reportáž byla z čísla vyřazena. Stačí vám to jako důkaz Nekolného arogance, které odmítáte uvěřit? Sergej Machonin tehdy zveřejnil v Literárních novinách můj fejeton Pes jitrničku sežral a reportáž publikoval Josef Chuchma v Mladém světě. Svět už dávno mladý není, zhrubnul a zestárnul k umíněnosti. Svou kauzu pro Reflex jsem nedotáhl do konce, což mne dnes mrzí. Materiál včetně rozhovoru s Nekolným či Danielou Kolářovou jsem dal do šuplíku, protože se váš Peggy stal redaktorem Lidových novin a mně bylo žinantní „kolegu“ dehonestovat. Novinářem se pan Nekolný nikdy nestal, ale materiál už šel z domu – nechávejte si doma pukavce!
Na vašem textu mě ani tak neštve, že se zastáváte kumpána z bohatýrských večírků, jako spíše snadno rozpoznatelný Steigerwaldův protiútok vůči mému bývalému šéfredaktorovi. Jan Kolář má jako my všichni tisíce chyb, ale vy mu paradoxně vyčítáte, že se sám „líčí jako významný a důležitý umělec“. Za takový úder pod pás je každý stylistický borec v ringu diskvalifikován. Kdyby více lidí jako Kolář bylo schopno sebereflexe a dokázalo respektovat limity svého talentu, všem by se dýchalo lépe. Bohužel převládají lidé, které hlavní postava inscenace hry Huga von Hofmannsthala Nemožný člověk charakterizovala jako ty, kdo neslušně přeceňují svou důležitost. Pro mě byla tato Krejčova režie inscenací desetiletí. Tehdy mocným úředníkem shledána nezajímavou. Netušil a dodnes nepochopil, že právě on je vrcholem oné neslušnosti.
Richard Erml
Komentáře k článku: Ad Jan Kolář: Útržky z paměti (VII), DN č.11
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
