Divadelní noviny > Názory – Glosy
Africký syndrom životodárnosti
V těchto dnech zjitřených emocí a obav z budoucnosti kultury myslím hlavně na své kolegy v Africe. Na ty, kteří již před koronavirovou epidemií fungovali za obrovských potíží, jež by tady u nás odradily i toho sebevětšího fandu a nadšence. Bez jakýchkoli ministerských a magistrátních grantů, odkázáni pouze na vlastní výdělek, liknavé místní sponzory a nejistou podporu ze zahraničí statečně čelí současné situaci.
Foto archiv
Stejně jako u nás před nimi vyvstaly nově další překážky: zákaz představení, koncertů, kulturních akcí, karanténa, nejistota. Už tak – pro nás Evropany – mnohdy neúnosně zdlouhavé a demotivující procesy každodenního života, jako je běžný nákup, cesta do práce či do školy, se ještě více prodloužily a zkomplikovaly. Ale život se nezastavil. S mnohými tvůrci jsem se loučila počátkem března v Abidžanu po skončení 11. ročníku MASA, největšího festivalu živého umění frankofonní Afriky, s nadějí a odhodláním jít do nových společných projektů. Jakkoli se situace po návratu do domovů v Mali, Togu, Senegalu, Pobřeží slonoviny, Francii, Německu či České republice radikálně proměnila, ony přísliby trvají. Zatím virtuálně, ale věřím, že nejsou plané. Ti, kdo přežili epidemii eboly, horečky denge či další katastrofy, si navzdory svému těžkému postavení k mému podivu nezoufají tolik jako my, kteří se z těžkostí – sice ne bez ztrát, ale na základě nejrůznějších přislíbených kompenzací a náhrad i vlastním nasazením –, nepochybuju o tom, vykřesáme. Oporu tohoto tvrzení čerpám ze stanoviska afrických kolegů, kteří se nenechají žádnou situací odradit, protože dělat divadlo pro ně neznamená jen zdroj obživy a způsob, jak si splnit – vesměs nesplnitelný – sen stát se slavným a bohatým. Afričtí divadelníci, tedy alespoň ti, s nimiž jsem se poznala, mají k divadlu spíš existenciální než existenční vztah. Věnují se mu z hlubokého vnitřního přesvědčení. Je pro ně otázkou vlastní existence, vlastní identity. Neztrácejí tudíž čas stížnostmi či suplikami, ostatně nemají je mnohdy ani kde uplatnit. Tvoří – jak se říká – z ničeho. Vlastně ne tak úplně z ničeho. To nejdůležitější, co je kromě vlastní neústupnosti a invence drží při životě, je solidarita a podpora jejich komunit, mnohdy obyčejných lidí v jejich městech či okolí. Projevovaná nikoli nárazově, jako je zvykem v našich zeměpisných šířkách. Je každodenní součástí jejich života a tvorby. Bez ní by nebyli.
Přála bych všem českým divadelníkům, aby se v době řádění epidemie nakazili. V žádném případě oním zhoubným koronavirem, nýbrž právě tím řekněme africkým syndromem životodárnosti, vnitřní potřeby tvorby a vzájemné soudržnosti bez hranic. Pokud možno napořád.
Komentáře k článku: Africký syndrom životodárnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Pešek
Amen.
Díky za tahle slova – mít k divadlu spíš existenciální než existenční vztah. Budu si je často opakovat.
Díky i za všechno ostatní v téhle glose.
04.05.2020 (12.36), , Trvalý odkaz komentáře,