Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Akce Houslista (I) aneb Bomba pro prezidenta
V orchestrálním sále Národního divadla visí velké tablo členů orchestru z padesátých let. Jedna fotografie se nápadně odlišuje od všech ostatních, je zřejmé, že byla vložena dodatečně. Kdo je muž na této fotografii? Patří jeho tvář na toto tablo? Ano, patří, je to klarinetista orchestru Národního divadla pan Václav Kotas a jeho fotografie tam byla po roce 1990 vložena z iniciativy člena orchestru pana Jiřího Císaře. Původní fotografie byla totiž z tabla koncem padesátých let z politických důvodů odstraněna. Vedení divadla zřejmě chtělo, aby se na existenci Václava Kotase zapomnělo. Proč? Čím se Václav Kotas provinil?
Portrét Václava Kotase z tabla členů orchestru Národního divadla REPRO ARCHIV
Při pátrání po jeho osudu byly základním pramenem spisy případu Kotas a spol. uložené v Archivu bezpečnostních složek. Jedná se o Skupinový vyšetřovací spis s názvem Kotas a spol. a Osobní vyšetřovací spisy všech stíhaných. Dalším důležitým pramenem byly tajné spisy AKCE HOUSLISTA a AKCE MAN, obsahující hlášení agentů Státní bezpečnosti a zprávy jejich řídících důstojníků. Srovnáváním údajů v těchto dokumentech se podařilo nejen objasnit celý případ, ale též identifikovat některé spolupracovníky StB, kteří se na zatčení skupiny lidí okolo Václava Kotase aktivně podíleli.
Doba se koncem padesátých let změnila. Své největší nepřátele komunisté již zlikvidovali, takže stabilita režimu byla zajištěna. Dobře placení příslušníci Státní bezpečnosti si však museli udržet svá prominentní místa. A protože žádní skutečně nebezpeční nepřátelé režimu již neexistovali, nezbývalo než si je vyrobit. Ze střípků informačních zpráv, které StB dodávala rozsáhlá síť spolupracovníků, vykonstruovala StB několik „spiknutí ohrožujících bezpečnost státu“. Tak vznikla i AKCE HOUSLISTA.
Václav Kotas v materiálech StB 1958 REPRO TOMÁŠ ŠIMERDA
Vykonstruované spiknutí
Roli iniciátora a vůdce „spiknutí“ přidělila StB právě Václavu Kotasovi. Název akce – Houslista – však StB odvodila od jiné osoby. Po jejích stopách se musíme vydat jen kousek od Národního divadla i nechvalně proslulé Bartolomějské ulice, na roh Ostrovní a Opatovické ulice, kde byla koncem padesátých let vinárna Zobor. V ní bychom tehdy nalezli smutného hrdinu našeho příběhu, osobu, po které byla tajná akce nazvána – barového houslistu Jiřího Wantocha.
Ve spisech StB je pan Wantoch charakterizován jako Žid, bývalý majitel továrny na likéry, který za okupace byl v Anglii a sloužil jako zpravodajec u II. oddělení Československého generálního štábu v Londýně. O panu Wantochovi dále víme, že byl absolventem knihovnické školy v Lipsku a před válkou pracoval ve farmaceutickém průmyslu. Jeho dokonalá znalost němčiny byla zřejmě za války pro velení Československé zahraniční armády užitečná. V roce 1945 se vrátil do ČSR, pamětníci vzpomínají, že přijel v uniformě západní armády a byl uvítán jako hrdina. Spolu se svým bratrancem se ujal rodinného majetku, výrobny likérů v Uhříněvsi. Byli totiž jedinými, kdo z rozvětvené rodiny přežili holocaust. Po roce 1948 byl lihovar tzv. vyvlastněn, což znamená, že Wantochovým stát likérku odebral. Nějaký čas zde ještě Jiří Wantoch mohl pracovat jako národní správce, v roce 1951 však dostal výpověď a jediné zaměstnání, které směl vykonávat, nalezl v rudném průzkumu jako dělník u Zeměvrtných závodů. Tam utrpěl vážné zranění páteře, na základě kterého mu byl přiznán invalidní důchod. Když se z úrazu zotavil, rozhodl se využít svých hudebních dovedností, vykonal příslušné kvalifikační zkoušky a začal působit jako barový houslista v různých podnicích po celé republice.
V roce 1957 Jiří Wantoch působil ve vinárně Zobor. Scházela se zde pestrá společnost, často sem zavítali i zahraniční návštěvníci Prahy, především obchodníci. Turisté, jak je známe dnes, tehdy za „železnou oponu“ nejezdili. Po představení sem občas zašli také někteří hudebníci z nedalekého Národního divadla. Pravidelně sem chodíval za svým kamarádem z dob druhé světové války i první klarinetista orchestru Národního divadla pan Václav Kotas.
Toho StB sledovala jako podezřelou osobu již od roku 1952. V roce 1956 na něj zavedla zvláštní spis, tzv. Ustanovku, ve které o něm uvádí, že do roku 1939 působil v Národním divadle v Praze. Téhož roku opustil republiku a stal se členem státní filharmonie v Teheráně. Dne 25. 5. 1942 přišel do čsl. zahraniční armády, a tak se stal členem 1. čsl. samostatné obrněné brigády utvořené v Londýně. Vojenskou službu vykonával v Africe. V srpnu 1945 nastoupil opět své zaměstnání v Národním divadle.
Začátek našeho příběhu musíme tedy hledat mezi československými vojáky v západní armádě za druhé světové války.
Zápis z archivu StB REPRO TOMÁŠ ŠIMERDA
Začalo to ve Vsetíně
Akce StB HOUSLISTA má však svůj počátek v Besedním domě ve Vsetíně, kde během zimních měsíců na přelomu let 1954/1955 působil Jiří Wantoch jako hudebník. Zde se seznámil s agentem StB Adolfem, který mu byl představen jako vojenský inženýr-kapitán, zaměstnaný ve vojenské výrobě Zbrojovky Vsetín. Na základě zprávy agenta Adolfa byl na Jiřího Wantocha po jeho návratu do Prahy nasazen agent Dlouhý a na základě zpráv tohoto agenta bylo dne 6. listopadu 1956 rozhodnuto o zavedení osobního operativního svazku na Jiřího Wantocha pod heslem HOUSLISTA pro podezření ze špionáže pro dosud nezjištěnou západní rozvědku.
Skutečnou osobou, která je ve spisech uváděna jako agent Dlouhý, byl jistý Roman Mečíř. Jeho svazek se nezachoval, byl však zřejmě agentem velmi aktivním. Z dopisu náčelníka Krajské zprávy Ministerstva vnitra Gottwaldov tehdejšímu ministru Barákovi ze dne 21. listopadu 1956 se totiž dozvídáme, že Mečíř pracoval současně i pro pplk. Jenčovského z VI. správy StB. Byl jako „nepřítel režimu“ tak přesvědčivý, že se ocitl jako podezřelý z protistátní činnosti ve zprávě již zmíněného agenta Adolfa. Roman Mečíř alias agent Dlouhý začal tedy pravidelně docházet do vinárny Zobor. Zde mu také dne 7. června 1957 Jiří Wantoch představil člena orchestru Národního divadla Václava Kotase. Ve svém novém známém nalezl pan Kotas člověka zajímajícího se nejen o hudbu, ale majícího – podobně jako on – zájem na změně politických poměrů.
Velící důstojníci StB se však nespolehli pouze na jednoho agenta, akci naplánovali opravdu pečlivě: na pana Kotase byl nasazen další tajný spolupracovník, Vavřinec Novák alias Agent Jindřich 992. Na konci zprávy tohoto agenta ze dne 8. listopadu 1957 čteme rukopisnou poznámku jistého majora Hrabáka: Po tomto seznámení bude spolupracovník instruován k dalšímu hovoru s Kotasem, s cílem upevniti jeho důvěru. Kotas občas navštěvuje kavárnu ZOBOR, kde má hovory s Wantochem. Za nynější situace bude lze, aby Jindřich se mohl těchto hovorů zúčastniti. Jde zejména o to, aby byl kontrolován spolupracovník Dlouhý, který je s Kotasem a Wantochem ve styku.
Bylo rozhodnuto o vypracování tzv. útočné legendy pro agenty Dlouhého a Jindřicha, podle které dostal agent Dlouhý za úkol se s Václavem Kotasem pravidelně scházet. Vystupoval jako odborník v oblasti výbušnin, jímž skutečně byl, jak uvidíme později. Zajímal se nejen o hudbu, ale i o různé vědecké novinky. Na výbušniny s panem Kotasem často zaváděl řeč a to se stalo panu Kotasovi a dalším čtrnácti osobám osudným.
Obsah rozhovorů s panem Kotasem agent Dlouhý svědomitě hlásil. Podal hlášení o tom, že dne 17. ledna 1958 se sešli po představení v Národním divadle, na které dal pan Kotas Mečířovi vstupenky. Shodli se, že je třeba být připraven na příhodný okamžik, kdy by bylo možné k politickým změnám přispět ozbrojenou akcí. V hlášení o schůzce konané 1. února agent Dlouhý uvádí, že se ho Kotas zeptal, zda by mohl sehnat nějaké výbušniny. Naposledy se sešli 11. března, následujícího dne byl Václav Kotas zatčen.
Jméno Václava Kotase se však ve zprávách StB neobjevuje pouze v souvislosti se sledováním houslisty Jiřího Wantocha. Téměř současně StB rozpracovávala akci MAN a v této souvislosti vyslýchala i dva zaměstnance Národního divadla: elektrikáře Bohuslava Jeřábka a varhanáře Josefa Urbana. Pan Urban přiznal, že měl z války pistole. Měl je schované v divadle a – jak sám udával – už na to za tu dobu, která od války uplynula, zapomněl. Vzpomněl si až v souvislosti se stavebními úpravami, jež se v Národním divadle prováděly a dotkly se i jeho úkrytu. Bylo tedy třeba se zbraní zbavit. Od svého kolegy z divadla pana Jeřábka věděl o jeho zájmu o zbraně, tedy mu pistole dal. Ten je pak předal Václavu Kotasovi. StB tedy měla další stopu směřující k odhalení „protistátní skupiny nepřátel lidově demokratického zřízení“.
Pan Kotas byl po svém zatčení převezen do vazební věznice v Ruzyni a hned druhého dne podroben prvnímu výslechu. To ještě netušil, že ve hře, kterou StB rozehrála, má přidělenu hlavní roli. Při prvním výslechu přiznal, že od Bohuslava Jeřábka převzal pistole a ruční granát a vše dále předal jistému Antonínu Chumanovi. Současně však do protokolu uvedl, že mu nebylo známo nic o přípravě nějakých násilných akcí. Přiznal však také svůj styk s Jiřím Wantochem. Následovala řada mnohahodinových výslechů a v zápisech z těchto výslechů se začínají objevovat výrazy jako protistátní činnost, ilegální schůzky, protistátní skupina, teroristické akce či třetí odboj. Proti takové charakteristice skutků, kterých se měl dopustit, se Václav Kotas ohrazoval: výslovně odmítl označení třetí odboj, popíral záměr jakékoli teroristické činnosti a tvrdil, že jejich skupina neměla žádný konkrétní cíl, nic nepřipravovali.
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Akce Houslista (I) aneb Bomba pro prezidenta
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
