Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Akcent na angažovanost (No. 2)

Je to letos podivný festivalový ročník. Po včerejším akcentu na důsledky a stále nevyřešený negativní odkaz politiky východoevropských socialistických států v Portugalsku a v několika afrických zemích, zpracovaný v zásadě tradičními postupy dokumentárního divadla s řadou záznamů a citovaných dokumentů, obrátila v sobotu festivalová dramaturgie o 180° a věnovala se otázkám svobody žen a – především – ženského těla a volného sexu v sólovém, v zásadě standupovém výstupu Portugalky Mariany Fonsecy. Vlastně Portugalsko, kde vznikly a existují, spojuje předvíkendové Eastern Loves se sobotním Are you coming? / Não vais entrar? (česky asi nejlíp Vejdeš?). A také to, že oba soubory – respektive soubor Hotel Europa (28. 10. 2019 s inscenací Post-Colonial Loves) a protagonistka Mariana Fonseca (28. 11. 2019 s inscenací Ishá, The Woman Who…) – vystoupily na festivalu Akcent už v roce 2019 /více zde/. Že by právě tehdy vznikala letošní festivalová dramaturgie?

Letos třicetiletá Mariana Fonseca (nar. 21. června 1993 v Lisabonu) přivezla hodně zvláštní produkci, již zahrála v Malém sále Divadla Archa. V její charakteristice se píše, že zdůrazňuje naléhavost vidiny budoucnosti, kde ženství není synonymem podřadné sociální identity. Byla hraná v angličtině bez překladu, nahrané audiopasáže v portugalštině byly titulky překládány též pouze do angličtiny. Českému divákovi – a to i tomu, kdo umí celkem slušně anglicky – to velmi znesnadňovalo porozumění, neb šlo v zásadě o performativní stand up, kde slovo bylo hlavním komunikačním médiem, a to jak to performerkou přímo mluvené, tak ono pronášené starším mužským hlasem – jakýmsi komentátorem či moderátorem tématu (asi jako by to říkal Radovan Lukavský…) . V obou případech šlo o jazykově hutné, obsahově náročné, terminologicky často odborné a navíc velmi rychle „svištící“ texty, jež by i v rodném jazyce bylo během představení těžko sledovat a plně jim porozumět. Takto to – aspoň pro mne – nebylo téměř možné. A tak jsem byl nucen odezírat z performativního hraní provokativní portugalské protagonistky a část jejích či z anglických titulků čtených projevů si domýšlet či je přeskakovat.

Po celou dobu asi hodinové produkce se performerka pohybovala v lascivním latexovém či stříbřitém kostýmku, zprvu dokonce na vysokých šteklích jak z dob glitter music sedmdesátých let minulého století. Byla výrazně nalíčená, občas se objevila v masce, ale to jen aby zakryla tvář. Diváky jako peep show girl eroticky provokovala doširoka rozevíraným klínem či – obrácená zády – vrtícím se zadečkem. Byly to erotické pop-pózy a chování, jimiž záměrně provokovala. A přitom pronášela politizující manifest za svobodu žen a ženského těla včetně prostituce, neb vagína je jenom jejich a mohou si s ní dělat, co chtějí.

Mohou mít děti, či ne, masturbovat či se fyzicky milovat, s kým chtějí, kde chtějí a kdy. Bylo to jednoznačné, razantní, nekompromisní. Nahraný mužský hlas shůry to jen osvětloval či uváděl do historizujících či věcných společenských či kulturních souvislostí. V jednu chvíli se k němu přidávají zpovědi tří brazilských prostitutů, respektive prostitutek, kteří*které se ke svému řemeslu/práci hrdě hlásí, baví je. Jedna – pochopil-li jsem, tak transsexuálka, která se stále stýká se svou bývalou manželkou a dětmi – se na tuto profesní dráhu dokonce vydala až ve svých čtyřiceti letech. Vydělají si přiměřeně, ale hlavně je to, co dělají, i baví. Sex, který provozovaly předtím zadarmo a někdy i tajně, je najednou živí. Berou jej jako službu mužům i sobě, jako normální zaměstnání.

Po jejich zpovědích se ale forma performance mění. Fonseca nechává rozsvítit v sále a začne dlouhou litanii o sobě, o svých životních trablech a přístupech, o své svobodě a vztazích s muži, kteří – pochopil-li jsem dobře – ji zneužívali, fyzicky i psychicky. A ji to dovedlo k osamostatnění, k tomu, že se stala sex-workerem. Mám vagínu, a ta je má… Současně ale mnohokrát říká: Jsem herečka hrající kurvu. Jindy však: Jsem kurva hrající herečku… Divák je tak na pochybách, co (a koho) vlastně sleduje. Jde o roli, kterou aktérka ztvárňuje, anebo sledujeme skutečnou zpověď formou feministického manifestu, za kterým si Fonseca stojí a jímž se řídí?

To se nikdy nedozvíme a o to jí zřejmě jde.

Důležiou roli hraje i výtvarná a hudební stránka performance. Fonseca se nepohybuje nijak náročně, vždy však využívá lascivních pohybů ke zdůraznění ženského těla jako objektu erotických představ mužů. V protikladu k znějícím feministicky laděným textům. Vše doprovází elektronická taneční hudba a provází temné osvětlení, jímž probleskují nasvícená místa scény, kde se Fonseca pohybuje, a na tři pohyblivá plátna se promítají záznamy zpovídaných prostitutů/prostituek, případně je performerka využívá ke stínovému erotickému divadlu.

Na úplném konci se před námi objeví v průhledném síťovaném trikotu, téměř nahá, v póze rajské Venuše. Jak z Botticelliho obrazu.

Byl jsem na rozpacích, co vlastně chce performerka sdělit, proč používá tolik slov, jimiž svou produkci zahlcuje, místo aby některé motivy zdůraznila akcí či pohybem, zkratkou či metaforou. A také proč tak moc zdůrazňuje tělo a tělesnost a vůbec se nezabývá duchovní stránkou ženství. Tělo a duši snad rozpojit nelze…

Ale možná mnohé bylo dáno tím, že bez plného porozumění textu nebylo možné se na jevištní dění zcela napojit. Je škoda, že pořadatelé – aspoň ony titulkové pasáže a závěrečnou řeč – nepřekládali text do češtiny, anebo neposkytli psaný překlad. Česky mluvícím divákům by to jistě velmi pomohlo. I tak se ale jednalo o pozoruhodnou produkci uvažováním a postoji blízkou několika performerkám a performerům působícím u nás – mám na mysli především Nelu Kornetovou, Becky McFadden a Miřenku Čechovou, ale i Terezu Ondrovou, Martina Talagu a aktivity kolem PinkBusu či divadelního souboru Rozkoš bez rizika. Právě tyto a podobné konfrontace by bylo dobré, aby festival – pokud pozval tuto produkci – vyvolával, a je škoda, že to nedělá – diskusemi po představení či pozváními těchto performerů a jejich produkcí. Festivalové uvedení se tak stává jen formální prezentací pro pár fanoušků. Nevyvolává konfrontace, hlubší porozumění a pochopení, nevede diváky a tvůrce k zařazováním do kontextů, k vzájemnému poznávání. Právě to je však jedním z důležitých smyslů festivalů. Proto jsou. Či by být měly.

Ale posečkejme s vynášením soudů, ještě není všem festivalovým dnům konec.

Lobby Teatro, Lisabon, Portugalsko – Mariana Fonseca: Are you coming? / Não vais entrar? Tvorba a výkon: Mariana Fonseca, dramaturgická podpora: Jaime Rocha, scéna a asistence: Pedro Silva, kostýmy: Conceição Ferreira, pohybová režie: Rafael Barreto a Sofia Soromenho, světelný design: Janaina Gonçalves, hudba a zvuk: João Gamory digitální design: Patrícia Freire, fotografie: Valter Vinagre, propagační fotografie: Ricardo Reis, video: Ricardo Reis. Produkce: Bernardo Peixoto, tvůrčí podpora: Rafael Barreto a Sofia Soromenho, umělecké poradenství: Jaime Rocha a Valter Vinagre, teaser: Ricis Ricis Dânia Viana a Ricardo Reis, plakát: Rita Fonseca. Komunikační podpora: Mariana Dixe. Koprodukce: YEP [Young Emerging Performers], partnerství mezi Rua das Gaivotas 6/ Teatro Praga a O Espaço do Tempo. Podpora rezidenční tvorby: Teatromosca / Festival MUSCARIUM. Finanční podpora: DgArtes. Premiéra 8. března 2022, Primeiros Sintomas – Associação Cultural, Lisabon, Portugalsko. Psáno z uvedení v Malém sále Divadla Archa v rámci festivalu Akcent 18. listopadu 2023.

///

Více o letošním festivalu Akcent na iDN:

Festival Akcent: Buďte sví!

Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

Akcent na angažovanost (No. 1)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 19. listopadu 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Akcent na angažovanost (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ