Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Akcent na angažovanost (No. 3)

Inscenaci Odkaz, již letošní Akcent v pondělí uvedl v Malém sále Divadla Archa, měla předpremiéru loni 27. září v rámci festivalu …příští vlna/next wave… v Nové libeňské synagoze. Pražský soubor manželů Lindy a Mathiase Straubových Spielraum Kollektiv ji tehdy uvedl jako tzv. work in progress. Premiéru měla až letos 28. a 29. května tamtéž.

Ono první uvedení v rámci …next wave… 2022 jsem v libeňské synagoze zhlédl, a tak jsem byl zvědav na přesun do divadelního prostředí i na kroky, posun či dotaženost, které inscenace za rok udělala. Ono však moc změn ani inscenačních posunů nebylo, a pokud, tak spíše jen tušené či předpokládatelné. Znaje už téma a formu, soustředil jsem se na detaily a pochopitelně sledoval rozdíl působení a vnímání díla v sakrálním, v zásadě nedivadelním prostoru libeňské synagogy oproti profánnímu, veskrze divadelnímu v Arše. Ono jde ale vždy spíše o pocity, jak člověk vnímá situaci a dění v prostoru s patrnými otisky jeho historie, kde sedí v kabátě a je mu i tak zima, a jak v black boxu technicky špičkově vybaveného studia, kde je teplo a sedí pohodlně. V tom byl jediný, zásadní, ale ve výsledku vlastně nevýznamný rozdíl. To podstatné zůstávalo: Linda Straub a její vyprávění o babičce.

Snad mohu prozradit, že performerka, autorka konceptu a scénáře Linda Straub leží v úvodu v rakvi a my, přicházející diváci, jsme jako by truchlící na jejím – později se ukáže, že spíše její babičky – pohřbu. Postavy se ale v průběhu jejího, zhruba hodinového sólového výstupu prolínají. Straub se vciťuje do své babičky, ta předává skrze nahrávky a Lindy vyprávění o ní své zkušenosti a emoce jí, takže vlastně není důležité, kdo a kdy je kdo. Jde o pokračování jedné rodové linie, jedné – věčné – prarodičovské lásky a propojování, navazování rodinných příběhů, vazeb a vztahů.

Straub vede vlastně smuteční řeč k sobě samé na svém vlastním – budoucím – pohřbu. Takovou, jakou by si představovala. Směrovanou pozitivně, radostně, komunikativně, s vědomím životní vyrovnanosti a naplněnosti. Vciťuje se skrze ni do příběhů a chování své babičky, jež se – počítal-li jsem dobře – narodila v roce 1930 a loni v srpnu ve věku devadesáti dvou let zemřela. Straub jí šla domů navštívit, ale už se nedozvonila…

Právě to je úvodní dramatická situace, již Straub hraje před plátnem, na které je promítána fotografie domu, kde její babička bydlela a dovnitř se Straub nedostala. Tím začíná – poté, co vystoupí z rakve mezi nás, smrtelníky – její vyprávění, láskyplné vyznání babičce. Straub se jednoduchými scénickými prostředky za použití dotáček, projekcí fotografií, několika rekvizit (důležitou roli hrají brambory a jejich škrábání či velké klubko vlny, které je symbolem spletitosti života) a v jednu chvíli i moderní techologie (když si pozve na jeviště jednu z divaček) zpovídá ze svého vztahu k ženě, již nesmírně miluje a obdivuje. Babička se narodila a vyrůstala na vesnici na Moravě, ale v padesátých letech se přestěhovala se svým mužem do Prahy, kde zprvu žila v malém bytě s přísným manželem a dvěma syny, později si v rámci bytového družstva pořídili větší, to už ale jejich děti – včetně Lindina otce Milana – byly dospělé. O moc víc se však z rodinných příběhů a babiččina osudu nedozvíme. Jako bychom sledovali stíny minulosti vystupující na chvíli z mlhy a rychle se v ní ztrácející.

Straub touto inscenací v zásadě vyšívá bílou krajkovou dečku, kterou před nás láskyplně a s neodolatelným mateřským úsměvem klade. Vše je bezproblémové, uhlazené, čisté a krásné. V životě babičky ani ve vztahu s její vnučkou není žádných sporů, traumat, vnitřních či vnějších trablů a bolestí. A pokud ano – třeba babiččino odkázání dvou bytů strýčkovi a jeho rodině -, vše už dávno zahladil čas.

Pokud bych některé inscenace současnosti označil za nostalgické a sentimentální, byla by mezi nimi jistě tato. Neberu to ale negativně. Je to nostalgie, která posiluje, plnými hrstmi rozdává naději a víru v život. Posiluje člověka podobně jako slavná Babička Boženy Němcové či Dobrý člověk ještě žije Romaina Rollanda. Ti se ale – a v tom je úskalí této inscenace – nevyhýbali ani trudným okamžikům života. Straub je však zcela opomíjí. Babička, její zpovědi a asi ani její život jí neposkytuje dostatek dramatického materiálu a Straub jej ani nevyhledává. Nicméně divák by se možná rád dozvěděl něco víc o době, ve které babička žila a jež byla i výrazně turbulentní – válka, venkov vers. město, mačismus v manželství, padesátá a šedesátá léta, normalizace, listopad 89… To jsou témata, která se nad projektem vznášejí, ale tvůrci je opomíjejí. Dějiny jako by život a vztah babičky s vnučkou zcela míjely. Jaký to rozdíl od jedné z nejlepších inscenací, již festival Akcent také kdysi hostil (v roce 2012) – Naslouchání příběhům mé třetí babičky /více zde/. Čínská režisérka a performerka Wen Hui v nich také vyprávěla o své babičce a vztahu s ní, ale na pozadí čínského hladomoru padesátých a šedesátých let a barbarské – takzvané kulturní – revoluce. Tam se divákům zastavovala srdce.

Ale to už se dostávám příliš daleko a Československo naštěstí nebyla Čína. Lindě Straub a jejímu týmu (je v něm i režisér Husam Abed zabývající se ve své tvorbě také vlastními rodinnými příběhy) jde o manifestaci láskyplných rodinných vztahů, o rozloučení se s Lindinou babičkou a vyjádření pocty laskavému životu. A skrze vlastní zkušenost předat tyto pocity a zkušenosti dál – nejen své rodině (malému synkovi, kterého na konci v záznamu oslovuje), ale především divákům, kterým takové produkce mohou dodat sílu s životem se dál prát.

A to za to stojí přeci.

Spielraum Kollektiv, Praha – Linda Straub: Odkaz. Koncept, performuje: Linda Straub, režijní spolupráce: Husam Abed, dramaturgická spolupráce: Tinka Avramová, pohybová spolupráce: Veronika Knytlová, scénografie a video: Mathias Straub, sound design: Myko, light design: Patrik Sedlák, animace: Daniela Paseková, kostýmy: Barbora Burdová. Work in progress 27. září 2022, …příští vlna/next wave…, Nová libeňská synagoga, předpremiéra 29. 4. 2023, Venušiny dny, Venuše ve Švehlovce, premiéra 28. a 29. května 2023 Nová libeňská synagoga. Psáno z uvedení 20. listopadu 2023 v Malém sále Divadla Archa v rámci festivalu Akcent.

///

Více o letošním festivalu Akcent na iDN:

Festival Akcent: Buďte sví!

Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

Akcent na angažovanost (No. 1)

Akcent na angažovanost (No. 2)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 22. listopadu 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Akcent na angažovanost (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ