Divadelní noviny > Festivaly

Akcent na cenu života (No. 1)

Ve čtvrtek začal v pražském Divadle Archa 8. ročník mezinárodního festivalu dokumentárního divadla Akcent. A to hned možná nejvýznamější inscenací letošního ročníku – Red čínského nezávislého souboru Living Dance Studio.

Autorkou (a vedoucí souboru) je v Praze již poměrně známá čínská režisérka, dramaturgyně a performerka Wen Hui. Festival nabídl v roce 2012 její prezentaci, o rok později přivezl dvě její produkce – Naslouchání příběhům mé třetí babičky a Vzpomínky 2: Hladomor. A v lednu loňského připravila s uměleckou vedoucí Archa.lab (a také uměleckou ředitelkou Festivalu Akcent), dramaturgyní a režisérkou Janou Svobodovou autorskou inscenaci Obyčejní lidé, jež je též součástí programu letošního ročníku festivalu (27. – 29. října).

Inscenace Red je nejnovější produkcí pekingského souboru Wen Hui Living Dance Studio. Svým způsobem navazuje na Naslouchání příběhům mé třetí babičky. Nevšímá si však hladomoru způsobeného Maovým programem velkého skoku po poválečném převzetí moci komunisty, ale mapuje historii vzniku, a především fungování zvláštního kulturního fenoménu, taneční choreografie propagandistického baletu Rudý ženský prapor (v překladu během produkce použito Rudý oddíl žen). Vznikl začátkem šedesátých let na základě stejnojmenného filmu a byl Ťiang Čching, ženou Mao Ce Tunga, zařazen mezi osm vzorových baletních děl, jež se staly do konce kulturní revoluce ikonickými pro celý čínský režim. Nastudoval jej nejen Národní čínský balet (při návštěvě Číny v roce 1972 jej zhlédl i americký president Richard Nixon), ale učily se jej baletní skupiny po celé Číně.

Hui našla tanečnice i tanečníky, kteří v něm tehdy vystupovali, kulturní náboráře, kteří organizovali jeho návštěvy, taneční teoretiky a také několik diváků. Jejich výpovědi natočila na film, který je podstatnou součástí produkce. V podstatě po celý čas jej sledujeme na plátnech natažených přes celé jeviště. Před nimi tančí a občas samy o svém vztahu k choreografii a zkušenostech s ní mluví i čtyři ženy-performerky různého věku (jednou z nich je i Wen Hui). Dozvídáme se, jak byl tanec pro tehdejší aktéry i diváky působivý. Sami jsme jím fascinováni jak z dobových fotografií, jež film nabízí, tak z dobového filmového zpracování (více zde, resp. zde) s původními představiteli hlavních rolí. Choreografie, jež propojovala pohybové prvky tradiční čínské opery s moderním baletem, vytvořila archetyp snad všech velkých sborových choreografií tančených při politických, společenských či sportovních (např. v roce 2008 při otevření letní olympiády v Pekingu) příležitostech v Číně dodnes.

To vše se dozvídáme z filmu a zpovědí aktérek v průběhu představení. Avšak to je pouze základ pro úvahu Wen Hui vyjádřenou touto produkcí – jak jsme (spolu)zodpovědni za působení tohoto díla na společnost. Má takové dílo a jeho postupy nadpolitickou, nadčasovou platnost, anebo je s dobou natolik spjaté, že jeho znovuoživování (v nedávné době se konala rekonstrukce) je vlastně glorifikací či přinejmenším zrelativizováním toho, k čemu sloužil? Jaká je zodpovědnost za účast v tomto díle či uznávání a používání jeho estetických postupů a jeho propagaci dnes a jaká byla tehdy? Zpovídání slouží současně původním účastníkům k ohlédnutí za jejich životy, což někdy vyvolává sentimentální či úsměvné historky, jindy naopak ostrý, kritický pohled na tehdejší dobu. Nejradikálnější tanečnice vyslovuje myšlenku o nezbytnosti „horizontální“ občanské společnosti, jež Číně chybí a jejíž neexistence a působení pouze vertikální moci odvozované od Mao Ce Tunga způsobilo ovládnutí společnosti pár lidmi a jedinou ideologií. Red je tedy vysoce angažované a důležité dílo především pro současné Číňany, ale je velmi zajímavé i pro nás. A to jak z obsahové roviny, tak i formální.

Dozvídáme se o historii Číny v době kulturní revoluce, o které u nás mnoho autentického nevíme. V uváděných faktech a v uvažování tehdejších aktérů snadno najdeme analogie s naší historií po roce 1948. Nejvíce nás asi napadnou Spartakiády, jež také sloužily propagandě „jen“ skrze pohyb. Ale můžeme jít i hlouběji do evropské válečné a předválečné historie. V tomto ohledu bychom přímé analogie asi nejvíc našli ve filmech německé propagandy. Vzpomeňme na snímky Lefi Riefenstahlové, kterou dnes obdivuje lecjaký filmový fanoušek a jejíž postupy se též staly archetypálními – stačí se dnes podívat na sportovní přenosy z velkých akcí. A jdeme-li ještě dál, dostaneme se až americkým muzikálům, které však – naštěstí – nesloužily fašistické či komunistické propagandě. Jejich estetická rovina a působení jsou však choreografii Rudý ženský prapor velmi blízké.

Píšu zde stále o promyšleném a rafinovaně vystavěném obsahu. Produkce ale má i nezpochybnitelné, vysoké divadelní kvality. A to především taneční, pohybové, kdy performerky využívají řadu prvků a gest z choreografie v nových kontextech a variacích, vždy velmi chladně, věcně, až jako jakýsi taneční žalm. Tanečnice nabízejí různá schémata a pohyby, odkazující k choreografii Rudý ženský prapor. Ukazují analogie s tradiční čínskou operou, ale i s evropskou baletní tradicí. Vtipná je přednáška jedné tanečnice o terminologii: postoj „střílení vlaštovky“ z čínské opery je vlastně v baletu používaný termín attitude (póza na jedné noze s druhou nohou přednoženou nebo zanoženou a pokrčenou v koleni), „prapor“ je 5. pozice a jiné tradiční baletní pozice zas třeba jestřáb či orchidej.

To divadelní bylo vedle „paměti těl“ i jinde: ve využívání celoplošných pláten, na která se film promítal. Jednalo se vlastně o tři – lehce průhledné bílé, plně průhledné síťové a neprůhledné rudé. Jak se otevírala či zavírala, viděli jsme vždy jinak kolorovaný film, což mělo různé symbolické i ryze emotivní důsledky. Tanečnice současně plátnem různě pohybovaly, zacházely do něj, splývaly s ním, někdy skryly celé tělo a nechaly vidět jen hlavu, která se v tu chvíli stala součástí kostýmu promítané osoby, jejího výstřihu (ostatně z Laterny magiky tyto postupy u nás známe). Tak vznikala řada velmi působivých obrazů, často jemných, nenápadných, jindy razantnějších, vždy zesilujících obraz a téma, jež v tu chvíli bylo nastolené (využívání rudé opony, čímž filmový obraz „zrudl“).

Na konci se pak všechny čtyři performerky do plátna zády opřely a za jejich hlavami se rozsvítila žlutá světla evokující svatozáře. A přes ně šly poslední titulky seznamující diváky s právě zhlédnutými fakty o kulturní revoluci, baletu Rudý ženský prapor i aktérech, které jsme ve filmu viděli.

Inscenace Red je další – velmi inspirativní – ukázkou z tvorby Wen Hui, jak lze s žánrem dokumentárního divadla pracovat, aniž bychom nutně museli být didaktičtí či výrazně apelativní. Připomíná tradiční filmovou (televizní) reportáž posunutou do divadelního prostoru a emotivně i významově zesilovanou pohybovými prostředky soudobého tance s využitím prostředků Laterny magiky.

Living Dance Studio, Peking (Čína) – Red. Text: Zhuang Jiayun, režie a choreografie: Wen Hui, scéna: Zhou Jie, světelný design: Edwin van Steenbergen, hudba: Wen Lvyuan, video: Zou Xueping, dramaturgie: Kai Tuchmann, rozhovory: Wen Hui, Zhuang Jiayun, Zou Xueping, performerky: Li Yuyao, Li Xinmin, Liu Zhuying, Wen Hui. Překlad do angličtiny: Zhuang Jiayun, Guo Rui, Xu Qian. Koprodukce: Living Dance Studio a Goethe institut Čína. Psáno z uvedení v Divadle Archa v Praze v rámci festivalu Akcent 26. října 2018.

///

Více o Wen Hui na i-DN:

Wen Hui: Pokouším se na chvíli zastavit čas

Můj otec mi říkal to samé

…

Více o hostování Wen Hui na festivalu Akcent 2013 na i-DN:

Akcent na historii (No. 1)

Akcent na historii (No. 2)

…

O inscenaci Obyčejní lidé na i-DN:

Obyčejný člověk za zátarasy

…

Více o festivalu Akcent na i-DN:

Akcent

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 28. října 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Akcent na cenu života (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ