Akcent na cenu života (No. 4)
Závěrečným představením letošního festivalu Akcent byla sobotní produkce iNViSiBLE REPUBLiC: #stilllovingtherevolution berlínské skupiny andcompany&co, která se zaměřuje na postdramatické divadelní postupy. Projekt, s nímž hostovala – poprvé – v Praze vznikal asi rok. Jako téma si jeho tvůrci vzali politické a společenské revoluce dvacátého století, především roku 1968, ale nejen té.
Výchozí tezí byl citát německé politoložky Bini Adamczak (1979) specializující se na komunismus a queer aktivity: Rok 1917 byl o otázkách státu, zatímco rok 1968 se zabýval jednotlivcem. Budoucnost se musí zabývat tím, jak se lidské bytosti vztahují k sobě navzájem. A právě tyto myšlenky, citáty, vize a přístupy zněly a analyzovaly se po celé devadesátiminutové představení. Na jevišti zaplněném papírovými kulisami, na nichž byl – záměrně neuměle, naivisticky – namalován plamen a na jedné jakýsi ďábel z něj vystupující, se pohybovalo, diskutovalo, tančilo a zpívalo kvarteto hereček různého věku: Nina Kronjäger, Mariana Senne, Claudia Splitt a Mira Partecke. Občas některá z nich zahrála na bicí či elektrické kytary. V jednom místě stál ještě vysoký kužel sestavený z dřevěných latěk, na jehož vrcholu byl neonový nápis Pizza a uvnitř mikrovlnka, v níž performerky ohřívaly (a v průběhu představení snědly) rajčatovou pizzu. Ostatně jako první věty v programu, který diváci dostali před představením, stálo: Tolik jsme tu revoluci milovali! Ale ona se obrátila zády k dětem Karla Marxe i Coca-Coly a promluvila k nové generaci. Výmluvná a jasná slova ilustrovaná jak zvolenou scénografií, tak vším, co se v průběhu představení odehrávalo.
Informací a úvah, analýz, reflexí a citací z mnoha teoretických studií a vizionářských knih se na diváka valilo tolik, že je nebylo možné usledovat. Foto archiv
Vedle tezí o tom, co je či byla revoluce a mohly být revoluce dvacátého století, vedle témat politických a feministických, jsme také mohli sledovat dokumentární záběry – některé slavné (záběry z Paříže a Prahy roku 1968, Lenina v listopadu 1917 či člověka stojícího proti tanku na náměstí Nebeského klidu v červnu 1989 (více zde), některé méně. Některé historické, jiné vytvořené berlínskou skupinou přímo v místech, o kterých je řeč. Pro mnohé (včetně mne) objevné byly informace (a záběry) z událostí v Sofii roku 1968, kde se v létě konal Světový festival mládeže (více zde). Informací a úvah, analýz, reflexí a citací z mnoha teoretických studií a vizionářských knih (především MRX Machine Luise Meierové) se na diváka valilo tolik, že je nebylo možné – ani se znalostí těchto událostí a kontextů, natož bez – usledovat (zvlášť když pro německy nerozumějící bylo třeba číst titulky), uvnímat, rozklíčovat. I když se performerky snažily, ničím víc než historickým politickým pásmem s aktuálními odkazy a různě vtipnými, zcizujícími či o dialog s divákem se pokoušejícími kulturními (zpěv, různé tanečky) či gastronomickými vložkami produkce nebyla.
Vše bylo příliš narežírované… Foto archiv
Důvod lze vidět především v tom, že z jeviště zněly naučené teze. Vše bylo příliš narežírované, byť dobře technicky propojené, dialogy a monology nazkoušené a filmy nasnímané a sestříhané. Ale těžko se dalo aktérkám věřit, co a proč myslí vážně a co ironizují, jak přemýšlejí. A revoluční divadlo, které pracuje s radikálními názory a odvážnými vizemi, se jen stěží dá dělat bez osobního nasazení, přesvědčení, bez osobní angažovanosti, již lze z představení číst a s níž na jeviště perfomeři vstupují a své tělo a vize nesou na veřejnost. Je třeba „hořet“, ale zde to byly pohříchu jen plameny pomalované kulisy. Náhle bylo patrné, jak některé skupiny, jež známe i z tohoto festivalu, dokážou pracovat rafinovaně, náročně, divadelně kvalitně – mám na mysli letošní představení Red pekinského souboru Living Dance Company (autor a režie: Wen Hui) a Five Easy Pieces gentské skupiny Campo (autor a režie: Milo Rau), či z jiných let či festivalů především skupinu Rimini Protokoll a inscenační projekty Argentinky Loly Arias. Vedle nich tento ansámbl – či aspoň tato jeho produkce – působil chladně a odtažitě. Formalisticky. Ono není tak snadné dělat politické divadlo, aniž by z něj nevznikl jen agitprop. A právě jím tato produkce byla především.
Ale i za něj díky. Veřejně projevovaná angažovanost a názory – byť třeba neumětelské, utopické, naivní či naivistické – jsou v politickém divadle tím nejpodstatnějším. Pokud to z hereček v této produkci nešlo odečíst, neznamená to, že občansky angažované a vědomé si tématu nebyly. Prokázaly to v diskusi po představení, které se účastnil i vedoucí souboru Alexander Karschnia a – za českou stranu – socioložka Jiřina Šiklová. Na otázku, co je pro ně revoluce, se performerky živě rozpovídaly a spontánně odpovídaly: Být občansky angažovaná… Nebát se… a především: Neztrácet naději.
Být občansky angažovaná… Nebát se… a především: Neztrácet naději. Foto archiv
Lze s nimi souhlasit. Naděje je dnes revoluční.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Akcent na cenu života (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
