Akcent na historii (No. 4)
O inscenaci – či spíš inscenačním projektu – Odmor od povijesti (Dějiny na dovolené) chorvatského souboru Bacači sjenki (Shadow Casters / Stínoví jezdci) – se v programu píše: Divadlo na pokraji snu a reality. Kafkovská inscenace v režii Borise Bakala poprvé v Kafkově městě. Mezinárodně proslulý chorvatský soubor uvádí představení, kde na diváky místo židlí čekají postele.
V reálu představní probíhalo následovně. V předsálí Malé scény Archy si pro diváky postupně chodili chorvatští herci a herečky a každého samostatně uváděli do sálu. Dali mu deku, vybrali postel a uložili jej. Sál byl ponořen do polotmy. Průvodce si s námi povídal o dětství, o tom, zda nám rodiče četli pohádky, a chtěl, abychom si tu situaci evokovali. Sál byl bílými látkovými oponkami rozdělen na menší části, v každé bylo osm jednoposchoďových postelí a dvě tři bezpatrové. Lehl jsem si nahoru. Z dáli zněl hlas Karla Högera čtoucího pohádku O pyšné noční košilce.
Jako bychom byli v ložnici dětského tábora či v ubytovně dělníků, možná (ilegálních?) přistěhovalců. FOTO archiv souboru
Když byli všichni uloženi, nastalo ticho. Jako bychom byli v ložnici dětského tábora či v ubytovně dělníků, možná (ilegálních?) přistěhovalců. Občas se někdo zavrtěl. Zpoza bílých „zdí“ se ozývaly vzdálené zvuky, šramot, lidské hlasy. Kdosi mluvil o tom, že je v hotelu a z okna vidí stromy. Pak se někdo zdvihl z postele, šel ke stolu uprostřed a zapálil několik tam stojících svíček, sedl si a cosi předčítal. Zvenku přišel starší muž a přisedl. Bavili se spolu v tichu, tak, aby nikoho nebudili. Přicházely, přisedávaly, šramotily, šeptaly, četly si a odcházely další – asi tři čtyři – postavy. Téma jejich hovorů a setkávání nebylo moc jasné. Po asi hodině přišel k našim postelím muž a vyzval nás, abychom si nasadili sluchátka, jež byla na palandách postelí. Z výšky jako z kostelního kůru zněl sólový ženský zpěv.
Pak se někdo zdvihl z postele, šel ke stolu, zapálil několik tam stojících svíček, sedl si a cosi předčítal. FOTO archiv festivalu
Ve sluchátkách vyprávěl muž o posledních okamžicích své smrti, popisoval obrazy, které vidí, vzpomínal na svou minulost. Po asi deseti patnácti minutách sluchátka ztichla. Chvíli jsme ještě leželi. Po dalších asi deseti minutách přišla dívka, dotkla se každého z nás a řekla mu: Je ráno. Vstávejte. Sejdeme se před sálem. Obuli jsme se a vytratili se ze – stále temného (nerozsvíceného) – sálu. Za dveřmi jsme dostali šampaňské, sedli si na židle kolem či společně postáli. Aktéři a tvůrci představení si s námi o tom, co v nás evokovalo, povídali.
Mám rád takové produkce. Posouvají divadlo (či umění vůbec) do jiných než čistě estetizujících vrstev. Co uděláme s časem, když se ocitneme konečně sami? Jak naplňujeme naše největší soukromí? Jsme vůbec schopni si odpočinout od každodenní brutální historie? Jestliže Fukuyama vyhlásil konec dějin, proč bychom nemohli vyhlásit alespoň na chvíli dějinám dovolenou, charakterizují svou produkci Chorvaté.
Jde o to dát divákům svobodnou volbu lehnout si ve veřejném prostoru a třeba i po dobu představení usnout. FOTO archiv souboru
S Ninou Vangeli jsme se před dveřmi bavili s autorem projektu a režisérem inscenace Borisem Bakalem. Osvětlil nám – velmi vzdálenou – inspiraci Kafkovým Procesem, vysvětlil smysl představení. Jde mu prý o to dát divákům svobodnou volbu lehnout si ve veřejném prostoru a třeba i po dobu představení usnout (skutečně se ten večer /byl jsem na prvním představení od 18h/ stalo, v jednu chvíli se ozvalo chrápání). Vedle toho chtějí dát divákům možnost vlastního, ryze osobního vnímání inscenačního dění a času. Vyvolat divákovu imaginaci, již jen velmi mírně provokují zvuky a akcemi.
Nina Vangeli s tím byla srozuměna a spokojena. Vyprávěla o svých vzpomínkách na dětství a na to, jak tajně poslouchala dospělé, když mysleli, že spí. Mně to však na obhajobu inscenace nestačilo. Chyběla mi větší divadelní práce ve smyslu nabízení situací, herectvím, zvukovou složkou. To, co dokázali bratři Formanové v – jistém smyslu podobném – projektu Bouda. Název Dějiny na dovolené osvětlil Boris Bakal jako čas po dobu představení. Dějiny během představení pro diváky spí, jsou od nich odpoutaní. Možná je to čas spánku, možná umírání a smrti. V každém případě svobodný, ničím (ani naším děním) nezatížený čas. Premiéra tohoto inscenačního projektu, řekl nám režisér, se konala v záhřebské městské knihovně. Knihy tam ležely vedle sebe stejně jako lidé v postelích. Nikdo je neotevíral, nikdo je neatakoval. Lidé a dějiny na dovolené… V tom se s režisérem shodnu. Kdybych tento projekt „zažil“ ve skutečně veřejném prostoru (divadlo je místo příliš aseptické), ne nutně v knihově, ale jakémkoli prostoru s historií (ubytovně, opuštěné továrně, domě, nádraží…), působivost a jedinečnost (necelých) dvou hodin v posteli by se diametrálně zvyšovala. I výklad by byl čitelnější. Možná i proto, že jsem produkci takto neprožil, nechápu množství festivalových pozvání a cen (vybírám jen festivaly, kde získal projekt cenu: Festival Mess Sarajevo 2008, 43. BITEF Bělehrad 2009, 16. PUF Pula 2009…), které projekt získal. Pražské Depresivní děti chodí obdobnými cestami a dospěli ve svých projektech dál. Pokud vím, bez cen…
Komentáře k článku: Akcent na historii (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
