Divadelní noviny > Festivaly

Akcent na historii (No. 5)

4. ročník mezinárodního festivalu divadla s přesahem Akcent, který pořádalo pražské Divadlo Archa, včera – v pondělí 18. 11. – skončil. Archa po delší době ukázala, že je schopná dovézt výrazné produkce „speciálního“ divadla, v tomto případě dokumentárního, publicistického či šířeji řečeno sociálního, jež je dnes ve světě vysoce aktuální a jež odkrývá dosud nevyužívané (nebo málo) možnosti divadla coby média společenské (mezigenerační, mezinárodnostní, mezikulturní, mezikomunitní…) komunikace. Potvrdila to i poslední festivalová produkce argentinské režisérky Loly Arias vzniklá pod hlavičkou Fundación Teatro a Mil a nazvaná El año en que naci (Rok, kdy jsem se narodil).

Lola Arias je scenáristka, režisérka, herečka a zpěvačka, která – jak sama říká – spolupracuje s kýmkoli od profesionálních herců po policisty, zvířata a děti. Pro produkci Rok, kdy jsem se narodil, jež vznikala v roce 2009 (a byla uvedená pod názvem Mi vida después / Můj život poté), vyhledala dvanáct lidí (v pražském představení vystoupilo jedenáct, jedna z hlavních bohužel nemohla, a tak její part coby dvojroli přebrala jiná) narozených v letech 1971-1989 v různých chilských rodinách, od levicových aktivistů, přívrženců Salvadora Allendeho po policisty a aktivní podporovatele diktátora Augusta Pinocheta.

Vše se pochopitelně točí kolem Pinochetova puče a jeho následků na osudy rodičů performerů. Na začátku se kolo času otáčí až k roku narození prvního z nich a pak zase nazpět. každý z herců vypráví svůj příběh, přesněji příběhy svých rodičů na pozadí chilských dějin. V určitý moment se pak jeden z herců chápe organizování různých dětských her na to, kteří z rodičů a jak moc byli levicoví a pravicoví, chudí nebo bohatí, barevní nebo bílí. Přou se, diskutují.

Skrze tyto „hry“ a samozřejmě sledováním jednotlivých osudů se dozvídáme o pinochetovské éře z pohledu jejích dětí, které ji zažily jako malé, anebo vůbec. S jejími následky se však ve svých životech musely a mnozí stále musejí (matku jedné z aktérek v roce 1986 zavraždila Pinochetova policie coby teroristku, otec jedné z dalších byl před čtyřmi lety zavřený na 10 let a 1 den za mučení a vraždu dvou Allendových aktivistů v roce 1973) vypořádat. Ukazují, že politické averze a nenávisti nejsou jejich tématy a starostmi. Stýkají se navzájem, přou, diskutují, ale bez zjevné averze, antipatií a nenávisti. I když jde pravděpodobně o umělé souznění, byl to asi jeden z cílů režisérky. Překonat traumata minulosti, ale nezapomenout, zmapovat ji. Právě to je hlavním tématem a posláním této produkce. Vidíme dobové fotografie, kopie dokumentů, dopisů, dokonce i některé oděvy. Slyšíme skutečné příběhy konkrétních, na jevišti přítomných lidí.

Když na závěr všichni hrají jeden punkový riff na elektrické kytary, je to jako řev celé generace, již zrodila pinochetovská diktatura. Slyšíme jen hluk. Každý má však svůj nástroj, svůj řev, který se nakonec slévá v jeden jediný výstražný, zoufalý temný tón.

///

P. S. V neděli se odehrála ještě jedna festivalová produkce, o níž jsme v našem zpravodajství dosud nereferovali – Romeo a Julie = VSL ve studiu Archy ve Zlatnické ulici. Jistě důležité sociální divadlo skupiny říkající si Jiné jeviště a pracující s různými sociálně slabšími jedinci (tentokrát s klienty sdružení Neratov). Produkce se však zatím pohybuje v mantinelech sociálního divadla „bez přesahu“ – v podstatě školní besídka na dané téma (či spíš ne moc invenčně propojované variace slavného příběhu) důležitá pro danou komunitu a aktéry, dál však nedopadající. Je dobře, že se na festivalu prezentovala a že u nás tyto terapeutické divadelní aktivity jsou, zahraniční skupiny prezentované na festivalu Akcent jsou však o světelná léta dál.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 19. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Akcent na historii (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ