Divadelní noviny > Blogy Názory – Glosy

Aktuality Petra Feyfara (No. 3)

V souvislosti s brněnskými uvedením dvou inscenací režiséra Olivera Frljiće z ex-Jugoslávie se rozpoutala diskuse jejich významu zřejmě nepřiměřená. S těmito inscenacemi je srovnávaná i inscenace hry Dobří chlapci, která byla krátce po brněnském skandálu uvedena v Divadle Na zábradlí. Dvě z těchto tří inscenací jsem viděl a poněvadž se domnívám, že jde o všeobecnější problém týkající se především kritiky naší společnosti a funkce katolické církve, dovoluji se k němu vyjádřit.

I já si myslím, že je správné poukazovat na nepravosti v této církvi. Jako ostatně všude a jak to dělal například i Jan Hus a to dokonce za těžších podmínek nežli měl Frljić v Polsku. Na druhou stranu si nemyslím, že pokrytci jsou jen mezi jejími funkcionáři (jak by si mohl recipient pomyslit), že katolická církev je tím největším zlem a přináší ty největší problémy v naší – dnes již – západní civilizaci.

K tomu pokrytectví a zneužívání dětí – obojí se vyskytuje všude, kde dospělí pracují s dětmi, jen je to v církevní oblasti mimořádně zrůdné a jejím vlastním předpisům odporující. Ale například můj nástupce v SPD (nikoliv dvě známé, trochu protichůdné strany, nýbrž psychologická služba pro školy ve Švýcarsku) byl zatčen pro držení dětské pornografie (pokud si správně vzpomínám: přibližně 18.000 kousků, podobné množství měl jeden můj pacient, který pro změnu pracoval v bance a soud mu doporučil podrobit se psychoterapii…). Nejinak je tomu i ve sportu.

Pokud jde o násilí, fašisty atp. – před časem jsem viděl v Německu na festivalu bavorských divadel hru alžírské autorky Rayhany, herečky a výtvarnice, která po útocích islámských věřících musila uprchnout do Francie. Azzedin Medjoubi, ředitel divadla, s kterým spolupracovala, byl v roce 1995 před jejíma očima zabit. Filmový režisér Ali Tenkhi, s kterým rovněž spolupracovala, byl v roce 1997 také zabit (viz zde). Rayhana získala politický azyl ve Francii za pomoci Arianne Mnouchkine. Tam, v Paříži, se jí podařilo uvést hru À Mon âGe Je Me Cache Encore Pour Fumer (I teď v dospělosti kouřím tajně). Hra trochu připomíná i v Česku úspěšnou hru Hadar Galron Mikve. Je o problémech žen v Alžíru, nejsou v ní žádné specificky nápadné akce, až na to, že jedna z žen kouří cigarety. Je to prostě taková „normální hra“. Ženy byly v představení, které jsem viděl, oblečeny. A to vzdor tomu, že se hra odehrává v ženské lázni. Autorka v pařížském uvedení hrála. Když šla ze svého představení domů, byla někým, její hrou vyprovokovaným člověkem napadena, polita benzinem a podpálena. Proto se nemohla představení, které jsem viděl v Německu, zúčastnit. Také její bratr byl v Paříži napaden a zabit (asi proto, že byl homosexuální orientace).

To vše je o něco horší, než co musí zažívat její polské kolegyně vystupující ve Frljićově inscenaci hry Prokletí. Nebo co museli od českých fašistů zažít představitelé hry Naše násilí a vaše násilí v Brně. Píši to proto, abych upozornil na skutečnost, že jsou zjevně ještě větší hrozby, než „Slušní lidé“, a také, že jsou i jiné formy politického divadla, než dělá režisér z ex-Jugoslávie. Inscenaci hry alžírské autorky Rayhany (respektive ani jednu z inscenací, jen v Německu byly dvě) nepozval ani jeden z českých festivalů.

Inscenaci Naše násilí a vaše násilí jsem neviděl, nebudu se k ní tedy specificky vyjadřovat (zajímalo by mne, kde ji nalezl v záznamu prof. Tomáš Halík), spíše ke komentářům k ní. Na základě mně dostupných kritických postřehů osob, které inscenaci viděli, se mně zdá, že je možné, že inscenace poněkud zjednodušuje složité politicko-vojensko-společenské situace, že má na ně snad i trochu jednostranný a zjednodušující (tedy schematický) pohled. Že také používá trochu nezvyklé umělecké prostředky a ukrývá rekvizity státních vlajek na neobvyklém místě, které ve většině případů slouží k jiným účelům. Pokud jde tedy o často popisovanou, poněkud artistickou scénu s orgánem, svého času trefně označeným současným prezidentem, domnívám se, že by skutečně mohlo jít o ponížení sexuality a jejího smyslu, což ovšem lze snad z uměleckého pohledu tolerovat. Ovšem nikoliv neumětelského – nedovoluji si ze shora uvedených důvodů posuzovat, zda představení je umělecké, či neumětelské, ale připomenu, že například Vladimír Just  zastává názor, že je ještě horší, než Prokletí, a i další divadelní kritici – Ulmanová, Mikulka, zahraniční kolegové – je moc nechválili.

Pokud jde o Justa, který se k inscenaci a skandálu vyjadřoval důkladněji (https://plus.rozhlas.cz/jeste-ted-mam-z-pistalek-zalehle-ucho-hodnoti-s-odporem-preruseni-frljicovy-hry-7264693), zřejmě mu ani tak nevadily odsudky produkce nespokojenými resp. provokujícími diváky, jako jejich forma. Především mu vadilo pískání protestujících, pro což mám velké pochopení – už po léta si nosím „štupslíky“ do uší, jdu-li na „avantgardnější“ produkci (a také roušku před nos). Ale dodávám pro ty, kteří taková jednání diváků neznají a domnívají se, že divák je povinen jen tleskat: například v Itálii jsou obdobná vystoupení publika naprosto běžná, sám jsem je několikrát zažil. Pokud jsem Justově argumentaci správně porozuměl, vadilo mu především, že „Slušní“ a křesťané se ponížili na úroveň tvůrce inkriminované inscenace. To, že je, jak uvádí Just, designovaným uměleckým šéfem ve Stuttgartu, pro mne moc neznamená. Němci bohužel pod vlivem své dědičné viny a z toho plynoucí sebenenávisti jsou ochotni poskytnout takovou funkci komukoliv, kdo je dostatečně uráží. Že znásilněná muslimka svého znásilnitele líbá, nemusí být výrazem odpuštění a lásky, jak se Just domnívá, ale machistická představa balkánského režiséra (to není nějaký předsudek o Balkánu, ale vzpomínka na jugoslávskou občanskou válku během níž se hodně znásilňovalo), že v podstatě každá žena je ráda znásilněna. Ještě bych dodal, že za diktatury Saddáma Husajna v Iráku žilo více než 4 miliony křesťanů – dnes tam není skoro žádný. Což otázku, o čí násilí jde, docela zajímavě komentuje.

Prokletí jsem naopak viděl. Nezanechalo na mne, vzdor občasné, Justem uvedené sebeironii představitelů a jejich kritice režiséra, nijak ohromující dojem. Viděl jsem již lepší inscenaci Wyspiańského textu. Pamatuji si hodně řevu, felacio soše papeže Jana Pavla II. a její oběšení, skládání jakýchsi samopalů z křížů a pokácení velkého kříže motorovou pilou. Na představení, které se hrálo v Divadle pod Palmovkou (česká premiéra nebyla tedy v Brně) to moc neklaplo. Že byl Jan Pavel II. „ochráncem“ pedofilních kněží, se ke mně nedoneslo. Zato vím o tom, že to byl právě on, kdo krátce před – neodůvodněným (v té věci má Frljić ve hře Naše násilí a vaše násilí bezpochyby pravdu, ale měl by hledat správné adresáty!) – útokem na Irák, který vedl k rozpoutání enormního násilí, to byl právě on, kdo tam byl, tehdy již těžce nemocen, odhodlán letět a sloužit mše, aby tím pomohl útoku zabránil. Čili opět, Frljićův protikatolický pohled byl – zdvořile řečeno – schematický a zjednodušený. V souvislostí s touto inscenací bývá stále a znovu zdůrazňováno, že se v Polsku staví církev proti potratům (proti potratům se nestaví jen v Polsku, nýbrž generálně, v Polsku má církev jen větší vliv, neboť je tam více věřících) a že zároveň kněží odmítají křtít nemanželské děti. Tomu jednoduše nelze věřit – neboť to odporuje základním teologickým principům křesťanství. Samozřejmě je možné, že nějaký blbec a shodou okolností i kněz, křtít odmítl, ale jednoduše není možné, že by to bylo pravidlem. Jde tedy o evidentní teologickou neznalost.

Podobně je to i s inscenací Dobří chlapci – jen s tím rozdílem, že je poněkud bezzubá. Nechápu, proč by měla někoho pobouřit – tedy snad jen tím, že je v převlékárně lázní kříž. Proč, to jsem nepochopil – je to snad narážka na nedávné rozhodnutí Södera? Ten je ovšem ministerským předsedou v Bavorsku, ne na Sicílii… Ale především – mrzí mne, že to tak musím říci, vzhledem k jistě poctivé snaze dramaturgie – se tu pracuje velice prvoplánově s jedním nápadem. Téměř všecky repliky a scény jsem věděl místy doslova dopředu. S výjimkou dvou: výstup s „pannou Marií“ v italštině, který byl docela vtipný. A také konce – tady jsem čekal, že šéf vraždou někoho pověří (např. biskupa, který se zpronevěřil zákonu omerty), a ne, že bude ukvapeně jednat sám. Krátce řečeno: ono se vždycky nepodaří udělat z ničeho něco. Zvláště pak, nepochopí-li autor, o co ve zvoleném tématu (tedy nápadu) jde. V konkrétním případě, co církevní klatba vůči členům mafie vůbec znamená. Nevylučuji, že s mafií může spolupracovat i biskup, ale přeci to nemůže být takový pitomec, jaký nám byl na jevišti předveden. Jednak by se nikdy nemohl stát biskupem, ale především by musil vědět (i jako pitomec) již před tím, než papež klatbu vyslovil, že páchá hřích. Takže by ho, jako řádného padoucha, kterému do té doby lumpárny jeho vlastní i jeho kumpánů nevadily, sem tam nějaká klatba nemohla uvést do krize. Ostatně oficiálně přeci nikdo neví, tj. ani papež, kdo je v mafii (členství se nikde nevyhlašuje, příspěvky se nevybírají, a když tak ne veřejně atd.). Takže, co se vlastně pro něj mění? A to se týká samozřejmě i ostatních „dobrých chlapců“ – chtějí-li, aby jim byly udíleny svátosti, musí upřímně svých hříchů litovat – nebo je chodit přijímat svatokrádežně. A to dělali i doposud. Jak to je, nelze přeci kontrolovat. Klatba tedy znamená pouze jakési zdůraznění již existující skutečnosti.

Rád bych se v této souvislosti vrátil k úvodem jmenovanému Husovi. Jeden z centrálních sporů mezi ním a katolickou církví spočíval v otázce, zda kněz ve hříchu může udělovat svátosti a zdali tyto uděleny takovým knězem jsou platné. Hus ve svém vrcholně morálním postoji zastával názor, že ne. Katolická církev naopak, že ano. A to z jednoho jednoduchého praktického důvodu – jak by k tomu věřící přišli, že jejich kněz je ve hříchu a oni by zůstávali bez svátostí (mimochodem to souvisí i se shora uvedenými údajně odpíranými křty – v případě ohrožení života novorozence může poskytnout tuto svátost kdokoliv). Takže pokud nebude ve hře se vyskytující biskup chodit po ulicích a vyvolávat, že je u mafie (proto mně bylo jasné, že někdo bude musit služebnou oddělat), může fungovat bez problémů dále a jeho svátosti budou platit, nebo právě neplatit – to podle toho, komu je uděluje a jak dotyčný k nim přistupuje. Opakuji – ve hře jde o absolutní nepochopení toho, o čem se hraje: teologické – tedy centrální – podstaty zvoleného tématu (to s výjimkou předvídatelné finální vraždy). A tím pádem je hra nezajímavá a nesmyslná. Nedovedu si tedy představit, že by se mohla nějakého věřícího – takového, který není zcela hloupý – vůbec nějak dotknout.

Možná ale, že by se obdobná hra mohla někoho dotknout, byla-li by třeba o naší, u nás relevantní problematice, a nikoliv o té sicilské, která je českému autorovi i divákovi vzdálená.

///

Více v DN a na i-DN:

Oliver Frljić: Skutečný umělec musí být levicový

…

Naše násilí a vaše násilí:

Brněnská Svoboda?! (No. 2)

Mudrování nad DSB (No. 3)

Dvojí divadlo Olivera Frljiće

Stručná videozpráva z Našeho násilí v Brně

Protestno pismo

Odmítáme, aby skupiny spojené s fašismem…

Odcházím z Umělecké rady DIFA JAMU

Podívejte se, v jak šíleném světě žijeme!

ČC AICT/IATC s hlubokým znepokojením sleduje

…

Prokletí:

Prokletí

Prokletí v Praze

Hubu mu zacpeme přesvatým Wojtyłou

…

Dobří chlapci:

Chlapci pomalu pečení

Ilustrativní týpci

…

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 24. června 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Aktuality Petra Feyfara (No. 3)

1. Vladimír Hulec

   

   Pane Feyfare,
   trochu mi není jasné, co svým textem chcete říct. Že existují odvážnější a provokativnější inscenace či tvůrci, dnes i v minulosti, s hlubším vhledem do daných problematik, než je Frljić a jeho Prokletí resp. Naše násilí a vaše násilí, může být. Nikdo snad netvrdí opak. Že patřily na festival, který měl jako téma svobodu, je snad už dnes jasné a nemá cenu to rozporovat. Dle ohlasů je patrné, že se trefily do problémů naší společnosti výrazně. Inscenace textu alžírské dramatičky Rayhany či její film by takový poprask zřejmě nezpůsobily, i když na festival by jistě také patřily. Dramaturgové však mají právo volit dle svého výběru a kdoví, čím vším byli limitováni.
   A že se Vám nelíbí práce či názory Olivera Frljiće, na to máte zase nárok Vy. Co ale s tím? Vstoupit během představení na jeviště a přerušit produkci je stejné jako vstoupit do vozovky za plného provozu a znemožnit autům jízdu či vběhnout na sportovní hřiště během utkání. Je to nepřípustné, neb se tím narušuje činnost událostí, které se řídí pravidly, které je třeba respektovat.
   Vyčítáte režiséru Frljićovi věci, o které mu v podstatě nejde. Nikde neříká, že je vina za stav současného světa jen na straně evropské či křesťanské civilizace a kultury. Jen se snaží šokujícími obrazy ukázat, že naše kultura a civilizace není tak „svatá“, jak se staví, a že i ona má své kostlivce ve skříních. A že bychom se měli zamýšlet především nad sebou samými. V tom je kvalita jeho inscenací. V jejich přímosti a jasnosti vazeb na aktuální stigmata doby či daných společností. Srovnávat Prokletí s jinými inscenacemi Wyspiańského textu je hrubé nepochopení Frljićovy práce. Frljić si z textu vybírá jen určité motivy (právě odmítnutí křtu je z Wyspiańského hry) a přidává a rozvíjí další, aby poukázal na problémy katolické církve v Polsku.
   Ani Jařabově inscenaci v Divadle Na zábradlí jste myslím příliš neporozuměl. Jde v podstatě o jednoduchý, banální vtip, nic víc. To je její silná stránka i velká slabina. Srovnávat ji s realitou je víceméně nemístné. Nejde o analýzu společnosti ani – jako v případě Frljiće – o kladení prvokativních otázek, ale o karikaturu mafiáských klišé v modelové situaci. Na jevišti vášnivý herců škleb, výsměšný v srdcích tvůrců smích. Ovšem, že se jim inscenace nepovedla, je prázdná a o ničem, co by stálo za větší divákovu pozornost, v tom s Vámi souhlasím.

   24.06.2018 (3.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Petr Feyfar

   

   Pane Hulče,
   času je stále méně, ale přesto jsem se odhodlal k tomu, odpovědět. Očekával jsem zas, že se ozve někdo jiný, neboť jsem dostal od známých několik soukromých mailů. Ale je asi trochu jiné, vyjádřit svůj názor v soukromí, než na veřejnosti. A tak jsem rád, že mně na otevřenou diskusi zůstáváte Vy. A oceňuji, že Frljič je ochoten zastávat veřejně svůj názor- i když z mého pohledu jednostranný. Píšete, že Vám „trochu není jasné“, co chci říci. Snad je to tím, že je text třeba chápat v kontextu diskuse o inscenacích, která, jak jsem napsal, je „jejich významu zřejmě nepřiměřená“. To je přeci srozumitelné. Opravdu, kdyby nevznikla tato diskuse, v níž jsou všichni, kdo z představení, nebo z některých jejich uměleckých prostředků nejsou nadšeni, obviňováni „liberály“ z neporozumění, či dokonce z fašistických tendencí, vůbec nic bych nenapsal. Ostatně z Vašeho dalšího textu vyplývá, že mně rozumíte docela dobře, neboť píšete, že mohou existovat inscenace „s hlubším vhledem do daných problematik“. Zdá se mi, že jedním z problémů Frljičovych inscenací je, aspoň jak jsem pochopil z diskusí, že se snaží přesvědčovat přesvědčené. Trochu mně to připomíná léta padesátá minulého století, kdy se se také hrály hry o přesvědčených údernících pro přesvědčené úderníky (i když nechci tvrdit, že současní intelektuálové jsou něco takového, jako tehdy úderníci). A tak si vůbec nemyslím, „že se trefily do problémů naší společnosti výrazně.“ Dokonce si myslím, že se netrefily vůbec (podobně jako se tehdy netrefila „Parta brusiče Karhana“, ale trefil se Kohout). I když s Vámi souhlasím, že „asi práce alžírské dramatičky Rayhany či její film by takový poprask zřejmě nezpůsobily“. Neopominu se zeptat: proč že by takový poprask nezpůsobily? No přeci proto, že v nich jediná provokace byla ta, že jedna z žen kouřila (a tady nemohu než postrádat svou poněkud neslušnou, Vámi při zavěšení vypuštěnou – velice jsem jinak Vaši redakční práci ocenil – poznámku o ayatolahovi) cigarety! Vaše srovnání divadelního představení s jízdním provozem pokládám naopak za velmi případné! Když vběhnete „do vozovky za plného provozu“ musíte počítat s tím, že Vás špatný řidič přejede, dobrý zabrzdí. Jako šofér vím, že musím být na všecky možné i nemožné situace připraven. T.j. být schopen zabrzdit, jet za sněhové kalamity, objet v případě blokády silnice/dálnice, popřípadě počkat až se zas dálnice uvolní (tj. že musím poslouchat i silniční informace, abych mohl patřičně reagovat). A tu si myslím, že hostující divadelníci vůbec připraveni nebyli a vzniklou situaci vůbec nezvládli! Volat policii do divadla?! To je přeci absolutní debakl – situaci přeci musí zvládnout divadelníci samotní. Jak? No, to je přeci jejich věc! Psal jsem, že podobné protesty jsou v některých zemích celkem běžné (a to aniž by se hned mluvilo o fašistech atd.). Uvedu příklad: před asi tak pětatřiceti lety (omlouvám se, nebudu vyhledávat, nepíši vědeckou práci) hráli v Basileji Arrabalovu hru L’Architecte et l’Empereur d’Assyrie. Jde v ní o vztah dvou mužů, kteří se vzájemně dost urážejí (alespoň tak se to hrálo, pochopitelně je možné inscenovat hru i jinak, hru jsem nečetl). V představení byli navíc oba herci převážně nazí. To se nelíbilo jednak „pravicovým“ moralistům a na druhé straně ani „levici“ zasazující se za zájmy homosexuální menšiny (jak jsou nám tu ti homosexuálové předváděni!?). A tak docházelo pravidelně k protestům. Herci byli např. vyzýváni, ať si s tím „německým svinstvem“ odejdou tam, odkud přišli – do Schwoobelandu (Schwoobe – švýcarská nadávka pro Němce), herec ale odpověděl plynou baseldytsch atd. A tak si to tam rozdávali. Shodou okolností jsem přišel na představení, na němž protest kulminoval. Slušně oblečení „pravičáci“ pískali až uši zaléhali, představitelé už nic nepředstavovali, lidé začali pobíhat, nějaká starší dáma volala, že se jí mladí nazí muži líbí (takže jsme hned věděli proč představení navštívila) atp. Na jeviště přišel ředitel divadla (Schwoobe) a zahájil diskusi. Jak to je ve Švýcarsku zvykem, hezky jsme si popovídali a představení se dohrálo. Vím, že je ve Švýcarsku jiná, vyšší schopnost dialogu, vyšší schopnost dojít konsensu, to ale nemění nic na mém názoru, že si divadelníci problémy se svým publikem musí vyřídit sami. A ještě něco – píšete správně, že o tom křtu/nekřtu je to už u Wyspianského. To je přeci ale právě ten problém, že totiž někteří naši kolegové se domnívají v diskusích, že tomu je tak dnes! Nechci rozvíjet úvahu, čím je to způsobeno, ale souvisí to zřejmě se způsobem práce režiséra, která se někomu může líbit jinému ne. A k těm hodným chlapcům, samozřejmě, že chápu, že jde o anekdotu. Byla-li by odpovídajíce své podstatě roztažena dejme tomu na čtvrt hodinu, nebo naopak skutečně domyšlena, mohla by být docela dobrá. Ovšem anekdota, jejíž pointu známe už předem, to není nic dobrého.
   P.S. Pokud by se můj text nějak donesl k prof. T. Halíkovi: opakuji dotaz, kde viděl/sehnal záznam představení Naše násilí…!

   26.06.2018 (20.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Vladimír Hulec

   

   Pane Feyfare,
   začnu od konce. I když nevím, jak nahrávku pan Halík získal, vím, jak jsem ji získal já. Slovinské divadlo ji poskytne, sdělíte-li jim důvod, proč ji potřebujete, a oni s tím budou souhlasit. Současně se zavážete, že nahrávku nikomu dalšímu neposkytnete. Má žena je dramaturgyní DSB, a tak jí nahrávku (resp. odkaz na jedno – co se týká diváků klidné – uvedení) divadlo poslalo. Předpokládám, že autorita pana Halíka je tak vysoká, že ji divadlo poslalo i jemu. Jak ji jsou ochotni nabízet i novinářům, nevím.
   Co se týká dalšího, víceméně nejsme ve velkém rozporu, jen se na Frljiće i smysl politického divadla díváme každý trochu jinak. Například jak můžete říkat, že Frljić přesvědčuje přesvědčené, když na jeho produkce jsou tak razantní reakce?! Naopak možná Rayhana je spíš na této vlně (nic proti ní a moc rád bych její hru a film viděl). Právě Frljić ale svými produkcemi vstupuje velmi výrazně do veřejného prostoru, kam obyčejně divadlo ani film nedosáhnou. Právě v tom spatřuju jednu z hlavních kvalit jeho tvorby (je však i kvalit ryze divadelních a překvapuje mě, že si to česká kritika vesměs nemyslí). On i jeho herci si jsou vědomi úskalí, která je čekají (ostatně v úvodu představení o tom mluví, a to i v Prokletí). Nejsou překvapeni, jen se neperou, ale důstojně přerušují produkci a nechají reagovat nesouhlasící diváky. Ze všech nahrávek, co jsem našel, i z toho, kdo a jak v Brně reagoval, převládají reakce šovinistické a často fašizoidní, čímž tato představení „nastavují zrcadlo“ společnostem, kde se uvádějí.
   Říkáte, že zamezení hraní je adekvátní – či možná – divácká reakce. To si nemyslím. To by pak byla adekvátní reakce i zamezení provozu na silnicích či hraní sportovních utkání vstupem nesouhlasících lidí. Přece nechcete jako řidič vystupovat z vozu a prát se s demonstranty či je nějak argumenty přesvědčovat. Víte dopředu, že by to nefungovalo. Zavoláte policii. Proto se v takových situacích musí volat pořádková služba či v extrémních případech policie. A to se stalo. Pořadatelská služba divadla ani divadelníci situaci nebyli schopni domluvami zvládnout, a proto vedení DHNP požádalo městskou policii.

   27.06.2018 (16.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Petr Feyfar

   

   Jak správně píšete,
   „nejsme ve velkém rozporu“, především asi nechceme fašismus/fašisty… Tu je ovšem třeba nejdříve pojem (před použitím) přesně definovat (viz vznik, dějiny atd.). – a ne jej paušálně použí(va)t – jak jsem si mohl přečíst (moje chyba byla, že jsem jej nedal ve svém textu do uvozovek – vycházel jsem z kontextu). Jinak pokud jde o jednání proti pořádku – to si odporujeme. Nemyslím si, že divadelníci mají proti protestujícím divákům volat policii (pokud ovšem nejsou fyzicky napadeni), ale že mají hledat jiné prostředky. Mimochodem pokud jde o silniční provoz: ve Francii musím počítat s tím, že demonstrující sedláci nalijí na silnici močůvku, nebo pod. Na Korzice běhají prasata docela pravidelně po silnicích…. prostě s jistými riziky musím počítat. A to když hraji nebo jdu do divadla, nebo jedu po silnici….

   05.07.2018 (11.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Vladimír Hulec

   

   Už se dostáváme
   na pole teorie a spekulací. Ač jsem v životě celkem příznivcem anarchie a sám občas anarchisticky jednám, jsou určitá obecná pravidla, která je třeba dodržovat, aby společnost fungovala. Kde je jejich hranice, se samozřejmě musí stále hledat a ověřovat. Nicméně na některých se snad shodnem (a je třeba se shodnout). Nemyslím, že vylévat na vozovku močůvku je obecně přípustné. Představte si, že se někdo kvůli tomu zabije. Běhají-li někde po silnici prasata, je to buď omyl a je třeba jej napravit, anebo je tam značka, že v tomto úseku se něco děje, a já s tím počítám a nějak se zařídím. Buď prasata sám zaženu, budou-li na to mé síly stačit, anebo zavolám pastýře, ať to udělá. Pokud to odmítne, co mi zbyde něž zavolat policii, anebo – pokud nemohu jet jinudy – se musím vrátit domů. Tedy do cíle své cesty nedojedu. A to nechci…
   To byla podle mne situace v Brně. Těm lidem nešlo o diskusi, nebyla tudíž možná. Buď představení zastavíte a nedokončíte (do cíle cesty nedojedete), anebo musíte nasadit zákonem posvěcenou sílu, která překážku odstraní. Jinak to v takovém případě nejde. Pokud jsou na silnici demonstranti proti provozu na ní a jinou cestou se do cíle, kam chci dojet, nedostanu, musím volat místní policii, anebo se vrátit domů. Když vtrhnou na hřiště demonstranti, kteří budou proti zápasu, taky se asi nebudu divit, když na ně nebudou hráči či trenér přesvědčováním stačit, tak zakročí nejprve pořádková služba a následně policie. Analogii z druhé strany bychom našli při demonstracích ekologických aktivistů. Přiváže-li se někdo ke stromu či obsadí-li dům, který je určen k likvidaci, tak i když třeba s tím člověkem souhlasím, rozumím tomu, že jej odtáhne policie a nikoli lesní těžař či stavebník. Demonstrant může vyvolat diskusi či prověření dané situace (to se i v brněnském případě stalo), musí však respektovat zákonný stav.
   Jsem a vždy budu na straně svobody tvorby a projevu, jež je zákonem ručená, nikoli na straně cenzora (o to v podstatě v tomto případě šlo), resp. vnějšího agresora (to už byl jen prostředek této cenzury), zvlášť když v Brně ze strany tzv. Slušných lidí šlo o záměrnou likvidaci produkce. Žádná diskuse nebyla možná.
   Ale jak jsem psal v úvodu, dostáváme se na pole obecných přístupů a spekulací. Každá situace je jedinečná a je třeba ji tak brát, reagovat na ni a analyzovat.

   05.07.2018 (14.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

6. Aleš MORÁVEK / Leard

   

   Vážený Příteli, Pane FEYFARE,
   překvapil jste mě, ale zrovna nečtu DIVADELNÍ NOVINY, což je moje chyba, abych byl tzv. v obraze. Docela nedávno jsem ale sledoval zpravodajství TN (televizní zprávy), kde z BRNĚNSKÉHO DIVADLA byla od diváků divadelních jakási STÁVKA, když skupina v tričkách s nápisem: SLUŠNÍ LIDÉ vtrhla během představení na jeviště, aby zabránila (přerušila) děj představení, který byl více než provokativní, např. JEŽÍŠ znásilnil muslimku… atd.
   Nevím, jestli jste to také zaregistroval, ale podívám se v Univerzitní knihovně (Klementinum) do starších letošních výtisků DIVADELNÍCH NOVIN…
   Pozdravuji a přeji pěkné léto (AM)
   Praha po / 09. 07. 2018
   eMAIL : [email protected]

   09.07.2018 (16.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ