Divadelní noviny > Blogy Zahraničí

Aktuality Petra Feyfara (No. 5)

Vracím se k loňskému Avignonskému festivalu. Shrnuji: současný ředitel festivalu Olivier Py, režisér, herec, dramatik, překladatel a také myslitel zdůrazňuje potřebu hledat alternativy k současnému společenskému systému. K tomu má především sloužit – v opozici ke klasickému marxistickému modelu, ve kterém bytí určuje vědomí – zvyšování kulturního (po-)vědomí společnosti, zvyšování vzdělanosti „všeho lidu“.

Ačkoliv sám sebe označuje za „komunistu“, je zjevné, že není ideologicky spjat s představami bývalé marx-leninistické koncepce. Jinak by bezpochyby například v nedávné basilejské inscenaci Verdiho Macbetha nenechal titulní postavu vystupovat ve zjevné Leninově podobě a nenechal jeho sochu po způsobu sochy Saddáma Husajna ke konci inscenace svrhnout. Pokud tedy jeho konceptu jen trochu rozumím, domnívám se, že je blízký konceptům teoretiků „Pražského jara“. Na základě inscenací, které jsem na festivalu letos viděl, je zřejmé, že – jak píši v letošních DN 15/2018 (Jsou alternativy?) – období uvolnění a za ním stojící ideje „třetí cesty“ šedesátých let, které prožívalo Československo, ale nejen ono, i Západ (ten si ovšem mnohdy myslí, že jen on!), vyvolává dodnes silné echo a fascinaci.

O to méně je mně ovšem pochopitelné, že při vší té – jistě svým způsobem oprávněné (i když budget/subvence festivalu v milionech eur dává poněkud jiný obraz o vztahu francouzských elit ke kultuře a také kritice vlastních postojů) – antikapitalistické rétorice a volání po alternativách, že se na festivalu neobjevila sebemenší zmínka o světově významné skutečnosti (alespoň já ji nenašel, to na rozdíl od jiných kulturních zařízení na jiných místech), že právě před padesáti lety byla jedna taková alternativa, právě ta Československá, jinou – ozbrojenou – „alternativou“ potlačena.

V té souvislosti – nerad bych byl pokládán za ukřivděného českého šovinistu – přesto si nemohu odpustit poznámku: Zdá se, že pokud jde o bývalý východní blok, již léta přehlíží ředitelství festivalu střední a východní Evropu a má zvláštní náklonnost k divadlu Pobaltí. Mně se nepodařilo – mimochodem stejně jako českému dramatikovi Václavu Havlovi, který se pokusil předchozímu ředitelskému páru doporučit svá díla, respektive jejich kvalitní inscenace – dostat na mé tipy různých kvalitních českých inscenací od současného vedení festivalu ani (třeba odmítavou) odpověď.

Pro Oliviera Py je – jistě právem – základem evropské kultury období antiky. To mu nepřipadá nikterak zastaralé, jak plyne z jeho odpovědí na dotazy novinářů, proč přivádí na festival antické a starověké kusy, které byly centrálním pilířem letošního festivalu. Ty jsou pro něj součástí naší současnosti. Nejenže, jak tvrdí, vychází nejdůležitější divadelní epochy a nejvýznamnější francouzští i světoví dramatici (jmenuje barokní divadlo, Becketta, ba i Wagnera, a má bezpochyby pravdu, jmenovat by se jich daly stovky) z textů antických dramatiků, ale oni sami patří k dodnes nejhranějším jevištním autorům vůbec.

…

Čirá současnost

Py se jako respektovaný autor a režisér antickému divadlu nevěnuje nejen teoreticky, ale i prakticky. Na základě svých překladů (bylo jich sedm), na kterých pracoval v průběhu deseti let, zpracoval a na letošním Avignonu uvedl tři neznámé Aischylovy hry do triptychu Pur présent (Čirá současnost). Jím objevil pro Avignonský festival IN další jevištní prostor – La scierie (Pilu) – na severním konci města. Tentokrát nejde o zcela nový prostor, ale o tovární budovu, ve které jinak hrává Off a kde je jeviště obklopené ze tří stran diváky.

V inscenaci byly vrcholné scény doprovázeny živou hudbou Liszta, Ravela, Prokofjeva, Ligetiho či Rachmaninova, hranou Guilhemem Fabrem na klavír postavený na pravé straně jeviště. Tři herci (Dali Benssalah, Nâzim Boudjenah – oba z Comédie-Française – a Joseph Fourez) hráli v těsné blízkosti diváka – před působivým jevištním prospektem Pierra-Andrého Weitze, znázorňujícím nepokoje a inspirovaným nejspíš Eugènem Delacroixem – velice expresivně a tělesně. Jednotlivé aktovky spojovala otázka, „jak žít důstojně“, respektive kolik postavy na sebe přijímají v kapitalistické, tedy „kořistnické“ společnosti (nutně) viny. Py ve své inscenaci definuje etiku a s ní spojené individuální, osobní chování a jednání (co dělat?), které stojí často v kontrastu s morálkou (založenou na předpisech a zákazech).

V první aktovce Věznice konfrontuje vězeň (král) vězeňského kněze se svým světem. Ve druhé – Peníze – čelí bankéř, který vytvořil jakousi kryptoměnu, ohrožující světovou ekonomiku, kritice svého sekretáře i syna (Syn: Jsem zrcadlo tvé blbosti a tvé nízkosti). A v poslední – Maska – odsuzuje maskovaný terorista propojení financí a politiky. Údajné propojení s Aischylem jsem v této práci nenašel. Zato vidím paralelu k Pyově interpretaci Leara, o které jsem do Divadelních novin 13/2015 psal po jejím uvedení (Je suis l’autre aneb Jsem jiný – Festival d’Avignon 2015) a také se o ní zmiňoval v souvislosti s Ostermeierovým Richardem III. (tamtéž), který byl letos hostem PDFNJ. Je to téma, jež asi všichni dnes považujeme za mimořádně aktuální a důležité: Ohrožení novým fašismem. Otázkou je, odkud – tedy ze které strany politického spektra – dnes ten nový fašismus přichází.

///

Více na i-DN:

Otázka zní: Jsou alternativy? 72. ročník Avignonského festivalu

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 2. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Aktuality Petra Feyfara (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ