Aktuality Petra Feyfara (No. 6)
Proč Musorgskij a ne třeba Suk, Martinů nebo Holliger a Honegger?
Když v šedesátém osmém roce přišli Čechoslováci do Švýcarska, začali se okamžitě vzájemně spojovat, organizovat. Ostatně organizační schopnosti prokázali Čechoslováci už – jak si dobře vzpomínám, protože jsem tam taky stál – například před švýcarským velvyslanectvím ve Vídni, kde čekali na vizum do země.
Čekalo se tam dny, Vídeňáci pomáhali, i když podobně jako dnes, se sami obávali útoku Sovětů – to z toho důvodu, že východní Rakousko bylo osvobozeno, nebo dobyto (tedy podle toho, jak kdo konec druhé světové války označuje) právě Sovětským svazem a Vídeň obdobně jako Berlín rozdělena. A Čechoslováci? Začali si mezi sebou rozdělovat pořadové lístečky. Díky tomuhle nápadu stál každý z nás dlouhou ba předlouhou, několik dní trvající frontu „jen“ několikrát několik hodin. Mohli jsme se jít v klidu najíst, vyspat, podívat se na jiná vyslanectví – zeptat se, zdali nás také tak ochotně přijmou, jako Švýcarsko, které přijalo skutečně každého, i staré a nemocné lidi a to bez jakékoliv záruky (na vysvětlenou: některé země záruky svých občanů pro nás utečence požadovaly, nebo prováděly lékařské kontroly, nebraly starší lidi).
Modest Petrovič Musorgskij. Foto: atchiv
Bezprostředně po našem usazení ve Švýcarsku začalo pár z nás vydávat Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Bylo to zprvu jen pár cyklostylovaných stránek v českém a slovenském jazyce, na kterých jsme se vzájemně informovali o naší situaci, kulturních a společenských událostech. Časopis, který vydává Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku (SSČS) se postupně zprofesionalizoval a teď už vychází jeho 55. ročník. Když jsem dostal předposlední únorové číslo Zpravodaje, podíval jsem se ze zvyku na zadní stranu, bývá tam reklama, často na starobinec, všichni stárnem. Tentokrát jsem ale nalezl upozornění v němčině: Einladung zum Konzert zur tschechisch-schweizerischen Freundschaft (Pozvání na koncert k česko-švýcarskému přátelství). Jaký to dobrý nápad vyjádřit hudbou naši vděčnost, zahrát na počest česko-švýcarského přátelství koncert. Hrát bude Neues Orchester Basel (Nový orchestr Basilej, jedno z profesionálních hudebních těles usazených v Basileji), jako hosté spoluučinkují členové Moravské filharmonie Olomouc. Trochu jsem nepochopil, proč se to vše odehraje právě teď, co zvláštního se 3. dubna (datum koncertu) událo. Vysvětlení veškeré žádné.
Ale ještě hůře! Opravdu moc jsem se podivil dramaturgii koncertu: Modest Musorgski – Bilder einer Ausstellung. Nic proti Musorgského Kartinkam (Картинки с выставки)! Je to skvělá a z mého pohledu i mimořádně zábavná hudba. Vzdor svému stáří (dokončeno 1874) a i smutnému podnětu ke vzniku díla (smrt přítele) si zachovává nejen specifickou malebnost, ale i vtip. Patří bezpochyby do pokladů světové hudební klasiky. V Kartinkách (Obrázcích z výstavy) – zprvu podceňovaných – předstihl Musorgskij svou dobu a inspiroval řadu dalších světových moderních hudebníků první poloviny 20. století. Z Rusů především Prokofjeva (musím dodat „staršího“, Sergeje, neboť i jeho vnuk Gabriel žijící raději mimo „родинy“, komponuje, nedávno byla uvedena jeho opera Elizabetta) i absolutního giganta ruské a světové hudby Dmitrije Šostakoviče.
Podceňovány byly Obrázky mimo jiné i proto, že Musorgskij byl hudebním samoukem, a tak se jeho mnozí současníci domnívali, že specifická – impresionistická – tonalita skladby vyplývá z jeho „neumětelství“. Tedy ani on, ruský národní klasik (autor Chovanštiny), to neměl na Rusi, stejně jako mnozí jiní její velikáni vždy jednoduché. Viz jeho následovník Dimitrij Šostakovič, který měl prý doma zapakovaný kufřík, aby byl připraven, kdyby si „tak náhodou“ pro něj přišli.
Doufám, že je zjevné, že si ruské hudby, ruských hudebních velikánů vážím. Nic proti nim a hlavně nic proti jejich hudbě! I když právě s Musorgským bych byl dnes v souvislosti s jeho stěžejním dílem – operou Boris Godunov – a vlastně i jeho původnímu vzdělání – opatrnější. Chtěl jsem napsat i: nic proti Rusům a to i když jsme právě „díky“ nim (i když pod jinou nálepkou) odešli do exilu. Třicet let po jejich odchodu z naší vlasti a střední Evropy bychom je měli začít brát jako jiné národy. Tato úvaha se ale stala v těchto dnech dost obsolentní!
Česko je – bez jakéhokoliv přehánění – světová hudební velmoc. Čeští komponisté jsou světoznámí. To snad není třeba nějak rozvádět, zdůrazňovat, zdůvodňovat. Tomu tak prostě je. V té souvislosti mne zaujala specifikace v oznámení koncertu: Im Dialog mit klanglichen Portraits der tschechischen Musikkultur (V dialogu s akustickými portréty české hudební kultury). Co to znamená? Že by přece jenom něco českého? Dozvěděl jsem se, že skutečně bude provedena Vltava – no, myslím, že to tím pořadatelé moc nevylepšili. Tu má snad na repertoáru každý slušnější orchestr. Během okupace „bratrskými“ vojsky v šedesátém osmém roce jsme v Čs. rozhlase vysílali např. také Smetanu: Tábor!
A i Švýcarsko se může vykázat velkou řadou světových skladatelů. Jeden z nich – často, jak se to Švýcarům stává, pokládaný za Francouze – Arthur Honegger zkomponoval dokonce symfonii věnovanou přímo Basileji (4. Sinfonie Deliciae Basilienses, 1946) tedy městu, kde se koncert koná a ve které sídlí Československý spolek Domov! Ve 2. větě v ní zaznívá Abtova melodie na Hebbelovu báseň „Z’Basel, a mim Rhi“, kterou zná v Basileji každé dítě; tato věta nepopře i inspiraci z Basler Fasnacht). Navíc je tato symfonie tím, že do ní autor vtělil nejrůznější melodie z různých švýcarských kantonů skutečně švýcarská národní a dík době jejího vzniku – bezprostředně po válce – i velice optimistická, což dnes není také špatné doporučení.
Napadne mne samozřejmě další velké jméno – Bohuslav Martinů. Ten je spojen jak s Českem, kde se narodil, tak se Švýcarskem, kde žil a zemřel a byl na zahradě u Sacherů v blízkosti Liestalu, tedy i Basileje (Maja a Paul Sacherovi, hlavní podílníci firmy La Roche, byli významní švýcarští mecenáši, Paul Sacher navíc proslulý dirigent) dokonce i řadu let, před exhumací a převozem do vlasti, pohřben!
A tak tedy vůbec nechápu – a to bez jakéhokoliv šovinizmu ať už jako Čech, nebo Basler a Švýcar – proč si Neues Orchester Basel pro tento koncert, navíc spolusponzorovaném Svazem spolků a spolkem Domov nevybral raději nějakého českého, nebo švýcarského skladatele (a nemusil by to být právě Honegger, kterému jsem věnoval více místa, nebo Martinů, který by se myslím hodil nejlépe). Švýcarsko i Česko mají řadu dalších i současných skladatelů, než aby bylo nutné v koncertu k česko-švýcarskému přátelství uvádět skladatele z jiné země, či z dalších zemí! V daném případě navíc ze země, se kterou Česká republika nemá vůbec dobré vztahy (jak eufemisticky řečeno!). O současné situaci nemluvě. A také nechápu, že se nad tímto výběrem nikdo nepozastavil.
/Tento článek vyšel původně v březnovém čísle švýcarského „Zpravodaje“. Z pochopitelných důvodů je lehce upraven./
Komentáře k článku: Aktuality Petra Feyfara (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Zadrobílek
Zcela s Petrem Feyfarem souhlasím.
Výběr Musorgského (jinak bezesporu skvělé) skladby jako symbol česko-švýcarského přátelství (a to i bez ohledu na aktuální situaci na Ukrajině) nelze podle mě racionálně vysvětlit, je to velká chyba. Nebo chce Neues Orchester Basel někde uplatnit právě nacvičenou skladbu? Kdo ví.
29.03.2022 (19.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Alena Cernicka
Souhlasim,
vzdyt obe strany maji hudebnich skladatelu dost. Nechapu to a Martinu se prave nabizi. Tento vyber si nedokazu vysvetlit, uplne mimo.
04.04.2022 (18.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Feyfar Petr
Děkuji za názor. Odlišuje se od některých, které jsem dostal soukromou pošto. Na něž jsem reagoval takto: „Podle mne jsem nepsal nic o tom, že by se Rusové měli vyřazovat z kulturního dění, ale že se ruský skladatel nehodí do programu koncertu k česko-švýcarskému přátelství – myslím, že by se nehodil ani americký, německý, francouzský, italský atd. Ruský skladatel mne překvapil jen o něco více, protože s Ruskem t.č. moc dobré vztahy Česko nemá (jak asi víte, bylo Rusy označeno za nepřátelskou zem) a konec konců SSSR bývalé ČSSR okupoval (což vůbec vedlo k pobytu Čechoslováků v CH, takže ruský autor) k „přátelství“ je poněkud absurdní)……
12.04.2022 (20.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří Ort
Nemohl by pan Feyfar
prostě Neues Orchester Basel a ony Spolky požádat o laskavé Stellungnahme nebo-li vyjádření k volbě ruského skladatele? (Kterou v této době též nepovažuji za šťastnou.)
13.04.2022 (9.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Feyfar Petr
Máte pravdu.
I to by šlo. Napsal jsem ale veřejný příspěvek. A očekával bych tedy – jak se sluší – veřejnou reakci orchestru a spolků na tomto místě nebo ve Zpravodaji! Také by mne zajímala reakce na samotný koncert, jeho recenze…
01.05.2022 (16.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří Ort
Děkuji za odezvu.
Možná jste se divil, že reaguji na Váš článek, ale téma, kde se objeví Basel, mne vždy nějak osloví. Žil jsem tam pět let, zrovna v době, kdy se natáčely Psí závody (Hunderennen). A Bohuslav Martinů je mi blízký – v roce 2009 jsem o skladateli natáčel coby autor a režisér liter.-hudební pořad pro Deutschlandradio Kultur (v dalších produkcích byli Leoš Janáček, Josef Suk, Pavel Haas, E. W. Korngold). Vzpomínam si, že v červnu 1910 musel Martinů opustit pražskou konzervatoř, kde napřed studoval housle a potom varhany, kvůli „nepolepšitelnému lajdáctví“… Byl světoběžník toužící po – bohužel po 1948 komunistické – vlasti, žil v Paříži, ve Spojených státech, Nice, poslední roky až do úmrtí 1959 u Paula Sachera, kterému vděčil za pomoc při útěku před nacisty z Francie 1940, kterému v roce 1938 věnoval Dvoukoncert pro dva smyčcové orchestry a tympány.
02.05.2022 (16.45), , Trvalý odkaz komentáře,