Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

Akwaba! aneb Afrika tě bude ve všem překvapovat

Českému divadlu se podařila nevídaná věc. V době, kdy se představitelé naší kultury a valná část kulturní veřejnosti (o té nekulturní nemluvě) obracejí od Afriky zády, vyslal Institut divadelního umění – Divadelní ústav poprvé v historii průzkumnou delegaci do západní Afriky s cílem navázat kontakty, spolupráci a obohatit českou kulturu o tvorbu afrických umělců.

Tak se vyslankyně za tanec Yvona Kreuzmannová (Tanec Praha / Ponec), za hudbu Eva Kesslová (orchestr Berg), za „činohru“ Lucie Němečková (Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani) a vedoucí zahraničního oddělení IDU Martina Pecková Černá ocitly v hlavním městě Pobřeží slonoviny Abidjanu, kde se od 10. do 17. března 2018 uskutečnil 10. ročník největšího a jednoho z nejprestižnějších festivalů v subsaharské Africe – MASA (Marché des Arts du Spectacle d’Abidjan/ Divadelní tržiště Abidjan).

Akwaba! Vítejte!

Ty, kdo přicházíš do Afriky s touhou skutečného poznání tamních kultur, zvyklostí, lidí, měj na paměti, že musíš na chvíli odložit své evropské brýle mámení a vnímat vše africkýma očima. Neboť každá předem daná představa je lichá, každé srovnání zavádějící, každé hodnocení kulhá. Afrika tě bude ve všem překvapovat. – Tak by nejspíš na začátku cesty promluvil Komenského průvodce africkým labyrintem. Nepředpojatá zvídavost je totiž prvním krokem do ráje srdce rozmanitých afrických kultur. Pojďmež!

Kulturní tržiště světa

MASA je vskutku kulturní tržiště světa. Představuje tzv. živé umění v celé jeho šíři, od storytellingu, stand up comedy, slam poetry, divadla přes loutkové, pouliční divadlo, nový cirkus, tanec a hudbu až třeba po výtvarníky a módu. Zároveň je důležitou platformou pro setkání profesionálů. Během festivalu se v dopoledních hodinách uskutečnilo množství debat, pracovních meetingů, showcase.

Myšlenka vzniku festivalu se zrodila v roce 1990 na konferenci ministrů kultury afrických zemí v Liège, první ročník se uskutečnil v roce 1993 jako bienále panafrického umění. Ročník 2005 byl vynechán a také v letech 2007–2014 byl festival nucen vyhlásit pauzu vzhledem k neklidné situaci v regionu. V současné době prochází MASA velkou proměnou a otvírá se celému světu. V programu se tak objevily skupiny například z Japonska, Komorských ostrovů, Trinidadu a Tobaga, Francie, včetně zámořských departamentů, Belgie, Kanady, Mexika. Podle závěrečného projevu ředitele festivalu prof. Yacouby Konatého se letošního jubilejního ročníku zúčastnilo 1 782 festivalových hostů, na programu bylo 152 produkcí (61 v rámci in programu Marché a 81 v rámci off programu Festival), které se odehrávaly na deseti různých festivalových místech, přičemž centrem festivalu se stal Palác kultury v Treichville s dalšími pěti venkovními a čtyřmi vnitřními hracími prostory.

Orální tradice žije!

Pominu-li hudební žánry, pak se největší divácké oblibě těšilo vypravěčství. A to jak ve své tradiční formě, tak v moderní podobě storytellingu. Po vzoru bardů tradujících za doprovodu hudebního nástroje paměť svého etnika, z nichž nejznámější jsou například západoafričtí grioti, zaujal moudrými příběhy z malijské vesnice N’Dallah vypravěč Djaaphath z Čadu nebo Maročan Ahmed Bouzzine, jenž diváky prostřednictvím fragmentů z tuarežské epopeje zavedl do saharské pouště a zároveň k zamyšlení se nad stavem světa a člověka v něm.

Zajímavý je přístup ivorijské skupiny Cie Bak’In Gado: svými terapeutickými příběhy motivuje především mladou generaci k pozitivnímu přístupu ke světu a naději v budoucnost.

Opravdovými hvězdami byli však vypravěči jiného druhu, stand up comedy. Humoristé si nebrali servítky, ať už šlo o politiku, či sexualitu, což byla dvě nejčastější témata, která publikum dokázala obrovským způsobem rozparádit. Nejen vtipem a smíchem, ale také v rámci žánru naprosto samozřejmou interakcí. Oblíbenou hrou komiků s diváky bylo například dopovídávání načatých slov či celých vět.

Populární Adama Dahico z Pobřeží slonoviny alias Prezident ve svém vystoupení Šéf nešetřil nikoho. Střílel si z teroristů, konkrétních politických vůdců jednotlivých zemí, které dokázal mistrně napodobovat. S notnou dávkou ironie a sarkasmu kritizoval vztah médií a politických špiček, poukazoval na krize všeho druhu. Divák v jednu chvíli podlehne iluzi, že jde skutečně o živé rozhlasové vysílání, stejně jako uvěří fascinující hře s čísly, z nichž Adama dokáže vypočítat šťastné i tragické okamžiky místní i světové historie. Třeba smrt kamerunského fotbalového hráče Marca-Viviena Foé v roce 2003 nebo atentát 11. září 2011.

Divadlo jen pro intelektuály?

Činohra to má v Africe těžší. Je limitována předsudky o jazykové bariéře i představou, že tzv. mluvené divadlo je příliš intelektuální a nudné. Mnohdy chybějí peníze na výpravu, na tvůrce, na pronájmy sálů pro zkoušení i na představení. Grantová řízení neexistují. Šťastnější soubory žijí z podpory nadací a kulturních institucí, většinou zahraničních, jejichž štědrost je však vrtkavá. Zpravidla jsou tedy odkázány na solidaritu svých přátel a rodiny. Navíc věnovat se divadlu v některých oblastech stále znamená, zejména pro ženy, cejch společenského odsouzení. Tolik elementárních překážek, a přesto i v takových podmínkách se rodí jedineční tvůrci posedlí divadlem, před jejichž motivací a prací lze jen hluboce smekat. Fascinující je především herectví. Je osobnostní, angažované, uchvacuje vnitřním žárem. Herec má na jevišti k dispozici často jen sám sebe, své herecké prostředky a text, jenž bývá ovšem další velkou devizou, svědectvím o zdejším regionu a lidech v něm a pádným důvodem, proč se o africká divadla a dramaturgie zajímat.

Ekonomická migrace není řešení

V programu MASA se potkávaly inscenace klasických autorů jako například Genetovy Služky ivorijské skupiny Dumanlé se současnými, jako byla třeba hudební komedie Si tu sors, je sors (Když půjdeš, já taky) Tožanů Gustava Akakpo a Marca Agbedjidji, kteří v ní vzdali poctu waxu, symbolu Afriky, typické zdejší tkanině, jejíž barevnost a ornamenty „mluví“skrytou řečí. Historické náměty střídaly současné. Tak drama ze zlatého fondu africké dramaturgie Kondo, le raquin (Kondo, žralok) beninského dramatika Jeana Pliyi, které představila beninská divadelní skupina Kaïdara, pojednává o období vlády posledního nezávislého panovníka Dahomey před francouzskou kolonizací, krále Béhanzina, přezdívaného král Žralok. Mezi současnými tématy se naléhavě vracelo téma migrace. Ať už ve vážné poloze příběhů migrantů překonávajících Středozemní moře v inscenaci Vor (Le Radeau) tunisko-kanadsko-beninské skupiny El Hamra, nebo jako téma pro výstupy komiků, či bylo dokonce součástí závěrečného projevu ministra kultury Maurice Kouakou Bandamana. Všichni apelovali na vlastenectví a odpovědnost za osud vlastní země, jejich vystoupení nesla jasný vzkaz: Ekonomická migrace není řešení.

Teorie šestky a devítky

Zřejmě největším činoherním zážitkem byla pro mě sugestivní inscenace Je tuerai le singe (Zabiju opici) malijské skupiny Layidou. Na pomezí vyprávění a divadla a za pomoci tří dřevěných palet zpřítomňují tři mladí herci z různých afrických zemí – Koami Vignon (Togo / Burkina Faso), Jean-Marie Traoré (Mali), Moussa Oudreaogo (Burkina Faso) – a režisérka Amandine Sagnes z Francie emocemi nabitý, napínavý a místy i humorný příběh inspirovaný autobiografickým románem bývalého dětského vojáka Ishmaela Beaha ze Sierry-Leone. Podobně jako on se i naši tři hrdinové skrývají v lesích před válkou, nad vodou je drží jen jejich přátelství. Nakonec jsou však násilím a drogami přinuceni se ve svých dvanácti stát zabijáky. Po letech jsou posláni do adaptačního centra Unicef, aby zde našli klid a vrátili se znovu do života. Aby se naučili samostatně vařit, jíst, spát, mít důvěru v sebe i ostatní.

Pozoruhodný výkon předvedl herec z Martiniku Abdon Fortuné Koumbha v adaptaci novely 4 heures du matin (4 hodiny ráno) proslulého afroamerického prozaika Ernesta Jamese Gainese o mladém Afroameričanovi, který ve rvačce zraní či snad zabije svého soka, každopádně se ocitá ve vězení jižanského, rasisticky laděného městečka. Na cestě za svobodou má dvě možnosti: buď se stane poslušným otrokem bělochů a jejich režimu, který potřebuje černochy jen k tomu, aby se běloši utvrzovali ve své moci, nebo podstoupí bolest a utrpení, ale zachová si svou důstojnost. V citlivé režii Hassana Kassi Kouyaté, uměleckého šéfa Tropique Atrium ve Fort de France a syna legendárního malijského herce Sotiguy Kouyaté (1936–2010), je znát „Brookova škola“ akcentující slovo a plasticitu herecké výpovědi. O co jednodušší v jevištním výrazu, o to divácky účinnější.

Hereckým koncertem bylo také představení Medée Kali v podání herečky Karine Pedurand a důmyslné režii s efektním light designem Margherity Bertoli z francouzské společnosti Kamma. Sólo vychází z textu pozoruhodného francouzského autora Laurenta Gaudého, který byl už několikrát ve Francii inscenován a který překvapivě propojuje řecký mýtus s hinduistickým, Médeu s Kali, bohyní smrti. Gaudé začíná tam, kde Euripidés, Seneca či Corneille končí. Opuštěná, zrazená Médea se po letech vrací na místo svého činu, neboť nesnese, aby její mrtvé děti zůstaly na řecké půdě. Cestou je sledována neznámým mužem a není jisté, zda tento neznámý je jejím příštím milencem, nebo nepřítelem. Představení bylo vytříbenou hostinou slov, působivým portrétem silné ženy, která na své cestě za pomstou nezná hranic.

Zážitkem bylo i setkání s nejmladší generací legendárního panafrického divadelního hnutí Ki-Yi Mbock z Abidjanu kamerunské umělkyně, zakladatelky tohoto hnutí Werewere Liking, mimochodem letošní patronky Světových dnů loutek a divadla a autorky zdravic. Inscenace L’Arbre-dieu (Strom-bůh) je jakýmsi politickým kabaretem plným bohatých kostýmů, tradičních tanců, živé hudby a na závěr i loutek v nadživotní velikosti. Jednotlivé obrazy spojuje otázka po hledání „toho pravého“boha. Jenže: Není to všechno nakonec jako s čísly 6 a 9? Vždyť šestka se z jednoho úhlu pohledu jeví jako šestka, z jiného jako devítka. Tak na čí straně je pravda?

Nesmím samozřejmě zapomenout ani na skvělé pohybové, taneční divadlo a nový cirkus, na které se však zde bohužel nedostává místa. Zájemce proto odkazuji na svůj text v chystaném letním čísle čtvrtletníku Taneční zóna.

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 14. května 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Akwaba! aneb Afrika tě bude ve všem překvapovat

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ