Albánská zkušenost
Asi před třemi roky jsme s podporou tehdejší velvyslankyně Markéty Fialkové byli vysláni se Zuzanou Blochovou do Tirany, abychom zde poznali místní kulturní scénu a zmapovali prostor pro české umělce, aby se nastartovala kulturní výměna s Albánií. Týden jsme se seznamovali s místními umělci, což nám usnadnilo probíhající kvalitně zastoupené Tiranské bienále, situované do zchátralého, kdysi prominentního hotelu v centru Tirany. Byli jsme nadšení obrovským zájmem místních obyvatel, hotel byl doslova přeplněn návštěvníky. Později jsme pochopili, že tito lidé nepřišli obdivovat umělecká díla, ale využili možnosti prohlédnout si budovu, kam dříve nikdy nemohli. Další rozčarování nám přinesly debaty se zdejšími mladými umělci. V Tiraně byla v té době jediná oficiální galerie a oni byli frustrovaní nemožností prorazit mezi oficiální umělce a vystavovat. Nechápali, že jsou i jiné možnosti, jak prezentovat svá díla. Bez úspěchu jsme se jim snažili vysvětlit, že mohou začít zespoda, na ulici, obsadit některou nevyužívanou chátrající budovu, prázdnou veřejnou nástěnku nebo reagovat na nějaký podnět ve veřejném prostoru. Příklady takových iniciativ z Čech, jako AM180 v Praze, Benzínka u Slaného nebo Galerie Potraviny v Brně je nedokázaly přesvědčit.
Albánská zkušenost mi dobře ukázala, v jakém kulturním kontextu se v Čechách pohybujeme, že jsme přes dlouhou komunistickou izolaci součástí kulturní Evropy, ve které má subkultura a experiment přes všechny potíže svůj prostor a je přirozenou reakcí na skutečnost, ve které žijeme. Potřeba vytvářet umění zdola je u nás především odkazem odcházející generace umělců disidentů, která plynule přešla z vymezování se vůči normalizačnímu vymývání hlav v opozici vůči polistopadové komercionalizaci v umění, ve kterém je experiment a jiný než zavedený přístup k umění existenčním hazardem. Jedním z prostorů, jehož základem je umělecká svoboda, je pražská MeetFactory, ve které jsem po čtyři roky vytvářel její divadelní dramaturgii.
Poslední inscenace mé dramaturgie „experimentální činohry“ byla inscenace Buzní kříž, na které jsme pracovali společně s Mirkem Bambuškem. Tento divadelní projekt se stal divácky nejúspěšnější. Úspěch je to však trochu trpký, neboť je, jak jsem si dobře vědom, z velké míry zapříčiněn možností prohlédnout si nahé populární herce. Opět se tak potvrdila banální pravda, že motivace tvůrců se nemusí setkat s motivací návštěvníků. To má hodně podob. V Tiraně si návštěvníci prohlíželi pozůstatky z výbavy hotelu a úspěšně ignorovali umělecké artefakty. V Národním divadle masa abonentů protrpí Nebeského Krále Leara, kterému nedají ani na chvíli šanci, aby k nim promluvil. U Buzního kříže pak určitá část publika kvůli explicitní nahotě inscenaci od začátku odmítne. Nejsem samozřejmě naivní a na to, že nahota může mít tento efekt, jsem byl připraven. Stejně tak plně respektuji, že jde o kontroverzní představení, na které nemůže přistoupit každý. Kladu si spíše otázku místa, obsahu, formy a jejich kontextu a toho, čemu se říká úspěch. Práce s touto vazbou nesmí vycházet z konzervativních jistot, to vnímám jako ústřední.
Jako každý rok, opět přichází období, kdy všichni s obavami čekáme na přidělené grantové dotace. Pokračující trend neustálého snižování dotací kultuře nutí kulturní instituce ke kontroverznímu propojování se s komerčními subjekty a podřizování se jejich zájmům. V této situaci je opravdu velmi nesnadné obstát. Smutné také je, že za více než dvacet let po pádu komunismu zde neexistuje alternativa v podobě, na západě běžného, systému donátorství z komerčního sektoru. Příklad NG a ING je odstrašující a jsem přesvědčen, že v zemích na západ od našich hranic by si něco podobného tato firma nedovolila. Je to však jen výsledek vztahu našeho státu ke kultuře, ale i nároků, které na sebe sami klademe. Reálným výsledkem takovéto politiky může být konec mnoha kulturních institucí. Na rozdíl od Albánie ale můžeme věřit, že tu zase někdo začne odzdola.
Komentáře k článku: Albánská zkušenost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
