Caligula v třpytném prachu
Potřetí se při vzájemné spolupráci setkali v Divadle na Vinohradech herec Ondřej Brousek a režisér Martin Čičvák. Po nedoceněné Andoře a efektním Amadeovi padla dramaturgická volba na drama francouzského nositele Nobelovy ceny Alberta Camuse Caligula. Není to jistě volba náhodná. Všechny tři hry spojuje téma člověka vymykajícího se ze společnosti, která ho obklopuje, Caligula je z nich intelektuálně nejnáročnější.
Vinohradský Caligula se houpe na kruhu a mává kosou, do jeho rozbolavělé duše však nenahlídneme… FOTO VIKTOR KRONBAUE
Odráží se v něm existencionalistická filosofie vyrůstající ze světa rozvrácených hodnot, kde člověk nenachází smysl života. Camus reflektuje jeho konečnost a klade otázku, jak dosáhnout absolutní svobody, která by tuto absurdní podstatu překonala. Vybírá si k tomu jako hrdinu římského císaře Caligulu, který neblaze proslul svou krvavou vládou. Caligula dospěje až ke zbožštění moci, svého ideálu prosazovaného extrémními prostředky nedosáhne a nakonec zaplatí vlastní smrtí. Camus však neskrývá ke Caligulovi (i přes jeho zrůdné činy) jisté sympatie. Caligulův svět je totiž především obrazem hluboké morální krize celé společnosti, kterou chce násilně napravit, a navíc při vší zdánlivé šílenosti je vlastně racionálně uvažujícím člověkem, který si uvědomuje zoufalství své touhy po neustále unikající dokonalé pravdě. Právě dvojlomnost této postavy z ní dělá živé dilema, které nás může stále, bez ohledu na dobu vzniku hry, oslovit. Zároveň však klade zásadní nároky na inscenátory, jak o tom současné hlediště přesvědčit. V textu založeném především na slově musí inscenace zřetelně artikulovat téma, které chce sdělit. A tady začíná problém vinohradské inscenace.
Režisér Čičvák místo toho, aby jasně stanovil, o čem chce Caligulu hrát, usiluje hlavně o efektní vizuální podobu díla. O čem se hraje, jako by vlastně bylo méně podstatné. Snad ho nejvíce zaujala tvář Caliguly jako cynického uzurpátora zneužívajícího moc pro své cíle, ale i to se lze jen dohadovat. Mnohé ze scénické interpretace je možné jistě vysvětlit, například pohřební ambaláž scény na začátku. Caligula truchlí nad smrtí zavražděné milované sestry Drusilly. Smuteční květiny ale postupně ztrácejí svou původní funkci a používají se neadekvátně, protože ani láska a smutek nejsou tou absolutní hodnotou. Otevřenost a vyprázdněnost scény dobře evokuje Caligulovu osamělost, kruh, na němž se houpá, ironickou parafrázi toužebně vzývané luny. Proč se senátoři brouzdají ve vodě, v druhé polovině dokonce posílené párou, už je méně pochopitelné, pokud nechceme přistoupit na zcela banální vysvětlení. Snaha napovědět publiku, že se zde řeší současné problémy, vede od zbytečného pohrávání s 3D-tiskárnou k laciné aktualizaci včetně povrchního vtipkování. Abychom pochopili, že jde o obraz moderní politické scény, nemusí patricijové nutně jezdit metrem a cpát se suši. Nejenže to odporuje stylu textu, ale nijak to nepomáhá ani hercům, kteří se mění v nerozeznatelné figury. Brouskův Caligula jim pak může malovat na čelo vykřičníky i otazníky nebo střihat šaty, silnější vždycky budou autorova slova, která podobné vnější ornamenty spíš ruší.
V úporné vizualizaci textu se pak ztrácejí podstatné momenty hry. Adam Vacula jako Scipion sice jakž takž naznačí homosexuální vztah ke Caligulovi, ale proč ho chápe, proč se do něj dokáže vcítit, přestože mu dal zabít otce, není jasné. Dokonce ani není jisté, když Brousek srazí Vaculu do propadliště, jestli si to divák nevyloží jako jeho smrt. Ještě podstatnější je ale zásadní dialog Chérey s Caligulou, jako střet dvou názorů na život. Ivan Řezáč sice naznačuje Chéreův pragmatismus, ale vzájemné utkání obou přešumí bez většího důrazu. Přitom i Chérea není tak jednoznačný papaláš, na rozdíl od ostatních je ideologem normálnosti, pevného řádu a skutečným Caligulovým protihráčem. Helicón Michala Novotného se pak blíží spíše k vojácké ochrance než k člověku, který má ke Caligulovi osobní vztah. Ostatně také Caesonie, nejbližší společník Caligulových eskapád, upoutá spíše polonahým kostýmem než tím, co ji k němu váže. Odpovědi, proč i ji nakonec Caligula zabíjí, se, bohužel, nedočkáme. Její představitelka Andrea Černá je režisérem proměněna v akrobatku zaujímající efektní pózy. Problematická interpretace postav pak samozřejmě nemůže nezasáhnout i Ondřeje Brouska jako Caligulu.
Musí se sypat třpytným prachem, houpat na kruhu a mávat lesklou kosou, ale nenahlížíme do jeho rozbolavělé duše. Caligula sice navenek zdárně hraje svou roli, ale také zoufale trpí, sžírá se nepochopením, hořkostí a hlavně osamělostí. U Brouska se z toho všeho objevují jen náznaky. Převládá arogantní úsměv, nadřazenost, vědomí vlastní výjimečnosti. Ironie zde jistě má své místo, ale nemůže převážit do té míry tak, že postavu zploští. Brousek přitom už na vinohradském jevišti dokázal, že niterné pocity postavy umí vyjádřit velmi účinně. Platí to ostatně i pro další herce, kteří zde byli ve snaze přiblížit text vinohradskému hledišti obětováni vnějškové atraktivitě. Nelze přitom popřít, že některé scénické obrazy opravdu působí velmi esteticky, ale na komplikovaný Camusův text to je, bohužel, málo.
Divadlo na Vinohradech – Albert Camus: Caligula. Překlad Ivan Zmatlík, režie a úprava Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Tom Ciller, dramaturgie Peter Lomnický. Premiéra 4. listopadu 2015.
Komentáře k článku: Caligula v třpytném prachu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
