Alena Sasínová-Polarczyk
Jak? Trpím! Neboť se mi i po odehrání druhé reprízy „Slánské“, hry Toma Vůjtka S nadějí, i bez ní nepodařilo říct text na 100 procent.
Jsou 4 hodiny ráno 4. 2. 2012… Mé mozkové závity neodpočívají, ale vytáčejí spirálu vjemů a absurdních situací, jak už to ve snu bývá… Vrátila se mi historka s jedním divákem, který 2. 2. 2012 odešel před pauzou z hlediště. V dnešní době, která plodí díky masmédiím a virtuálnímu světu čím dál víc psychopatů, mne napadlo, že ten člověk vytáhne devítku a všechny nás postřílí. A v mém snu opravdu vstoupil do hry a začal páchat násilí! To mne probudilo. Začaly se mi vybavovat pocity během představení. Naprostá schizofrenie: říkáte text a hrajete situaci, ale část mozku paralelně fabuluje začínající pohyb v hledišti. Tím se dostaví dekoncentrace, týká se to z 99 % vždy textu. To vás rozhodí natolik, že se začínáte potit, rudnout a bát, aby nedošlo k násobení. Protože jste tváří v tvář divákovi, není pochyb, že ten všechno vidí a pomyslí si: amatérka, sklerotička, neschopná… Ten nebohý odcházející divák vůbec nemá potuchy, jakého činu se dopouští a jakým hackerem se pro vaši, koncentrací vyšroubovanou mysl stává. A tak mi přijde úplně pochopitelné, že nemůžeme být normální…
Hudba
Uff. To byl tedy úvod. Naprosto šílený a váže se k mému zážitku minulého roku, který mi způsobila Magdalena Kožená. Doteď z něj čerpám naději. Je něco, co by JI dekoncentrovalo? Publikum sedělo skoro dvě hodiny jako přibité k tvrdým lavicím, když 13. 10. 2011 v Evangelickém Kristově kostele v centru Ostravy zazněly první tóny mistra Vivaldiho v podání Collegia 1704 pod taktovkou italského mága Andrei Marcona. Energie tohoto drobného muže se okamžitě přenesla na celou kapelu a vyvalila se jak vlna z dola do celého chrámu. Pak přišla ONA. Seděla jsem dva metry od ní. Vím, co mě hudebně čekalo. Její CD Vivaldi s Venice Baroque Orchestra už je notně ohrané. Ale netušila jsem, jak strhující je její projev na živo. Ještě teď se mi derou slzy do očí při vzpomínce třeba na árii Gelido in ogni vena Cítím, jak mi v žilách proudí ledová krev. Stín mrtvého syna mě naplňuje hrůzou… Matka dvou chlapečků. Jak máme uchránit své soukromé pocity? To nejde! Dávala vše.
Divadlo
Jsem milovnice symfonické i operní hudby. Tedy přidám další zážitky, a to z ostravské opery. Obnovená premiéra Janáčkovy Její Pastorkyně. Evuška Dřízgová dojímá již několik let v titulní roli mou duši i srdce, ale poprvé na živo jsem viděla a slyšela Evu Urbanovou v impozantní Kostelničce. Krásný soustředěný výkon. Kostelnička je vůbec postava všech postav. Ráda bych si ji zahrála, někdy. Další zjevení byla pro mě gruzínská pěvkyně Nana Miriani v titulní roli Fedory. Bydlím v centru. Ráno v sobotu nakupuji v Bille, a protože jsem neskutečný voyer a přímo hltám očima zvláštní typy, zaujala mě žena, která se posouvala od regálu k regálu tempem hlemýždě a produkty zkoumala jako negramotný příslušník minoritní společnosti a jen si prohlížela obrázky. Večer stejná žena zbořila operu! Neskutečné… Třetí výsostný kousek minulého roku bylo hudební nastudování opery Cardillac dirigentem Robertem Jindrou. Strhující, famózní. Valilo se to jako tsunami, až z toho člověku bylo na konci úzko. A tak to má být. Jacek Strauch = Bravissimo!
V činohře mě dostal Klimszův Konec masopustu. Nádherná inscenace, na kterou se moc nechodilo. Pro mě nepochopitelné. Ale asi se není čemu divit v Ostravě, bývalé baště komunismu. Vynikající práce všech kolegů. Přede všechny stavím Krále Davida Viktory. U Bezručů jsem stihla Rodinnou slavnost – bravurní herecké představení, kde jsem na děkovačce spontánně volala Bravo, s grandiózním výkonem Norberta Lichého v čele celého skvostného týmu.
Literatura
Z literatury nemám žádný zážitek, jen trauma. Vzhledem ke studiu nedávno premiérované hry S nadějí, i bez ní jsem musela sáhnout do knihovny po literatuře z období let padesátých. Ležím v tom od léta a nemůžu se toho zbavit. Ale je třeba burcovat paměť doby! Proto hra S nadějí, i bez ní. I kdybych z té role měla propadnout slabomyslnosti, je nutné stále lidem otevírat oči.
Konec
Nebýt dnešní noční můry, asi by v Divadelních novinách čekali na můj příspěvek další týdny. Takže díky za příchozí diváky, i ty odchozí. Tečka. Končím. Jdu si pustit Pavel Haas Quartet, Dvořákovy smyčcové kvartety, mistrovském provedení. A budu v slzách vzrušení rozjímat nad naší malou zemičkou, kolik vynikajících umělců světu dala a dává a že mám tu možnost a duchovní rozměr tomu aspoň trošku rozumět a vnímat a z dálky se dotýkat. Chvála umění! A Magorovým Labutím písním…
Komentáře k článku: Alena Sasínová-Polarczyk
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
