Aleš Březina: Toufar (kritické teze)
Aleš Březina zopakoval v nové opeře Toufar úspěšné postupy z opery Zítra se bude… Už to samo není pro novinku dobré, je s čím srovnávat a chybí moment překvapení z originality. Ale hlavně má Toufar problémy v partituře i v provedení, jakkoli druhý Březinův operní opus a jeho společenské i ryze divadelní kontexty považuji za velmi cenné. Především připomínání nepříjemných pravd, které lze zobecnit a stydět se za ně i dnes, to stojí za kompozici operní skladby, začít skládat operu právě od tématu se snahou angažovat se v podstatných věcech společnosti.
Námětem opery je další oběť stalinistického režimu… FOTO archiv ND
Námětem opery je další oběť stalinistického režimu, jenže příběh Josefa Toufara na pozadí tzv. číhošťského zázraku nemá sílu a velikost příběhu Milady Horákové. A to nejen pro nesrovnatelné činy a osobnosti osudem semletého venkovského faráře a hrdé bojovnice proti bezpráví, ale také pro výpovědní hodnotu dokumentů: v případě Horákové jsou dramaticky nosnější a osobnější. Pozoruhodná metoda montáže dokumentů je zkrátka přímo závislá na jejich kvalitě. A má ještě jednu slabinu: uzavírá příběh do jeho doby, neumožňuje nahlédnout ho z odstupu. V případě Horákové to nevadilo, z dokumentů šlo vyčíst všechno potřebné, věcné i emocionální, to hlavně, ale příběh Toufara „dovyprávěly“ až pozdější poznatky o roli StB v celém případu. O nich samozřejmě dobové dokumenty nic neřeknou. Proto je operní příběh Toufara jaksi nedokončený, zúžený na mučednickou smrt faráře bez podstatných přesahů, které měl příběh Horákové. Připomenutou paralelu mučednické smrti Jana Sarkandera s umučením Toufara zřejmě zřejmě mělo takový přesah implantovat zvenčí, příběhu poskytnout páteř. Šlo ale o nesrovnatelné případy a hlavně to narušilo principy dokumentární opery. V tom vidím hlavní rozdíl obou Březinových oper, proto je Toufar méně naléhavý než Zítra se bude… Postavit do jedné roviny komunistickou a katolickou fanatickou víru opeře velmi prospělo, ale nemohlo stačit už proto, že v díle nemá vyústění, postupně se z jeho průběhu vytratí.
Princip zhudebnění úředních záznamů melodickou, posluchačsky vstřícnou hudbou zůstal stejný. FOTO archiv ND
Také princip zhudebnění úředních záznamů melodickou, posluchačsky vstřícnou hudbou zůstal stejný. Je opět velmi účinný v minimalistické, a přitom dramaticky a pocitově silné struktuře – toho jsem si považoval už v Zítra se bude…, a považuji i v Toufarovi, v tom Březina zůstal nejpůsobivější. Jeho specifickému opernímu jazyku prospělo omezení doprovodu na pouhé čtyři nástroje (basklarinet, housle, klávesy, bicí). Hlavní part přešel do kvintetu ostře přesných dívčích hlasů, na které se zhutnil funkčně i hudebně analogický dívčí ansámbl v Zítra se bude… Kontratenorová role faráře je stavbou árií ukotvena v baroku, ale připomíná také operní romantiku – nejnápadnější je podoba mučeného Toufara s Cavaradossim z Tosky, scéna mučení je i jevištním provedením patetická a umělá.
Scéna mučení je patetická a umělá. FOTO archiv ND
Účinek opery snižují obsáhlé mluvené pasáže, které protiřečí minimalistickému principu a oslabují hudební strukturu opery – jako by nebyla dokomponovaná. Je tu dokonce mluvená role faráře (církevních hodnostářů), víc mluveného než zpívaného textu obsahuje také altový part, kontratenorový part se v ostatním trochu ztrácí a zase tím autor trochu oslabil vyznění opery.
Hudební nastudování pod taktovkou Jiřího Štrunce je vynikající. Vládne mu pětice dívek z Kühnova sboru, intonačně i výrazově precizní, sezpívaná, zadírající se do jevištního dění jako nůž do másla. Bezchybný a charismatický Jan Mikušek je trochu romantizovaný Toufar, Soňa Červená v roli Gottwalda a dalších zvládá množství mluveného textu obdivuhodně, nikoli bezchybně, což znejisťuje temporytmus, na který je Březinova hudba choulostivá. Opět se vyplatilo stavět na osobnostech Červené i Mikuška, na přesazích jejich projevu, na jejich charizma. To postrádal Petr Louženský v mluvené roli faráře, navíc neobratný neherec. Ovšem těžko roli soudit bez Vladimíra Javorského, který vynechal obě premiéry, ale pro něhož Březina roli psal. Režisér Petr Zelenka se neobešel bez popisně hraných událostí, které poetice skladby nesvědčí ve srovnání s jevištním děním v Zítra se bude… odvozeném čistě z hudby a z názorné demonstrace tématu. Do poetiky Březinovy dokumentární opery se prostě dostalo příliš divadelní umělosti. Ostatně i nápodobu kostelních lavic v hledišti pokládám za zbytečnou, vnějškovou berličku.
Nicméně i Toufar je silnou výpovědí o člověku a době, která ho ničila. Je dílem, které slouží myšlence. Neexhibuje samo pro sebe, je pokorné, neokázalé, proto účinné. Podstatná operní událost!
Národní divadlo / Divadlo Kolowrat – Aleš Březina: Toufar. Autor libreta: Aleš Březina, Dirigent: Jiří Štrunc, Režie: Petr Zelenka, Scéna: Nikola Tempír, Kostýmy: Vladimíra Fomínová, Pohybová spolupráce: Klára Lidová, Sbormistr Kühnova dětského sboru: Petr Louženský, Dramaturgie: Pavel Petráněk. Světové premiéry: 18. a 19. září 2013.
Komentáře k článku: Aleš Březina: Toufar (kritické teze)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
