Aleši, díky!
Obava ze zapomínání mne – při tak nečekané a smutné zprávě o úmrtí Aleše Lamra (12. 6. 1943 Olomouc – 16. 2. 2024 Praha) – vede ke zrychlené projekci jen krásných okamžiků, za něž jemu i Osudu dlužím poděkování. Z divadelního úhlu pohledu mi k připomínce jeho spolupráce s Husou na provázku (mimo jiné podílu na designu Scherhauferovy inscenace Žehnej vám pánbůh, pane Rosewatere! podle Kurta Vonneguta) prvořadě naskočí jeho výzdoba provázkovské akce Divadlo v pohybu II. Uprostřed bezútěšnosti, podmračenosti, rzi zatažených rolet, šedi funkcionářských obleků i opadávajících fasád vstoupil člověk toho září 1982 v Brně do kouzelné oázy Kapucínských zahrad Moravského muzea, mezi obrovitá Lamrova akrylová plátna třaskavé barevnosti uprostřed zeleně…
Aleš Lamr recituje v Divadle Viola 13. listopadu 2019 – sedící zleva Milan Hanuš, Jan Vedral, Lída Engelová, Klára Říhová a Jiří Slíva Foto Viktor Kronbauer
To již se střepinami v hlavě z jeho amerikanizujícího pop artu přelomu šedesátých a sedmdesátých let (mimo jiné ze sugestivního výjevu smrti herečky Jayne Mansfield), po explozi ve študákově hlavě na jeho výstavě u „zahrádkářů“ v Jilské ulici roku 1973, když nesměl do oficiálního galerijního provozu. Fascinace pokračovala: výstava v Divadle v Nerudovce, navazující Malostranské dvorky… Nadto měl s Janem Steklíkem už za sebou „potštejnský plenér“, rozvoz velikých formátů na trakaři v Anenském údolí u Potštejna, instalaci v otevřené přírodě bez schvalovacího řízení. Úvodní lekcí oba přispěli českému land artu již roku 1974, zároveň i konceptuálním gestem a performancí, ekologickou akcí.
Střih: Práce pro Ctibora Turbu a Teatro Paravento (1984). Pak v oslnění oživující barevností od poloviny osmdesátek prosba o občasné akvarelové prospekty pro záhlaví čtrnáctideníku Scéna, snad zřetelné vysmeknutí z šedi. Alešův až ikonický výtvarný motiv na obálce pozdější knižní antologie textů z těchto novin ještě v roce 2019 vyvolával otázku: To je titul novin z tzv. normalizace?!
A když pak umělec a přítel akceptoval reprodukci obrazu z roku 1980 (portrét mého otce tehdy k šedesátinám, tematizující zároveň profesní zájem o dílo J. Zrzavého, F. Tichého a K. Lhotáka) pro obálku další z knih mé nynější „živnosti“ (nakladatelství Pražská scéna), byl pohár vděčnosti naplněn: díky, Aleši!
Komentáře k článku: Aleši, díky!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
