Divadelní noviny > Rozhovor

Alexandre Katsapov: Emoce teď vkládám do svých fotografií

Tanečníci nejsou v naší společnosti zdaleka tak populární jako činoherní nebo operní umělci. Přesto si myslím, že Alexandre Katsapov (1975) patří mezi několik vyvolených, kterým se během jejich úspěšné baletní kariéry dostalo zaslouženého zájmu médií. Ze Státního akademického divadla Musorgského v Petrohradě, kde tančil sólové role například v baletech Giselle, Spící krasavice, Louskáček, Romeo a Julie nebo Petruška, ho přijal v roce 1997 tehdejší šéf Vlastimil Harapes rovnou na post sólisty. Své postavení si udržel také po nástupu Petra Zusky v roce 2002 a do následující sezony s ním v nové funkci počítá také Filip Barankiewicz.

Během svého pobytu v České republice tančil hlavní role ve většině premiér baletu Národního divadla v Praze, byl hostem televizních show, získal několik divadelních ocenění a v posledních letech se prosazuje také jako fotograf. Poskytl novinářům desítky rozhovorů o svých tanečních začátcích, kariéře sólisty i manželství s primabalerínou Nikolou Márovou. Těžko proto nalézt témata, o kterých by v médiích ještě nemluvil. Přesto jsem se o to pokusila a nahlédla do různých zákoutí života baletního sólisty na přelomu jeho aktivní taneční kariéry.

Na začátek jedna obligátní otázka: Jak jste se dostal k tanci?

Mamka chtěla být baletkou, ale nevyšlo jí to, tak naplánovala divadelní kariéru mně. Můžu o tom dál vyprávět, ale už jsem to v rozhovorech říkal snad milionkrát.

Na facebooku máte fotku vaší maminky, jak vám přeje k letošním narozeninám a přitom dělá stojku s hlavou ve sněhu.

Ona stále bydlí v Rusku a po padesátce si našla druhý život. Začala šíleně běhat, třeba i v −30 stupních, a vyhrává maratony. Tu hlavu ve sněhu brala naprosto vážně, ale nakonec z toho vyšla vtipná fotka. Dal jsem ji na svou timeline, protože mamka moc přátel na facebooku nemá. Lajky jí k fotkám neskáčou tak rychle jako mně.

Jak jste zvládal studium v prestižní petrohradské baletní škole A. J. Vaganové?

V osmdesátých a devadesátých letech na tom sice nebylo Rusko ekonomicky moc dobře, ale dostali jsme výživnou školu, která v nás pořád je. Generace, které teď ze školy vycházejí, i tady v Čechách, jsou na tom podle mě hůř, co se týče odolnosti a výdrže. Mně je čtyřicet dva a pořád nějak funguju.

Proč jste se rozhodl opustit Rusko a odjet právě do ČR?

Důvodů jsem měl víc. Klasický repertoár petrohradského divadla pro mě byl jednotvárný, chtěl jsem tančit taky něco jiného. Navíc moji tehdejší manželku Keiko Sakamoto v divadle jako tanečnici už moc nechtěli. Takže taky kvůli ní jsem se rozhodl přijmout v roce 1997 pozvání Vlastimila Harapese do souboru Národního divadla. Hodně mě ovlivnilo, že nás vzal oba. A nakonec jsem kvůli Keiko taky v ČR zůstal, i když jsem chtěl jít dál do Evropy. Pár zajímavých nabídek jsem měl. Jenže jakmile jste pár, je těžké získat angažmá ve dvou – většinou chtějí jen jednoho z vás. Ale nelituju. Bůhvíjak by to v zahraničí vypadalo. Myslím, že jsem si tady udělal dobrou taneční kariéru.

To mohu potvrdit. Za těch dvacet let jste tančil titulní role v klasických i neoklasických baletech a v moderních kusech…

Až po Decadance Ohada Naharina… Už si nepamatuju, ve kterém roce to bylo, ale v rámci Tance Praha přijel Ohad Naharin do Prahy. Viděl jsem v O2 areně jejich choreografii s židlemi Echad Mi Yodea a říkal jsem si, že bych si ji strašně rád zatancoval. No, a na konci mé kariéry se mi to podařilo.

Ještě nějakou další choreografii nebo roli jste si chtěl vždycky zatancovat?

Chtěl jsem vystupovat v něčem od Matse Eka, a tak jsem si rád zatancoval Dona Josého v Carmen. Obecně mě láká každá nová kreace, kterou vidím a líbí se mi. Jenže už to nejde. Na druhou stranu si ale myslím, že dokud budu fyzicky fungovat, tak mě ještě nějaké zajímavé role potkají.

Jako prázdný obal

Jak vytváříte charakter postavy, kterou tančíte?

Charakter postavy vychází ze mě. Samozřejmě musím brát v úvahu hlavně to, co mi nabízí choreograf. Poslední dobou jsem ale dělal dějových baletů méně, spíš šlo o abstraktní kusy. V nich vycházíte z kroků, které vám choreograf ušije na míru nebo které jsou choreografií dané. Většinou je choreografie striktně daná a vy se s ní musíte poprat, i když vám fyzicky nesedí. Co se týče herectví, tak například kvůli roli Valmonta jsem ještě jednou přečetl Nebezpečné známosti a viděl jsem oba dva filmy. Díky ústřední roli v choreografii BREL–VYSOCKIJ–KRYL / Sólo pro tři jsem se začal více zajímat o život a tvorbu těchto tří osobností, abych se do nich dokázal vcítit.

Musí být pro tanečníka těžké sloučit náročnou techniku s herectvím.

Ve složitém technickém prvku si může člověk asi těžko dovolit něco hrát. Náročná technika je většinou v pohádkových klasických baletech typu Spící krasavice nebo Labutí jezero, kde toho v rolích Princů ke hraní moc není. Když ale hrajete Carabosse nebo von Rothbarta, tak je to přesně naopak. Mít na jevišti herecký výraz, tomu se říká „jevištní přítomnost“. Člověk tam nemusí hrát nějaké velké drama, ale měl by tím výrazem naplnit postavu nebo sám sebe, aby nevypadl z role. Nestačí jen nasadit „fejkový úsměv“.

Na jevišti jste si mohl prožít životy nesčetně postav různého charakteru.

Jak nasazujete a sundáváte masky, tak je vaše identita velmi zranitelná. Člověk pak čím dál tím víc trpí depresemi. Psychika nemůže do nekonečna fungovat tak, že dneska hrajete třeba Oněgina, zítra Ivana Hrozného. Nebo denně zkoušíte čtyři různé balety, takže na jednom sále jste Princ v Labutím jezeře a na druhém Norman z Psycha. Musíte umět ty masky rychle shazovat a nasazovat, a právě tohle mě už vyčerpává. Pokud ale masku dobře nasadíte a odvedete hezké představení, máte z toho dobrý pocit. Jste tak vysátý, že se cítíte jako prázdný obal, jako tělo bez duše – a to je ten dobrý pocit. Pár dní potom sbíráte tu duši a svou vlastní přítomnost zpátky.

Říká se, že herci mají sklon ke schizofrenii.

Můj doktor říká, že schizofrenii nemám. Určitě mám poruchu, ale schizofrenie to není.

Chodíte na terapie?

Občas ano, ale jen na taková sezení. Během nich dojdete například k tomu, že spousta vašich psychických problémů pramení z dětství a taky od rodičů. Dozvíte se o sobě zajímavé věci a povídáte si o nich s člověkem, který je profesionálně školený.

Pomáhá vám to?

Jo, ale je to návykové, asi jako droga. Vezmete dávku a je vám hej. Během čtrnácti dní vám ale začíná být hůř a potřebujete další.

Jaké role jsou vám typově bližší – role s výrazným charakterem v moderně nebo v neoklasice, anebo role klasických Princů?

Raději mám charakterní role, ať v moderně, nebo v neoklasice. Ale klasika mě celkově drží ve formě, pomáhá k dobrému postavení těla, držení zad atd. U profesionálního tanečníka hned poznáte, jestli jí prošel, nebo ne. Je to jako ranní hygiena, když si vyčistíte zuby a umyjete se. Proto chodím na tréninky každý den. Klasika byla v určitém období nezbytná a nemohl bych bez ní dělat například Forsytha nebo Matse Eka.

Takže jaké taneční technice dáváte přednost?

To nedokážu říct. Celý život jsem se snažil „sníst to, co mi naservírovali“. Pokaždé pro mě bylo výzvou, když přijel nový choreograf a udělal konkurz na role. Vybral si mě a já jsem měl radost. Znám tanečníky, kteří jsou sice v klasice výborní, ale v moderně jsou jako dřevo. I u nás v souboru jsou někteří pro modernu nepoužitelní. Je to škoda, protože lidské tělo by mělo být univerzální nástroj, stejně jako u herců nebo hudebníků. Tanečník musí být všestranný.

V Letní prázdninové škole tance (LPŠT), kterou pořádá Jindra Hes, vyučujete klasiku.

Ano, už tři roky. Střídám se s Nikolou Márovou a Michalem Štípou. Letos v létě povedeme v Anenském areálu spolu s Nikolou také workshopy pro taneční soubor z Tchaj-wanu. Potrvá dva týdny a bude obsahovat klasický trénink, špičky, contemporary repertoár a nakonec baletní variace.

V LPŠT jsou také úplní začátečníci-amatéři. Učit začátečníky vyžaduje asi jiný přístup…

Máme kurzy rozdělené tak, že začátečníky převážně učí Nikola a Michal. Já jsem zjistil, že raději učím lidi, kteří už mají nějaké zkušenosti. Tanec je tvrdá disciplína a vyžaduje soustředění, čehož nejsou někteří začátečníci úplně schopní. Vkládám do tréninku spoustu energie, vymýšlím kombinace a pak mě mrzí, že mají problém udělat po čtyřech battement tendu do kříže… Na druhou stranu musím uznat, že jsou začátečníci někdy víc nadšení do práce a vděčnější.

Působíte jako pedagog ještě někde jinde, například na některé z tanečních konzervatoří?

Učíme s Nikolou soukromě. Soukromé hodiny jsou lépe placené. Máme pár šikovných holek, které zároveň chodí na konzervatoř. Učíme je už čtyři roky a jsou znát velké pokroky. Vidíte, že má vaše práce smysl. Taky jsem jako student akademie chodil na soukromé hodiny. Ve škole mi říkali, že bych se měl zlepšit, a proto mě mamka vozila na soukromé lekce přímo k pedagogovi domů.

Měl doma vlastní sál?

Učil v obýváku, kde byla tyč a parkety. Cvičil jsem u ní dvě hodiny a on místo klavírního doprovodu jen luskal prsty nebo počítal. Celý jsem se klepal a myslel jsem, že mě trefí šlak. Bylo to hrozný, teď jsem si na to vzpomněl. Dnes mají studentky při soukromých trénincích ohromný luxus – velký sál a na ipodu celý trénink.

V příští sezoně se chystají s nástupem nového šéfa souboru zásadní změny. Dotknou se i vás?

Filip Barankiewicz mi nabídl, abych skončil jako první sólista a v souboru zůstal ve funkci baletního mistra. Souhlasil jsem, protože mám s touto prací už pár zkušeností ze složených večerů Amerikana III, Ballettissimo nebo Vertigo. Jsem sice ten typ, že by mě museli odstřelit, abych úplně přestal tancovat, ale tančím teď poslední dvě sezony daleko méně. Dělám Sólo pro tři, Valmonta a asistenta choreografie k inscenacím Louskáček a Myšák Plyšák a ke Chvění. Z klasiky už jsem dávno odstoupil, protože mě přestala bavit a taky mě z ní začalo docela bolet tělo.

Budete tančit alespoň nějaké menší, tzv. chodící role?

Chodící role dělat nechci. Charakterní, které pak mají výrazný úspěch u diváků, ano. Například v premiéře Marné opatrnosti bych měl dostat roli matky Simon, což je jedna z hlavních rolí. Taky budu hostovat ve Valmontovi.

Moje emoce musí ven

Pro balet ND fotíte tzv. vizuály. Zatím poslední patřily inscenaci Chvění od Petra Zusky. Budete v tom pokračovat?

Ano, budu pokračovat. Jedna z fotek ke Chvění vznikla úplně náhodou. Vyfotil jsem si ji sám pro sebe a pak jsem ji nabídl Petrovi jako vizuál. Dokonale k jeho titulu seděla. Beru focení spíš jako koníček, ve kterém jsem našel sám sebe. Před třemi lety jsem byl v zoufalé situaci. Říkal jsem si, co dál, jak zůstat u umění? Přišel jsem na to, že jako asistent choreografa nebo baletní mistr jste sice s tanečníky na sále, ale pořád jen coby „stínový hráč“. Už ze sebe nevydáváte tolik emocí, kolik jste víc než dvacet let vydával na jevišti. Moje emoce musí ven, chci, aby je lidé viděli. Emoce teď vkládám do svých fotografií.

Jak se na nich projevují?

Sám se už nerad fotím, ale rád fotím jiné lidi. Často v některých postavách vidím sám sebe, ať je to žena, nebo muž. Záleží na konkrétní situaci. Jednou se vidím jako ženu, podruhé jako muže. Média, hlavně internet, zaplavuje množství fotek. Je těžké být originální a nikoho neopakovat. Proto nefotím často, ale jen když k tomu mám nějaký podnět.

…a když k tomu máte lidi.

Lidi jsou v pohodě. Jsou ochotní se mnou spolupracovat. Občas dostanu zakázku pro časopis, dokonce i pro Harper’s Bazaar nebo Esprit, takže dostanou zaplaceno.

Společně s Máriem Bakušem jste nafotili kalendář baletu ND na rok 2017.

Trochu „ujetý“ kalendář… Myslím, že cestu, kterou jsme v něm vybrali, jsem ještě nikde neviděl. Většinou se do kalendáře fotí tanečnice v baletních pózách ve sněhu, v dešti, ve vodě a hlavně na ulici. To už je pro mě nuda. Rozhodli jsme se podívat na známé baletní příběhy trochu z jiné perspektivy. Všechno jsme fotili v reálném prostředí – na hřbitově, v lomu a tak. Například fotku pro únor – Sněhovou královnu – jsme fotili v nemocnici na Karláku. Všechny chirurgické nástroje jsou pravé, jen krev je umělá. Matěje Šusta jsme postříkali sprejem, aby to vypadalo, že má na sobě jinovatku. A rozhazovali jsme všude umělý sníh. Chudák sanitář to tam pak po nás uklízel do šesti do rána. Jedinou montáží je fotka Nikoly v Labutím jezeře na titulní straně. Koupili jsme kilo peří a Nikola v něm ležela ve studiu na zeleném pozadí. Mário pak zasadil fotku do lesa, který jsme našli na internetu. Kalendář ale nedopadl úplně podle našich představ.

Proč?

Když už byl kalendář v tisku a my jsme jeli na kontrolu do tiskárny v Turnově, k našemu nemilému překvapení jsme zjistili, že grafik zasáhl do finální verze našich fotek. Přestože si jeho práce vážím a je to moc milý člověk, měl se s námi předem poradit. Právě fotka ke Sněhové královně je původně laděná do surové a chladné bílé, ale v kalendáři je sytá a do modra. Giselle má být původně do modra, ale v kalendáři z té fotky teče zelená. Sólo pro tři nebo Bajadéru zase přiblížil, aby vynikly hlavní postavy. Nám ale šlo o to, abychom zachytili tu náladu prostředí, ať už je to kino, nebo bollywood.

Jako autoři si ale předem můžete říct, zda s úpravou souhlasíte.

To ano, ale kalendář se musel narychlo vytisknout kvůli Noci divadel, kde se poprvé začal prodávat. Měli jsme tam v rámci programu baletu Národního divadla s Máriem autogramiádu a taky diskusi s návštěvníky.

Dříve jste také fotil akty kolegyň a kolegů ze souboru.

Já tomu neříkám akty. Občas se snažím zakomponovat nahá taneční těla do nějakého netradičního prostředí. Ale s tím jsem začínal. Není to to pravé, co nyní hledám. Nedávno jsem byl v Římě a velký dojem na mě udělala Pieta od Michelangela. Měl jsem ji pořád v hlavě, a tak jsem si sám pro sebe naaranžoval fotku. Nahé tělo je na ní součást lidské duše. Mým cílem nebylo toho kluka svléknout, abych ukázal nahotu. Naše tělo je zranitelné a citlivé. Proto jsem chtěl, aby byl v náručí té studené figuríny. Nahota není prvoplánová, ale je občas nezbytná.

Na ulici nemluvím moc nahlas rusky

Přejděme teď k vašemu soukromí. Vaše první manželka Keiko skončila v divadle se sezonou 2004/2005 a úplně zmizela z české taneční scény. Co se stalo?

Rozvedli jsme se a ona odjela pryč z České republiky. Byla velmi psychicky labilní, zažíval jsem doma peklo žárlivosti a všeho možného. Ne žárlivosti k ženám, ale profesní. Nedokázala se vyrovnat s tím, že jsem měl v práci větší úspěch než ona. Když jsem například tancoval Romea, tak nemohla snést, že jsem dal během balkonové scény polibek Julii. Přišel jsem unavený po představení domů a ona mi nechtěla ani otevřít dveře. Nebo dělala takové dětinské věci – roztrhala mi košile, vyhodila mi boty za čtyři tisíce korun… Nechci ji teď polévat špínou, ale dopadlo to špatně. Skončila v nemocnici. Museli si pro ni přijet její rodiče a odvézt ji zpátky do Japonska. Teď tam snad učí, našel jsem ji na facebooku. Na druhou stranu ale uměla skvěle vařit.

Poté jste se oženil s primabalerínou Nikolou Márovou. Dostal jste i české občanství?

České občanství nemám, i když jsem ho mohl mít už dávno. Je s tím spojená spousta papírování a já na to nemám čas. Stále ale cítím, že na sobě nesu ten punc národa, ze kterého pocházím. Spoustu let jsem pro český lid tancoval a český lid mě ohodnotil. Neřešil, odkud pocházím. V roce 2002 jsem dostal Cenu Thálie za ztvárnění postavy Cara v baletu Ivan Hrozný, o rok později hlavní cenu Philip Morris Ballet Flower Award, pak cenu tanečního sdružení za Sólo pro tři a nakonec v roce 2014 cenu internetového portálu Opera Plus za nejlepší taneční výkon v roli Valmonta. Na ulici ale radši nemluvím moc nahlas rusky. Vidím, že k ruským turistům lidé nemají dobrý vztah. I když chápu, že někteří z nich se nechovají v Čechách moc dobře.

S Nikolou máte syna Maxima. Oba jste přitom velmi časově vytížení. Pomáhá vám někdo s výchovou?

Maminka Nikoly je bezvadná babička a umí se o našeho syna postarat. Nikola tráví jako první sólistka dost času v divadle a je zázrak, že to vzhledem k té fyzické náročnosti všechno dokázala. Kluk ale roste, začíná mít roupy. Často spolu jezdíme na výlety, protože Nikola hodně učí. Letos v srpnu mu bude šest, takže už z něj začíná být parťák i do nepohody.

Berete synka také s sebou do práce?

Na zkoušky ho beru, protože se mu někdy strašně nechce do školky. Na baletní představení moc ne. Od dětství totiž balet nesnáší – bere mu čas s mámou a tátou. S kamarádkou se ale na Louskáčka podívat šel. Nebo jsme jeli na premiéru Chvění do Brna a on říkal, že nechce zůstat u babičky a že chce jet s námi. Celé představení vydržel a líbilo se mu, i když je dost ponuré. Pak ještě chtěl, abych mu v autě pouštěl Goreckého 3. symfonii, což je jedna z nejsmutnějších symfonií vůbec. Myslím, že má rád klasickou hudbu. Posloucháme spolu v autě rádio Classic. Maxim pak nutí Nikolu, aby mu ho v autě pouštěla taky.

Posloucháte pouze klasiku?

Ne, já poslouchám všechno, jsem „všejed“. Klasická hudba mě uklidňuje, má v sobě hodně emocí a já nepotřebuju slyšet výrazné rytmy. Občas si dám pár sklenic vína a pustím si Stravinského Svěcení jara, aby se to ve mně rozproudilo.

Myslíte, že bude Maxim tancovat?

Asi ne, ale co já vím. Zatím se mu vůbec nechce. Chodí na cvíčo a je velmi disponovaný po Nikole. Udělá vám bez problémů žábu, provaz, zvedá nohy a rád běhá, i když zatím jenom po bytě. Taky dobře hraje na playstationu. Dětská doktorka a pak i paní učitelka při zápisu do školy říkaly, že je nadprůměrně chytrý. Je zvláštní, že se v rodině baleťáků narodilo nadprůměrně inteligentní dítě. Dělám si legraci, je to super.

Opravdový, charismatický umělec, který žije tím, co dělá!

Při prvním setkání se Sašou jsem byla zdrženlivá, protože ho předcházela pověst baletní hvězdy. Za nějaký čas jsme spolu začali tančit v choreografii Petra Zusky Déjà vu a často jsme s ní vystupovali v zahraničí. Od té doby jsme hodně dobří kamarádi, teď s ním mohu mluvit i o velmi osobních věcech.

Jaký je Saša tanečník a člověk? Představení hodně prožívá a dává do každé role vždy velký kus sebe. Nechá se rolí prostoupit skrz naskrz. Nedávno skončila desetiletá éra inscenace BREL-VYSOCKIJ-KRYL / Sólo pro tři, kde vytvořil nezapomenutelnou hlavní postavu. Nedovedu si představit, jak těžká pro něj musela být derniéra. Tu roli neskutečně emočně prožíval, byla to jeho opravdová „srdcovka“.

Na zkouškách ze sebe Saša vydává všechno. Je nabitý energií, emocemi a nic nebere jako rutinu. Jako tanečník se na sále nikdy nešetřil po herecké ani po technické stránce. Jsme jen lidé, někdy se necítíme dobře nebo jsme zkrátka unavení. U něj jsem si toho nikdy nevšimla – klobouk dolů! Teď jako baletní mistr vyžaduje od tanečníků stejný přístup a „bojuje“ s nimi, dokud z nich nedostane to, co chce. Jako baletnímu mistrovi mu naprosto důvěřuju, podporuje mě a snaží se mi předat všechny své znalosti a zkušenosti. Při zkouškách s ním jsem naprosto v klidu, protože se mu nebojím otevřeně říct, že mi nějaký výraz nebo pohyb nesedí. Společně pak hledáme cestu, jak se s tím vypořádat.

Protože je Saša vášnivý a talentovaný fotograf, vytvořili jsme spolu několik velmi dobrých fotografií. Některé z nich použilo i Národní divadlo. Nevšední zážitek mám z focení kalendáře baletu ND. Fotku ke Sněhové královně jsme fotili na operačním sále oddělení kardiologie. Divila jsem se, že nás vůbec pustili dovnitř. Na jevišti jsme sice stále v kontaktu s rekvizitami, ale když se ocitnete v reálném prostředí, máte před sebou operační stůl, dotýkáte se pravých chirurgických nástrojů… Já jsem se s tím prostředím dokázala vyrovnat jedině tak, že jsem si řekla: Tady se určitě všechny operace podaří a všichni pacienti se uzdraví!

Stejně vášnivě jako Saša tancuje, zkouší a fotí, tak mi i dává přátelské a užitečné rady. Naše debaty občas trvají i několik hodin. Díky tomu si může být jistý, že si jeho rady budu pamatovat do konce života!

Alina Nanu

• Autor: Libuše Hronková
• Publikováno: 26. června 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Alexandre Katsapov: Emoce teď vkládám do svých fotografií

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ