V hlavní roli komunikace
Na divadle nikdy nezáleží na tom, co se říká. Záleží na tom, jak se slovní spoje umělecky utvářejí tónickým spádem řeči. Již v životě je výrazem nejsilnějšího a nejhlubšího vzrušení nikoliv slovo, nýbrž neartikulovaný zvuk. Asi bych stručněji a přesněji nevyjádřil podstatu nové inscenace skupiny Boca Loca Lab s názvem Řekni něco než tato slova z roku 1924 inspirovaná koncepcí i praxí německého expresionistického souboru Bouře (Sturm-Bühne).
Řekni něco – inscenace o komunikaci z produkce Boca Loca Lab FOTO ANNA ŠOLCOVÁ
Jiří Adámek, jenž Boca Loca Lab založil, s ní uskutečnil od roku 2007 několik projektů, jejichž scénický princip označuje za propojování hudebních a divadelních postupů a na něm vytvořil několik inscenací, v nichž fungoval přístup k řeči, který buď zcela likvidoval obvyklou akustickou podobu slov nebo ji značně deformoval. Řekni něco v duchu této poetiky zcela důsledně odstraňuje schopnost řeči akusticky utvořit slovo jako znak (symbol), jenž označuje nějakou skutečnost. Zůstává jen zvuk. Řečeno spolu s onou statí z roku 1924 tedy tónický spád řeči (rytmus, tempo, výška a barva hlasu, hlasitost a intenzita) jako prostředek komunikace mezi šesti herci, kteří svou aktivitou utvářejí tento prostorově-pohybový-zvukový tvar.
Pojem prostorově-pohybový by se dal nahradit pojmem mizanscéna označujícím umístění hereckého komponentu v prostoru předvádění. Od prvního okamžiku představení má tento prvek klíčovou roli pro to, jak ukázat komunikaci jako bytostnou lidskou potřebu. První mizanscénou je šest lidí, kteří v prázdném prostoru velkého sálu divadla Alfred ve dvoře sedí u jeho zadní stěny: dvě dvojice u stolků; osamělý muž a osamělá žena zakončují tuto kavárenskou řadu. Představu kavárny navozuje nejenom rozmístění herců a krajně skromného mobiliáře, ale i způsob, jak se k sobě ty dvě dvojice u stolků chovají. Kdyby měl někdo náhodou nějaké pochyby o významu této mizanscény, pak slova režiséra v programu o hostech kaváren, které jej inspirují gestem, pohledy, mimikou, celkovým chováním a útržky rozhovorů, jejichž intonace slyší, ale slovům nerozumí, jej zásadně informují o inspiraci, jež zrodila inscenaci. Způsoby vzájemného chování těch dvojic zřetelně prozrazují, že spolu mluví – ale neozve se zvuk. Až najednou osamělá žena na konci kavárenské řady vykřikne; naléhavě, zraněně. Ti u stolku jí sborově odpoví. To se několikrát opakuje. Tato situace mně připomněla slavný Munchův Křik, neboť její výraz v sobě měl zoufalou touhu, jež se zklidňovala komunikací, kterou s ní navazovali zbývající kavárenští hosté. Od této chvíle se pak rozvíjejí nonverbální komunikací četné další situace. Mizanscény jim tvoří konkrétní prostorové určení a zvuk hlasu uskutečňuje vztahy mezi postavami, jež se situace účastní. I pojmenovává nové kontextově nezapojené nové skutečnosti. Každá nová situace vyrůstající z prostorově-pohybového řešení dostává zvukem komunikační kvalitu, kdy lze poměrně jasně odhadnout a doplnit, jaká je mezi účastníky vazba, jakou citovou polohu má jejich rozhovor a přečasto i o čem asi je. Je to střídající se kaleidoskop nejrůznějších výjevů a výstupů, které neztrácejí charakter dění v kavárenském prostoru.
A přesto tento prostor všichni – herci i diváci – občas opouštíme, když vznikne neočekávaný souzvuk mnoha hlasů, který se neváže k žádnému konkrétnímu vztahu mezi jednotlivými postavami-herci ani k prostoru. Není to žádný odkaz na něco reálného. Je to jen ryzí, čistý zvuk. Když už jsem začal připomenutím divadla Bouře, tak si ještě dovolím vzpomenout jedné části z jednoho jeho programového článku z roku 1918: V herectví vrcholí veškeré umění „výrazu“, neboť veškeré umění chce vyjádřit něco lidského… Proto můžeme herectví právem označit za umění výrazu ve všem všudy. Ten souzvuk je pozoruhodným výrazem pocitu lidského souznění ve společně nalezené komunikaci. Herci souboru Boca Loca Lab tuto koncepci „výrazového lidského“ umění dovedou zvukem naplnit. Zvláště v závěrečném výjevu, kdy se vrací ze zákulisí, opouštějí prostor kavárny, usedají na židle a vytvářejí konečný společný souzvuk. Komunikace byla stvořena, ten společný zvuk je obrazem harmonie. Toto souznění svou zvukovou podobou je tak silným symbolem komunikace jako projevu lidské pospolitosti, že k němu není nic potřeba přidávat.
Tato inscenace zřejmě nebude pro běžného většinového divadelního diváka, dokonce ani ne pro leckterého diváka vyspělého a náročného. Své potěšení si v něm však najde ten, kdo se chce svou aktivní imaginací podílet na tvorbě „zvukové“ obraznosti a spolu s tím poznávat i některé nezvyklé podoby divadelní scéničnosti. Inscenace ovšem nepostrádá rysů experimentálně-laboratorního výzkumu a může tak ledacos říci i k dnešním obecným otázkám vývoje divadla. I tím může být pro některé znalé a poučené diváky přitažlivé.
Alfred ve dvoře, Boca Loca Lab: Řekni něco. Režie a scénář Jiří Adámek, dramaturgie Martina Musilová, kostýmy Ivana Kanhäuserová, scénografie Darina Giljanovic. Premiéra 26. října 2013.
Komentáře k článku: V hlavní roli komunikace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
