Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Alfredův překážkový běh II
Šlapeme chodník s Hybnerem, bez pasáků!
Zásluhou filmu Bylo nás deset jsem vešel do povědomí jako mim.
S tímto kreditem jsem se po vojně setkal s Borisem Hybnerem a začali jsme zvažovat společnou práci. Za ne zcela důležité, ale zpřesňující je nutné doplnit setkání na „soutěži mladých“, někdy během mých studií na „šuřce“, které jsme se účastnili nezávisle na sobě. Oba s etudami Marcela Marceaua. Boris Hybner získal místo první a já druhé, a jak Hybner stále opakuje: …a tak to zůstalo dodnes! Já mu ten pocit neberu, jen mne překvapuje, že mu ta představa vydržela do dnešního dne. Copak jsme nějací skokani, jejichž výkony se měří na centimetry, a lze tedy vyslovit obdobné hodnocení?
Vlevo já, vpravo Boris. Nezabiješ úplně bližního svého, 1966. Tato fotografie je cenná tím, že byla pořízena na jevišti Semaforu (židle a basa vzadu do inscenace nepatří). Hráli jsme pouze pro dva diváky: Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Uvažovali tehdy, že nás pozvou k nim do divadla. Nepodařilo se, ale pro nás to byl obrovský zážitek. Vždyť S+Š tehdy byli na vrcholu. FOTO DANIELA HORNÍČKOVÁ
Protože za důležité považuji setkání tvůrčí, bylo to setkání s Hybnerem první. Vojnu jsem skončil roku 1965 na sklonku léta po odpykání si trestu ve vojenské base pražské posádky, v dnešním Palladiu, kam mne pěšky vedl Jiří Štědroň, závodčí, zcela identickou trasou, jakou putoval Švejk z Pohořelce na kraj Karlína. Hurá, aspoň nějaké prvenství z oné doby.
Měl jsem po vojně, Boris nějak částečně vojně unikl s pomocí psychiatrů, každopádně jsme oba potřebovali obživu, pokud jsme se chtěli spolu v Praze udržet. Boris ji našel v Alhambře, kam jsem nastoupil i já, takže sice spoustu energie jsme vyplýtvali v temném a dekadentním lokále revue Alhambra, obklopeni krásnými tanečnicemi vedenými Pepíčkem Starostou a tajnými, kteří klientelu cizinců bedlivě střežili. Za to jsme získali 600 korun měsíčně na denního karcinogenního buřtíka na Václaváku, občas proloženého knedlíky s omáčkou v bufetu Koruna. Bydleli jsme zdarma ve squatu Hanzelberg pojmenovaném po rekvizitáři vinohradského divadla Leošovi, který obýval první patro. Vedle něj sochař Bohouš Zemánek, pod ním fotografové Paľo Hudec-Ahasver a Ivo Gil, my v podkroví, tedy na půdě vedle grafičky Ivany Pavlové. Puklými taškami se v zimě na nás zvolna snášel pramínek sněhu, ráno na rameni vytvořil Kilimandžáro, na klíně Popokatepetl, u nohou Fudžijamu. Uléhali jsme většinou sami, občas se ráno probudili pravidelným vlhkým dechem na zátylku nějakého pocestného, který přilehl. Snídali jsme vlasové nudle s kečupem, vše zalévali bohatě levným pivem, někdy ratibořickým červeným, jindy ratibořickým bílým, oba nápoje lepivé a s následným bolehlavem.
Ležící, byť neporažený
Na Hanzelbergu se občas organizovaly happeningy, v jednom jsem uvedl mima vleže. Do výšky dvou metrů jsem vymaloval zdi světlíku, vypatlal nabílo i dno, oblékl se do černého a usiloval jsem o komunikaci jiných ležících, kteří měli svůj pokřivený gestický jazyk, který jsem se snažil ve jménu přiblížení napodobit, přesunul se k dalšímu se zbytkem tvarů jazyka předchozího a přizpůsoboval jsem se k jinému vyjadřovacímu chuchvalci gest a tak dál až k totální neschopnosti komunikace a celkovému zauzlení. Diváci sledovali obraz z oken prvního a druhého patra, přiopilý Boris mi výstup kazil pokřikem a hranou touhou participovat na hře. Vrhal se z okna a nechával se zachraňovat. O třicet pět let později jsem princip předal choreografkám Indrákové a Svobodové, které postavily skvělé taneční obrazy vytékající zpod Karlova mostu. Diváci sledovali tanec vleže přehnuti přes kamenná hrazení mostu.
Mimovali jsme v Černém tyjátru Jiřího Středy, který se taktéž přiživoval v programu revue, hráli jsme s maskami v Pinocchiovi, Boris jako Gepetto a já Karabas. Já později v Péťovi a vlkovi nebo jako alternace ve vedení myšáka. Tedy v černém, neviděný.
V Alhambře se nedávaly jen beznadějné blbosti, Ján Roháč tam třeba režíroval revue sestavenou Formanem a Roháčem. Sledoval jsem se zájmem jeho stavby gagů, konstruované někdy chladně, někdy velkoryse navršené, které v okamžiku zmizely pro nezajímavost, včetně drahých a již vyrobených rekvizit.
Dobrá zkušenost, která vyústila o deset let později do spolupráce na filmu Traja chrobáci, kde jako spoluautor a budoucí mimograf jsem měl možnost ovlivnit výběr režiséra.
Malé básně v gestech
Tak jak, sakra, vypadala práce s Hybnerem? Byli jsme spolu pořád. Měli jsme přítelkyně. Boris Janu Kremanovou, já Danielu Horníčkovou, naše budoucí ženy a matky našich dětí, ale spíš jsme byli pořád a dokola pohromadě my dva.
O možných obrazech jsme mluvili, moc nezkoušeli, ale hráli. Hlavně po kavárnách, především v Luxoru v horní polovině Václaváku.
Teď radši jen za sebe. Hrál jsem především pro radost ze samotné hry, z hry vlastních nápadů. Jako nájemní a služní jsme věděli, že mimovat dokážeme, ale právě ona služnost byl nepřekonatelný problém. Hrát nápady druhých, někdy lepší, většinou blbé, ale vždy jen ve službě! Když jsme hráli naše drobné obrazy, blackouty, příkladně sérii anatomických gagů, reakce byly dobré až skvělé.
Jak takový gag vypadal? Vizionářsky jsem vytřeštil pohled na vlastní nos, začal ho hníst, formovat vpřed až do gargantuovské obrovitosti. Když byl dostatečný, zalomil jsem ho k zemi, rozhoupal a náramně se bavil. Boris přiskočil, popadl ten novotvar, rozpoutal prodlužování do délky, přitáhl fiktivní rypák budoucí princezny Bosany k reálnému piánu, položil ho na klávesy a přirazil dřevěným krytem. Já bolestí zařval. Diváci smíchem. Boris se zakousl do chleba, zbystřil smysly. Chléb nebyl chutný a dostatečně slaný. Vyloupnul si oko, chléb obludnou solničkou posolil, oko vrátil a s chutí pokračoval ve žvýkání. Reakce. Uchopil jsem svoje ucho a začal ho formovat a vytahovat. Ucho za chvíli zabíralo plochu enormní. Ucho jsem přehodil jako kabát přes ramena, na prsou jsem ho zapnul na knoflíky, a když jsem zprudka přitáhl k poslednímu knoflíku, následně jsem ubočil hlavou. Bože, jak se tomu mohli lidé smát?
No, smáli se. My tu černou komedii cítili. Bavila nás žongláž s krutostí, únik od poetických obrazů Marceauových. Pozvolna jsme nabývali jistotu a plochu hry rozšiřovali až do prvního představení, pro které Boris našel název Nezabiješ úplně bližního svého. Přidali jsme obraz, tedy Boris, koloniálního důstojníka hraného Pavlem Vaňkem (později Rudolfem Papežíkem), který byl zajímavým figurantem nesoucím působící kostým francouzského důstojníka s bílou protisluneční plentičkou kolem čepice, který kontrastoval s našimi černými žakety se jmény na zádech Clow a Boom. Kdybych byl tehdy znal dobře Becketta a obsah jeho Konce hry, dal bych si na Hybnera větší pozor. Psal se rok 1966 a my se předvedli na litvínovském amatérském pantomimickém festivalu. S velkým úspěchem. Tříčlenný soubor, nebo chcete-li dva a půl mima, nesl jméno Pantomima Alfreda Jarryho. Borisův vklad.
Etiketa vábna, obsah nestravitelný
Boris byl na tituly. Svých podob názvů představení nebo obrazů jsem si nikdy moc nepovažoval. Byla jich s filmy, které jsem později režíroval, zhruba padesátka. Některé navrhl Jan Kratochvíl, některé Pièrre Byland. Soustřeďoval jsem se na obsah, většinou v autorské dvojce, v polovině prací sám. Boris postavil představení pod tituly Boris pictus nebo Pozdní klaunovo blues, tituly vtipné, bohužel představení nejasná. Jan, ve svém období dramaturga televize, mne ujišťoval, že veledůležité jsou volby titulů. Svůj program, kam mne se třemi filmy pozval, uváděl pod názvem Horečka páteční noci. Já stejný titul použil k celovečernímu filmu, který jsme na zvukovou osmičku natočili s Checcem Hauserem v Dimitriho škole před třiceti lety, aniž mne můj nápad nějak příliš nadchl. Parafráze známého titulu amerického filmu. Dáte představení jméno, a děťátko je vaše!
(Pokračování)
Komentáře k článku: Alfredův překážkový běh II
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
