Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Alfredův překážkový běh IX
Adieu
Tak, pokud jste se prokousali až na tento konec textu, měla by to být poslední kapitola, něco jako adieu. Pokud jste vůbec něco četli? Ne-li, pak ovšem doporučuji tohle vůbec nesoukat do duše, tedy jestli přece jen něco z mých textů vám uvízlo v paměti, pak ano, malé strpení, poslední pozastavení, o které žádám.
Zajímal mě ten divný svět, složitý svět, ve kterém žijeme, zajímalo mě, proč člověk, který se snaží být poctivý, vypadá jako podivín, ne-li přímo hlupák. FOTO DANIELA HORNÍČKOVÁ
Nějaká slečna se mne zeptala, proč jsem to psal. Zmínil jsem se o dvou důvodech. Jeden byla řada nejasností v různých publikovaných materiálech, v článcích, knihách, dokonce ve velmi seriózně se tvářících baculatých knihách na křídě s fanfárami, které se naší prací zabývaly. Druhým důvodem byl prostý fakt, že jsme popisované žili, a víra, že něco z našich životů může být i nadále platné pro soudobého divadelníka. K prvnímu důvodu.
Zatímco jste se seznamovali od října s mou interpretací žitého času, dokreslil jsem zhruba třicet obrázků ilustrujících texty, našel opakovaně pomoc u Honzy Zicha a Michala Čunderleho, kteří se ujali práce typografa a lektora a v podobném duchu, jako vyšla před šesti léty kniha o Cirkusu Alfred, připravili knížečku do tisku, zprostředkovali výrobu, a dnes už držím ten druhý kousek v ruce, pevně přesvědčen, že najdu-li sílu, doplním vyprávěním o divadelních aktivitách Alfred a spol. a občanském sdružení Divadlo Alfred a důsledcích jeho dvacetileté práce.
Nebudu opakovat slova, kterými jsem před třemi měsíci začal, jen doplním chybějící. Cituji: Mnoho se napsalo, málo odpovídá pravdě, v některých případech jde o naprosté nesmysly. Pokud si píše pán nikdo, ať utýrá počítač, je mi to fuk, ale jestli na křídě vydává podobné polopravdy a hlouposti pražská akademie múzických umění, pak je to vážné.
Co se popisu mé existence píše, napočítal jsem v té akademií posvěcené knize 54 mylných informací a nedostatků. Hlouposti se opisují, nacházím nemocné informace v dalších knihách a je mi špatně. Takže se nic nedá dělat, musím se pokusit o posunutí balvanu a vytesám si do hlavy příkaz: Nekrást a nelhat! Jakmile trochu zalžete o tom, co bylo, rázem si přikrádáte úspěchy, pokud nejste truhlík, který by měl v oblibě černé sebevykreslování. Snad mi znavená mysl dovolí memento splnit.
Pak už text pokračuje, jak jste četli. Když už tak kňourám o tom opakování nesmyslů. V poměrně nedávné době jsem zažil další protivnou situaci. Koncem listopadu, tedy ani ne před dvěma měsíci, jsem byl pozván na kolokvium do Francie na universitu v Montpellier. Téma: Postavy klaunů na scéně, v manéži a ve filmu.
To si dovedete představit, jak jsem se natřásal blahem, že budu mít přednášku s projekcemi ve zdech, kde učil kolem roku šestnáct set Rabelais, na jedné z nejstarších univerzit, založené roku 1289, ale především autor epopeje Gargantua a Pantagruel, můj oblíbený autor, který nás nabádá k pití vína, které nám dodá pevnou a rozhodnou stolici, kterouž moudrý Epistemon nazývá papežskou, neboť je z podstaty neomylná, naopak kdož pije po ránu vodu, bude nejistý a třasořitný… a veškeré další rozmarné a moudré texty. Nakonec sláva nebyla tak veliká, univerzita má tři kousky a jen ta první je ta pravá, takže duch velkého učitele ve zdech moje slova nemohl vnímat. Vyjížděl jsem od divadla mimů Alfred ve dvoře a přistál po dvou dnech jízdy před univerzitou, kde jsem si vyslechl úvod o mé existenci vypsaný z českých zdrojů a potil se hrůzou a vztekem. Mluvilo se o úspěchu Cirkusu Alfred, kde jsem se údajně inspiroval od kraje po kraj z Rémuho knížečky o klaunských výstupech, představení, pro které napsal hudbu Petr Skoumal, ano, Petr napsal do děkovačky osm taktů, které jsem živě troubil na pocket kornet, z Rémuho jsem nevzal ani slupičku, ani skrojek, tři základní témata byla z mé hlavy, jedna pasáž od Jengibarova, no, prostě přečtěte si mou knížku o cirkuse, tam to všechno je, použil a rozvedl jsem jeden řádek z knihy Voskovce o bratrech Fratellini, abych byl úplně přesný.
Ještě k té cestě. Vyjel jsem z Prahy jako obyčejná nula, která nemá nárok na existenci, aspoň podle míry péče zdejších kulturních institucí, dojedete do Francie a jste postříbřený klaun. Cituji z programu, kde se čtyřikrát opakuje moje hlava v barvách mistra Sopka, Turba, un clown du monde. Rancontre avec un artist majeur de l’art clownescque conteporain a la carriére international…, vlastní matka by mne nepoznala, jak jsem byl přisochán!
Zkrátka život chamelona. Osobně se necítím být ani jedním, ani druhým.
Finanční podpora odnikud, v pauzách jsem seděl v autě a kousal pražský chléb a vyjídal konzervy paštik, kterých jsem si naštěstí nakoupil v Holešovicích dostatek, zatím co se kolegové profesoři krmili v restauraci. No, prostě cesta po česku. Lesklá bída. Oproti žvástům, které moji práci v cirkuse Alfred měly vykreslit, se to drobení chleba na kolena v autě dalo vydržet.
Kniha Příběh pantomimy vydaná akademií příkladně tvrdí, že práce ve studiu Kaple v Nečtinách byla po čtyřech létech uzavřena. Bože, upřít nám dvanáct let práce na stážích, představeních, filmech, to je opravdu nehorázné! To byl jen jediný příklad.
Před několika léty jsem napsal článek, který reagoval na podobné nesmysly. Článek měl titul Pište si, co chcete, je to nemorální a beztrestné! Nenašel jsem zájem text zveřejnit. To byl jeden z důvodů, proč jsem začal psát.
Bavilo mne víc psát o tom, co jsme dělali a jak jsme na to šli. O nás, o našich vztazích mezi námi, publikem, kritikou.
A to je důvod druhý, pro který mne bude bavit pokus zdolat i další dva příběhy, bude-li síla osobní a finanční. Zatím obě knížečky uhradila sestra, i tu první, která je dnes druhou, i tu druhou, která je dnes první. Knížky se skládají z textů a kreseb.
Když kreslím obrázky do knížek, hlavou mi táhnou pochybnosti o mých schopnostech zvládat anatomii, zkratky, dodat osobitou kresbu a průběžně hledám vysvětlení, proč to vlastně dělám. Mám skvělou sbírku fotografií z takřka celé mé divadelní existence, především proto, že Daniela Horníčková, moje žena, je absolventka FAMU, oboru fotografie a s tím související fakt, že byl domov vždy plný spolužáků a fotografů všeho druhu, ale jsou okamžiky, které nikdo nezaznamenal a které mi v hlavě trčí jako kůly, takže si je prostě nakreslím a posílím osobní zpověď. Fotografie doufám jednou vydám ve větší míře, malý balíček už jsem dvakrát uvedl do života. Nemluvě o rasantním úbytku pohyblivosti, cesta z postele ke stolu, kde kreslím, je velmi malá a já do všech kreseb ukládám řvoucí pohyb a vracím se tak do nejlepších let scénického pokřiku. Když jsme knihu křtili před třemi týdny, donesl mi Richard fotografii Hucka z Hanzelbergu, o jejíž existenci jsem věděl, dokonce ji dostal a někde zašantročil, a já už tu hru v leže ve světlíku domu, při které se publikum dívalo z oken dolů do knížky, nakreslil. Huckova fotka je skvělá, ale ta moje kresba je jaksi naučná, až skoro popisná, fotografie jen zaznamenává pohled na mne zeshora.
Nemohu mimovat, mohu kreslit. Kreslím příběhy, které s Přemyslem stříháme do podoby komiksfilmů. Začal jsem s mythologickými příběhy, pokračoval doplněním písní z Hobita, kterého jsme na Chmelnici hráli před takřka třiceti léty, hudbu jsem průběžně poslouchal a stále vnímal sílu Tolkienových textů ve skvělém překladu Františka Vrby a dál s dusající nebo baladickou rockovou muzikou Richtera a Švece.
Doplnil jsem třicet pět minut komiksfilmů texty z Hobita a už druhým rokem uvádím představení Vzpomínky na hobita. Teď dokonce od léta jezdím v mikrobusu VW se zatemněnými okny a promítám po vesnicích na plzeňsku svoje filmečky pro šest diváků. Nejen komiksfilmy, ale i Haydna, dokument o stavu zámku v Dolní Lukavici, kde Haydn napsal svoji první symfonii Lukavickou, doplněný hranými vizemi z časů slávy letního sídla Morzinů a filmy další. Občas si na zámku zahrajeme, máme tam po vyhazovu z nečtinské kaple složenou galerku a scénu, ale především vím, že sestřenice mé ženy, která zámek vlastní, nás nevyhodí. Dělám zkrátka, co mohu!
V jedné Chandlerově knížce jsem četl: Zajímal mě ten divný svět, složitý svět, ve kterém žijeme, zajímalo mě, proč člověk, který se snaží být poctivý, vypadá jako podivín, ne-li přímo hlupák.
Děkuji za trpělivost.
(Konec)
Komentáře k článku: Alfredův překážkový běh IX
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
GRATULUJI, KOLEGO !
Pominu-li specifický svět loutkářský, je Ctibor jedním z mála divadelních umělců, se kterými si tykám, resp.kteří si tykají se mnou (jakkoli jsme se neviděli možná 15 let). Ani k tomu by nedošlo, kdyby nestudoval pár (?) semestrů okolo roku 1972 na Katedře estetiky a obecné teorie umění FFUK. Kumštýř, kterého jsem už dlouho doby znal a obdivoval jako divák, seděl najednou se mnou v téže posluchárně na těchže přednáškách.
Po Listopadu se mi navíc přiblížil tím, že si zřídil nejbližší profesionální divadlo od mého bydliště (Steingasse).
Miluji memoáry, sbírám je, máme jich na chalupě několik metrů. Obzvlášť pak miluji takové paměti, které opravují tradované omyly a někdy i úmyslné lži. Naposledy Otevřený deník Jana Vladislava – nemohu se od něj odtrhnout.
Ctiborův text, který jsem teď dočetl, je z tohoto rodu. Pravdu, pravdu a nic než pravdu! Kdo to za pravdu nepovažuje, ať to napíše! Sem.
31.01.2013 (7.38), , Trvalý odkaz komentáře,