Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Alfredův překážkový běh VI

Poprvé pod střechou a na skvělé adrese

V prvních měsících roku 1968 nám Státní divadelní studio nabídlo možnost začlenění a hraní na scéně Reduty. Vedle dalších souborů, kterými byly Makonjovo Vedené divadlo, tříčlenný soubor Růžový palouček – divadlo nebo společnost, už nevím – Jirka Ornest s Danielou Kolářovou a Bednářem. Jmenovaní se s námi dělili o malou scénu vedle jazz klubu. Začala rychlá cesta vzhůru. První hostování v Akademii der Kunste v Berlíně, tehdy ještě západním, účast na mezinárodním festivalu na Zábradlí v Praze.

Úspěchy, i když v Berlíně vyšly rozporné kritiky – například Není všechno zlato, co přichází z Prahy… V každém obraze smrt… – ale kritika Klause Geitela, veskrze pozitivní, nám naplnila divadlo. Takže o rok později jsme do Akademie der Kunste jeli znovu. Festival v Abruzzách, natáčení v německé televizi, představení v Göteborgu a následný záznam v televizi. Pořád jsme měli jen jediné eso v rukou – Harakiri. Každopádně jsme věděli, že se nám existenční plocha otevírá do velkého prostoru.

Vzpoura proti králíkovi

Před Göteborgem mi vedoucí Reduty pan Trávníček telefonoval, že se připravuje mimořádná schůze, kde Boris žádá moje vyloučení.

Můj pracovní vztah s Borisem mi připomíná Rabelaisovo vyprávění o malém čertíkovi a sedlákovi, kteří spolu sedlačili. Sázeli a pěstovali společně. Když došlo na zhodnocení práce, sedlák nabídl čertíkovi v případě pšenice zisk ze spodků a pro něj z vršků, po trpkém výsledku pro změnu pro čertíka vršky a pro sedláka spodky, jak se dožadoval čertík. Došlo na řepu!

Dokud jsme měli holé zadky, tahali jsme pluh společně. Jakmile přišly výsledky, Boris se hlásil k nároku na vedení souboru. Sepsal vlastní scénář, který ho měl nominovat do pozice uměleckého šéfa, jak naznačil v článku napsaném Františkem Pokorným. Já, Boris, přicházím se základními nápady, Turba a Rýda je rozvíjejí.

Předložil nám scénář budoucího představení Idioti. Věděl jsem ihned, o co Borisovi jde, už dostatečně mi nadzvedl žluč článkem v časopise Divadlo. Četl jsem scénář Idiotů a ten se mi proklatě nelíbil. Musel jsem být vůči sobě opatrný. Donutil jsem se scénář bedlivě posoudit, protože vědomí jeho paralelní hodnoty bylo příliš viditelné.

Ano, scénář se mi vůbec nelíbil, znělo opakované posouzení. Rozhodnutí jsem Borisovi řekl. A přišlo ono vylučování. Na schůzi byl Milan Trávníček a profesor Vladimír Vašut, tehdejší ještě ne profesor, ale dramaturg Reduty nebo snad jen našeho souboru. Boris trval na tom, že mu paralyzuji jeho umělecké záměry a že tedy musím odejít, okamžitě. Na dotaz, co bude s Harakiri, co s cestou do Göteborgu, co s natáčením v göteborgské televizi, se vyjevila obludná pravda. Pasem na cestu a exekucí mé role byl zvolen a vybaven Josef Platz, který se vším souhlasil. Boris ze mne chtěl svléknout myšlenky, kostýmy, sebrat domácí kousky přinesené z bytu Horníčků, tedy jaksi věci už méně podstatné. Nejen mně, ale i oběma přítomným z vedení Reduty začalo svítat. Boris svůj požadavek neobhájil a já – dost kyselý – jsem s nimi odjel do Švédska. Josef Platz, který měl skutečně vybavený pas, jel s námi na výlet a přijal závdavek na budoucí společnou existenci s Borisem.

Můj vztah ke komplikované osobnosti Borise se ještě více zkomplikoval.

Po vzoru Alexandra jsem rozťal uzlíček

Dal jsem se do práce s přítelem z vojny Janem Václavem Kratochvílem, synem spisovatele Miloše Václava Kratochvíla. Rozhodnutí se stalo osudným nejen mně, ale našim celým rodinám. Dnes mi kluci Formanovi říkají v žertu strýčku. Radim, který byl s mým synem v roce 1984 obsazen v malém věku do role Hobita, syn Jana a Věry Křesadlové, je mým oblíbeným příbuzným. Můj syn je manželem Janovy neteře a oba pak rodiče čtyř mých vnoučat. Jan je tedy k mým vnoučatům skutečným prastrýčkem.

Tak tyhle věci jsou zábavné jen pro nás. Začínala se umělecká spolupráce trvající kus našich životů, zhruba necelých deset let. Dali jsme se do mého sólového představení Turba tacet, které dostalo později titul Udělej mu to zprava, protože kameraman Ivan Šlapeta, který nám točil dotáčky do představení a později dotáčky pro inscenaci v irské televizi, při předjíždění houkl na šoférujícího Jendu: Udělej mu to zprava. Ve slovech byl imperativ s nedovolenou podobou praxe a spolu s tím význam Dej mu na frak! Bylo to povrchní, ale stalo se. Inscenace určitý čas nesla dvojí titul. Ten zmizel ve chvíli, kdy se ideová policie začala zajímat o smysl našeho názvu.

A zbyl původní název Turba tacet… Protože mám italské jméno, které v latině znamená dav, zástup, lid, titul tedy znamenal dav mlčí a současně Turba mlčí. Po letech jsem se dostal do severoitalské vesničky Valbrona, kde – jak prohlásil na místním hřbitově můj bratr – je největší srocení živých a mrtvých Turbů. Byl jsem tam Gaetanem – pochopitelně – Turbou, poučen, že naše jméno znamená rašelinu, které je v okolí spousta. Rašelina mlčí? To by byl hodně blbý titul!

Boris s Rýdou a Platzem se dali do stavby Idiotů. Já s Janem do stavby a zkoušení Turba tacet.

Vážený pane, píšu vám v podivném duševním rozpoložení!

Věta, kterou začínalo představení, již si dodnes bývalí diváci pamatují. Janův vklad. Vzkaz jsem uschoval do zásuvky, navlékl gumové rukavice a začal konstruovat elektrické křeslo. Žehličky na otočných kovových držácích po­otoče­ním dosahovaly na spánky, spínač byl propojený s ručkou starého gramofonu na péro. Uvedl jsem desku do otáček, jehlu přiložil k desce a v tónech Verdiho árie o pomíjejícnosti lásky jsem se usadil do popravčího křesla, přiložil plochy žehliček ke spánkům a poslouchal pokračující zpěv, který nemilosrdně odečítal poslední vteřiny života. Jakmile píseň utichla, jehla prudce svedla ručku do středu desky, ale současně zkrátila bílou tkaničku od bot a trhla spínačem. Prudký záblesk u mé hlavy, pár trhavých pohybů smaženého těla a zhroucení.

Ostrá hrana černého stínu postupně zahalila scénu do tmy.

Rakev se zavírala. I zvuky byly tlumené, jakoby vnímané zvnitřku rakve. Pak dechovka zahrála pohřební pochod. Hroudy hlíny ve zvuku vršily vrstvu hlíny a snižovaly slyšitelnost dění nad rakví. Pak veselá muzička doprovázející pohřební hosty domů. Světlo na scéně otevřelo stejnou místnost s postavením nábytku v začátku hry. Do pokoje vešel náš muž s tubou, tu zavěsil, usedl ke stolku, vytáhl čistý papír a již viděné psací potřeby a začal škrábat vzkaz: Vážený pane, píšu vám v podivném duševním rozpoložení! Ostře uťaté světlo s nástupem bubnového sóla, které doprovázelo projekci filmu na celou plochu omšelých zdí pokojíku, ve které náš muž zběsile prchal prostorem – naležato. Zoufalý běh odděloval všech šest obrazů večera, včetně zvukové koláže v závěru. Popsal jsem nyní první obraz s titulem Sebevražda jako krásné umění.

Jedna scéna za druhou byly obrazem beznadějné samoty.

Soulož s prostěradlem, prázdniny s Timem, primitivně jednajícím objektem naprogramovaným k sledu přátelských gest, mechanický stereotyp vedoucí opět k tragickému konci a pořád ten zběsilý úprk ve filmu. Na konec zvukové koláže jsem byl v prázdném prostoru odhalen ostrým štychem nahý a bezbranný. Sloupl jsem si nalepený knír pod nosem a odhodil ho na zem. Tma.

Představení bylo vybráno na druhý festival mimů na Zábradlí. Mělo úspěch.

(Pokračování)

• Autor: Ctibor Turba
• Publikováno: 16. prosince 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Alfredův překážkový běh VI

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ