Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Alfredův překážkový běh VII
Kritiky směšné a zraňující
A teď pár reakcí, které představení Turba tacet vyvolávalo. Na konci premiéry ve Vašinkově Orfeu v září 1970 bylo plno, což nebyl velký problém.
xxxxxxxxxxxxxxxx v podivném duševním rozpoložení!“ Věta, kterou začínalo mé sólové představení Turba tacet (1970) a již si dodnes bývalí diváci pamatují. FOTO JOSEF HNÍK
V malém prostoru sálu seděl taky Boris. V následném aplausu se vztyčil a hodil po mně svou džínovou bundou. Dostal jsem to do ksichtu i s bolestivou ranou kovového knoflíku do zubů. Divadelní gesto, které mohlo být vykládáno buď jako nadšená reakce bývalého kolegy, nebo – já ovšem říkám bezpochyby – dožraný Boris, kterému se ten neumětel vzdaluje v závodu o respekt. Během festivalu na Zábradlí na dveře své šatny po mnou odehraném představení zaťukal mistr Fialka, vešel a zeptal se, jestli mám radost z reakce. Já vyčerpaný sežmoulal pár slov souhlasu a mistr mizel za dveřmi. Nevydržel to, prudce dveře znovu otevřel a vykřikl:
Já vím, moje představení je sračka! To jsem někde vyslovil před členem jeho souboru, který to hbitě mistrovi donesl.
Třetí reakce byla osudová. Nepřišla ihned, ale zato měla neblahé důsledky. Závěrečné hodnocení festivalu v roce 1971 bylo přiřčeno vzácnému hostu ze Sovětského svazu, panu Dimitrijevovi. My mu říkali ministr estrád. Ten se na mne chystal s krvavou kritikou.
Překladatel, který ho neustále doprovázel, mne na to upozornil. Domluvil schůzku a po beznadějné výměně názorů o nemorálnosti zveřejňování samoty a mé obhajobě slíbil, že mne tedy ve svém hodnocení vynechá. Nevynechal.
Řekl tři věty: Teď budu mluvit o soudruhovi Turbě. Jako demokrat nemohu nikomu zakázat vyslovený názor, ale propagaci války? S tím souhlasit nikdy nemohu! Ministerským úředníkům se srazily slyšitelně zadky. Byl to dost hloupý a nepatřičný příměr. Parafráze známého výroku, zkroucená a neoriginální.
Ostatně ani na festivalu mimů v La Crossu neprošla inscenace bez problémů. Po zhlédnutí prvního představení – byla dvě – byl prodej lístků uzavřen. Druhé představení mohli vidět jen ti, co už lístky měli. A do programů byly vkládány lístečky s textem: Není nutné, aby filosofie umělců byla v souladu s filosofií organizátorů. Trapnou reakci organizátorů festivalu zveřejnil pan Towsen v knize o světové klauniádě. Když jsem studentům stáže v Périgueux vyprávěl o tom, co umělce všechno může potkat, zmínil jsem se i o La Crossu. Ne, to není možné, reagovali! Na závěr stáže ke mně přišel starší americký student, podal mi ruku a představil se: Towsen. O šestnáct let později na jiném festivalu ve Filadelfii se mi za bývalou situaci omluvili a dali mi cenu Reda Skeltona, kterou současně získal i švýcarský klaun Dimitri. Já ji dostal za: In special recognition of his influence as a pedagogue, artist and director of clown-theatre.
Přijel jsem do Prahy, ani slovo o mé účasti, ani slovo o ceně. Protože se psal už rok 1991, tedy byli jsme jednou nohou v nové politické situaci, zašel jsem do redakce Scény a zveřejnění si vynutil. Netrvalo dlouho a uvedl jsem ve stejném časopise zprávu o zániku společnosti Alfred a spol. Byla to v pořadí už třetí likvidace, ale kupodivu za nové situace. Netušil jsem, že žluč kulturních činovníků ještě nevyschla.
I my bychom chtěli být báječnými muži s klikou
Zatím jsme ale v roce 1971 a připravujeme s Janem další inscenaci P.A.R. 3441. Než tuhle kapitolku otevřu, bude nutné se ale ještě zmínit o několika filmových projektech.
Československá televize tehdy připravovala nový kanál č. 2. Zdálo se, že vznikne prostor pro nekonvenční tvorbu. Jaroslav Svěcený přišel s nabídkou postavit film, ve kterém budeme s Borisem mimovat. Boris nabídl svůj námět příběhu s lokomotivou. Scénář jsme psali i s Janem Kratochvílem, který měl film režírovat. Byl to úžasný mejdan na vymrzlé, sněhem zaváté pláni, kam vedla slepá kolej, na kterou byla přivezena z pohřebiště lokomotiv jedna nádherná stará a rezavá lokodáma. Příběh se týkal dvou vlakových otrapů, kteří táhnou kolem hlavní tratě, notně průjezdy vlaků obtěžovaných a z kolejiště vyháněných. Klid naleznou na vedlejší koleji, která se zvolna ztrácí v keřích. Koleje se kroutí a oni na pláni uvidí onu nádheru, památník železné minulosti. Lokomotivu obíhají, všude nakukují a začíná neobvyklá rekonstrukce vedoucí nikam. Bezpochyby ne ke skutečnému startu. Na noc se uklidí do topeniště, kde si zorganizují vydatný flám s vínkem a syrovým zelím. Zpiti se vrací do kabinky mašinfírů, usínají. Ráno dvě iluze jízdy, a tedy zdaru. A pak bílou plání šlapou hledat zájemce o vyšperkovanou lokomotivu.
Úžasně jsme se bavili. Ráno se trochu nahřívali v přistavené maringotce, roztírali na tváře ztuhlé šminky a pak přimrzali, kdykoli jsme se rukama dotkli kovu. Vznikl podivný film s divnými střihy vynucenými kamerou na péro, tedy strojem dovolujícím jen omezenou délku záběrů. Jiná kamera v tom mrazu nebyla schopna pracovat.
Film byl divný a divným stále je, ale dobu velkým obloukem charakterizuje dobře. Naše pozice outsiderů, náš romantismus nerespektující okolní šlapající realitu. Naivita a fantazie, přítomná klaunská vůle přes všechny nedostatky se uplatnit. Výsledek: Film v žádném případě nemůže být na kanále č. 2 uveden!
To ovšem bylo pro nás výhodné. Svěcený film stopil, odjel s ním do Spojených států, kde s ním neuspěl. Jeho kopie se mi ale dostala do rukou, a tím pádem byla uchráněna. Jinak by bezpochyby byly její kolegyně zničeny. Snímek jsme uváděli jako část představení P.A.R. 3441 v jazz klubu Reduta, odkud diváci přešli do sálu, kde se hrálo divadlo.
Další prací byla nabídka z dublinské televize na televizní show. V té době s námi v Redutě vystupoval Bolek Polívka. Hrál Rýdovu roli a současně uváděl svoje absolventské představení v přestudování s jinými herci – Strašidýlka. Roztomilé příběhy nocí. Tohle svoje téma Boleslav nabídl ke zpracování pro Dublin. Bolkovy situace dostaly nový rámcový kabát. Šlo o to divadelní kousky posunout do filmové podoby. Dotáčelo se u nás. Farmář jedoucí s povozem taženým koněm, vzadu přivázaná koza a dva pocestní, které vezme s sebou: učitýlka hudby s houslemi – postava hraná Bolkem – a venkovského doktora – Boris. Sedláka jsem hrál já. A tihle tři náhodní spolucestující skončí na noc v hospodě U tří havranů – současně titul televizního pořadu Three crows pub – poněkud podezřelé ubytovně poeovského nátěru s příslibem zla.
Jedna scéna byla doplněna nebo výrazněji upravena, scénář jsme mohli doplnit všichni. Byl v něm kus dusivého pocitu zaneřáděných vnitřností, které jsme s Bolkem jako dva laičtí operátoři napravovali. Tam jsme si s Bolkem zařádili. Poprvé jsme použili zpomalený pohyb, který dodával snovou podobu. Klouzavý pohyb poletujícího peří s tím souvisel. Nadřazený fackoval podřazeného, rvali jsme vnitřnosti a nahrazovali je peřím a odjištěným granátem. Nikdy jsme výsledný tvar propojený až v Dublinu neviděli, v té době nebyla běžná videotechnika pro domácí užití. Znali jsme jen filmové dotáčky režírované Janem Kratochvílem. Bill Keating měl ve studiu v dublinské televizi svoje vedení. Kameramani nás po nocích tahali po barech. Vzali nás do kabaretu drtícího srdce Irů vracejících se ze Spojených států. Jan dokáže famózně imitovat irského tanečníka, který vyskákal zpoza plůtku malého kamenného domku a rozvířil nohy ve stepu, který známe z velkoshow Lord of the Dance. Ve stejném kabaretu jsem poprvé pil sklenici mléka, do kterého si místní junáci spouštěli velkého panáka irské whisky. Já také. Zážitek, který vřele doporučuji. Celý náš pobyt včetně práce byl zběsilý. Koza, kterou mi připravili Irové, byl statný kozel s rohy jako blatníky od tanku, kterými mi ten hajzl nadělal hromadu modřin po těle.
Posledním filmovým projektem bylo natočení celého představení Turba tacet v stockholmské televizi. Poprvé na barvě. Ze stejných důvodů výsledek dodnes neznám.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Alfredův překážkový běh VII
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
