Divadelní noviny > Názory – Glosy
Alkohol a Myšička v hlavě
Irena Obermannová, Alexandra Berková, Irena Dousková, Petra Hůlová. Nejvýraznější spisovatelky se střídaly v našich novinách zhruba po dvou letech. Nyní vítáme další autorku, Kateřinu Tučkovou.
Vyhnout se dnes alkoholu je skutečně kumšt. Popíjí se na vernisážích, literárních setkáních, popíjí se během návštěv divadla, koncertu; přičemž člověk z branže to po skončení akce musí ještě náležitě probrat s kolegy.
A tu to máme – chceme-li žít společenským životem, alkoholu se jen stěží vyhneme.
Mohlo by to vypadat, že tu kopu za tým abstinentů. Opak je pravdou. Jsem součástí světa výtvarných umělců, vernisáží, spisovatelů a autorských čtení. Alkohol je nedílnou součástí mého popracovního času, a já si nestěžuju. Na druhou stranu vnímám hrozbu. Jako dospělé dítě alkoholika (takovou diagnózu mi přiklepl kamarád, básník a lékař Norbert Holub) vím přesně, jak vypadá hranice, která se nesmí překročit, hranice, za kterou už člověk ztrácí realitu. Už jako dítě jsem se naučila zavčas zmizet z dosahu opilého otce, neomylně jsem poznala symptomy blížící se katastrofy. Já i moje sestra jsme byly vycvičené jako vojáčci – rozhodně jsme věděly, co dělat a kam se schovat v krizových momentech. Zbytek vykryla naše matka. Ale to už je naštěstí dávno. Tak dávno, že jsem zapomněla, jaké to je, a vesele a družně si popíjím v rámci své profese.
Dejvické divadlo uvedlo novou hru Petra Zelenky Dabing Street, která se dle prospektu pozastavuje nad dvěma věcmi, v nichž jsou Češi skutečně dobří: pití alkoholu a dabingu.
Nemá smysl věnovat se kritickému hodnocení této hry. O příběhu, který byl zasazen do neokoukaného prostředí, ale byl trochu překomponovaný, až místy slábl a diváka pak nenakoply ani zápletky v podobě (ne)šokujících zmatků v sexuálních vztazích hlavních aktérů, toho bude jistě napsáno mnoho. Tuším, že se recenzenti budou zmiňovat i o nápadité, účelně a přitom esteticky provedené scénografii. A jistě neopomenou nadstandardní výkony herců.
U jednoho z nich bych se ráda zastavila i já, a to u postavy hlavního anti-hrdiny, alkoholika Michala, kterého ve hře ztvárnil Martin Myšička. Přirozeně vyprovokovala zbylé figury k jednání, ostatně tak strmý sešup od uctívaného rozhlasového moderátora až k lidské trosce bez kousku osobnosti prostě musí zapříčinit všechen další sled událostí.
Musím říct, že v případech, jako je tento, přemýšlím nad posunutými limity hercova ega. A divím se a obdivuji. V daném kusu právě Martina Myšičku, který se na jevišti, mně na dosah ruky, potácel, svíjel, plival, slintal, dávil, zvracel, vyměšoval, nakonec i v naturalisticky prosraných spodkách tak excelentně, že ve mně vyvolal zasuté vzpomínky, za což mu určitě nepatří můj dík, nicméně respekt ano.
Řeknu vám, odcházela jsem z Dejvického divadla spěšně a nebylo mi zrovna nejlíp. Přemýšlela jsem o tom, jak blízko či daleko má každý svou hranici, za kterou už může sklouznout do propasti.
Zřejmě vás nepřekvapí, že jsem následující týden na vernisážích žádala o vodu a riskla i překvapené pohledy a zdlouhavé vytáčení a zdůvodňování proč ne víno, proč vodu. Ale co se dalo dělat, Martin Myšička se v mé hlavě rozpadl v hejno bílých myšek, a nemůžu je vyhnat doteď.
Komentáře k článku: Alkohol a Myšička v hlavě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Nevím,
nakolik je v obecném povědomí relativně nové zjištění, že alkoholismus je choroba, a to do značné míry dědičná (třeba i přes dvě generace), resp. geneticky zakódovaná. Znám to i ze svého blízkého okolí, pozitivně i negativně.
Někteří lidé do toho prostě nemohou spadnout, protože ještě dřív, než se stanou notoriky, se jim z alkoholu začne dělat natolik špatně, že musí vysadit. Jiným alkohol chutná čím dál tím víc a po jisté době jim už stačí jenom „čichnout ke špuntu“ (např. vypít jednu desítku) a jsou „nametení“. Naštěstí patřím k těm prvním a opravdu – zdědil jsem to.
16.01.2013 (18.57), , Trvalý odkaz komentáře,