Alla Děmidová: Dnes je doba samotářů
Ruská herečka Alla Děmidová (*29. 9. 1936 v Moskvě) je známá svou noblesou a intelektuálním vnímáním divadla. Je absolventkou Ščukinské konzervatoře. V době studia působila ve Studentském divadle Moskevské university, kde jako svou první roli v roce 1958 ztvárnila Lídu Petrusovou ve hře Pavla Kohouta Taková láska. Její absolventské představení Dobrý člověk ze Sezuanu (1963), kde hrála paní Jang, režíroval Jurij Ljubimov. Tehdy začala nová éra v historii sovětského divadla – éra Divadla na Tagance, které bylo otevřeno v dubnu 1964 a kde byla od počátku v angažmá. Zprvu hrála jen vedlejší role. Její sláva přišla až zásluhou filmu. V roce 1957 debutovala ve filmu Leningradská symfonie. Ale až v roce 1966 dostává hlavní roli – ve snímku Igora Talankina Denní hvězdy, dramatizaci stejnojmenného románu Olgy Bergolcové. Film nezvyklým poetickým jazykem vypráví o hrůzách leningradské blokády.
Od roku 1968 začíná dostávat hlavní role i Na Tagance. Hraje například Raněvskou ve Višňovém sadu a především Gertrudu ve slavném Hamletovi, kde titulní roli ztvárnil Vladimír Vysockij. V sedmdesátých a osmdesátých letech se stává jednou z nejpopulárnějších ruských hereček. Vystupuje například ve filmech Šestého července (1969), Čajkovskij (1970), Živá mrtvola (1971), Děti slunce (1985) a v mnoha dalších.
Od devadesátých let je na volné noze a realizuje své vlastní projekty. Založila Divadlo A, které se zaměřuje na inscenace jednoho herce. Tento rozhovor vznikal na dálku přímo pro Divadelní noviny.
Patříte k hercům, kteří hráli a byli slavní v obou režimech. Podařilo se vám vždy uchránit si vnitřní svobodu, pro umělce tak důležitou?
Pro herce existuje jediná svoboda. Je to svoboda odmítnutí. Vždycky jsem obhájila právo nehrát to, co mi bylo proti mysli, dokonce i v divadle.
V jednom ze svých rozhovorů jste přirovnala herce k prázdnému poháru. Co tím myslíte?
Přirovnávám herce k prázdnému poháru až tehdy, když je role vytvořena a partituru vnitřního života postavy má již dotyčný v sobě. Tehdy, před začátkem každého představení, je herec tím prázdným pohárem, stejně jako pianista hrající naučený repertoár. Umělec v tu chvíli slyší tep okamžitých rytmů. Herec se jimi může dostat až k absolutní harmonii s divadlem jako takovým. Samozřejmě, pokud vám nepřekáží partner. Na začátku a na konci každého představení jsem opravdu skoro vždy vyprázdněným pohárem, který čeká, až bude zas naplněn.
Jste známa tím, že na jednu stranu podlehnete autoritě režiséra, ale současně se vždy snažíte hledat vlastní, neprobádané cesty a přístupy… Lze tyto dva světy – režisérský a herecký – sladit?
Snažím se vždy najít stejně přemýšlejícího, stejně uvažujícího režiséra. Pokud je to jinak, role se nedaří a výsledkem bývá fiasko.
Inscenace na půdě moskevské Ščukinské konzervatoře v režii Jurije Ljubimova Dobrý člověk ze Sezuanu, kde jste hrála paní Jangovou, dalo podnět ke vzniku Divadla na Tagance. Jak bylo možné vytvořit v konzervativním prostředí sovětské byrokracie zcela moderní divadlo?
Divadlo je kolektivní umění. Kolikrát je úspěchem shoda náhod a řada nepochopitelných zákonitostí. Pedagogem našeho ročníku byla herečka Vachtangova divadla Anna Oročko. Několik z nás mělo o něco vyšší vzdělání než ostatní spolužáci – například já jsem měla ukončenou universitu – což nám dávalo větší životní rozhled. Byl počátek 60. let, nastalo jisté uvolnění a moskevská mládež se mezi sebou znala. Tak se objevil člověk z cirkusu, který nás líčil, malíř, který nabídl minimalistické dekorace a originální kostýmy, nebo náš kamarád z nižšího ročníku, v budoucnu proslulý skladatel Edison Denisov. Pro tuto „sebranku“ se naštěstí objevil i režisér, který se zasloužil? o nové kreativní přístupy. V takovém složení a velkém nasazení jsme pracovali první roky Na Tagance. Stále jsme zvali do souboru talentované lidi, vesměs své kamarády. Kromě Edisona Denisova jsem přivedla například Dmitrije Pokrovského, známého hudebníka a folkloristu. Pro inscenaci Boris Godunov našel a zpracoval autentické ruské písně a sbory.
Divadlo na Tagance v průběhu 60. a 70. let a začátkem 80. let bylo považováno za nejavantgardnější divadlo v bývalém Sovětském svazu. Jaké tehdy panovaly vztahy v moskevských divadelních kruzích?
Vztahy byly různé. Například kmeti Moskevského uměleckého akademického divadla nás neakceptovali a říkali, že oni tu takzvanou avantgardu dělali už v Modrém ptáku s Mejercholdem. Málokdo z divadla Sovremennik dokázal přenést přes srdce náš groteskní, vášnivý, ostrý přístup k divadelní formě. Byli zastánci přirozeného, civilního herectví. Tak, jak se dnes hraje v televizních seriálech. Těch, kteří nám záviděli úspěch, bylo hodně.
Jak bylo v té době avantgardní divadlo v Rusku vůbec možné?
Byli jsme jednotní. Raná Taganka byla reakcí na tehdejší bolesti a problémy společnosti. Od začátku vznikalo vše podvědomě. Když talentovaní lidé nelžou, vždy se trefí do nervu doby. Ať už je výchozím materiálem cokoli, třeba tragédie starého Řecka. Na Tagance bylo hodně talentovaných lidí, i teď tam jsou. Nejsou však jednotní. Kdyby se dali dohromady, vytvořili by novou avantgardu a třeba i epochu. Dnes je ale doba samotářů. Ani já nedokážu žít v souboru. Už řadu let hraju pouze představení jednoho herce, případně za doprovodu hudby čtu verše.
Je dnes v Rusku avantgardní scéna?
V Rusku se nyní považují za avantgardu dva autoři a interpreti, Varonajev a Griškovec. Píší a hrají – zdá se mi – jen sami pro sebe. Proto je za avantgardu nepovažuji. Spíše si myslím, že je dnes divadlo na rozcestí, jako bylo na počátku 20. století a potom na přelomu 50. a 60. let. Avantgarda teprv přijde.
Mezi vašimi hereckými partnery byl i Vladimír Vysocký. Jaký byl?
Pro mě existovaly vždy dva obrazy Vysockého, které se ale dnes už téměř neprolínají. První je člověk, se kterým jsem se velice dobře znala. S ním jsem zkoušela v divadle, s ním jsem se hádala, udobřovala se. Byl mi blízkým člověkem. A ten druhý obraz vznikl z čtení velkého množství teoretických článků o něm, poslechem jeho písní a jeho veršů. Tento obraz patří všem. Úplně zbytečně se zlobím na lidi, kteří nám jako nejbližším vyčítají nějaké prohřešky vůči němu. Vím, jak se mýlí. Láska je ale egoistická a přivlastňuje si objekt své lásky.
Řeknete mi o něm něco víc?
Asi nejvíc jsem pocítila partnerství Volodi, když jsem začala hrát bez něj. On dokázal sál svou magnetickou energií doslova očarovat. Měla jsem dojem, že pod jeho rukama vybuchne vzduch. Nejintenzivněji jsem to cítila během představení Hamleta, zvláště v posledních letech. S každým, kdo se dostal do působnosti jeho magnetického pole, mohl provést cokoli. I se mnou. Jako by mi zalézal pod kůži.
Nejznámější Vysockého role Na Tagance byl vedle Hamleta ještě Lopachin ve Višňovém sadu. V obou jste byla jeho partnerkou.
Role Hamleta (1971) a Lopachina (1975) vznikaly v různých údobích. Když Vladimír dostal Hamleta, byl to jen chlapec, pro kterého otázka Být, či nebýt? zněla jednoznačně Být! Při vytváření charakteru postavy byl pro režiséra Ljubimova důležitý i styl Vysockého oblékání. Byly to černé manšestrové džíny a ručně pletený svetr. To jako by určilo celý charakter postavy. Na začátku však Voloďa ještě zdaleka nebyl v této roli tak excelující jako později. Jako by se v něm pomalu natahovaly struny, jež byly později napjaté k prasknutí. Zláště v posledních letech, kdy v jednom kuse pil a bral drogy.
Lopachin byl úplně jiný. Vysocký byl tehdy už zformovaný herec a uvědomoval si, že je zajatcem své popularity a legend o sobě. Musel se chovat „na úrovni“. Byl v té inscenaci přesně takový, co o něm říká další postava Višňového sadu, Péťa Trofimov: Máš jemnou duši a jemné prstíky. Hrál Lopachina něžně zamilovaného do Raněvské. Ne ale do Raněvské-ženy před ním, nýbrž do bytosti z jiné planety, z jiné doby, z jiné existence. Jako by v sobě nesl vší tragiku Ruska přelomu 19. a 20. století. To mi vyhovovalo. Oba jsme v té době hledali co nejkřehčí, nejjemnější formy práce s intimní psychologickou zápletkou. Voloďa pak chtěl, abychom spolu hráli Skleněný zvěřinec od Tennessee Williamse. Bohužel, tento projekt se už neuskutečnil, neboť v roce 1980 zemřel. Byl pohřben ve svém hamletovském kostýmu, v černých manšestrových džínech a v ručně pleteném svetru, který přivezla jeho žena Marina Vlady z Paříže.
Jak vidíte současnou společenskou situaci v Rusku?
Budu hodně slušná: Komunistické papaláše vystřídali papaláši z galérky, páni v malinových sakách. Říkám jim tak, přestože nosí značkové obleky od Gianni Versace. Kdo ví, jak zbohatli?! Samozřejmě kulturu zničit nedokážou, ale vkus médií a divadelníků ano. Jednají podle principu: Kdo platí, ten objednává. A v Rusku se navíc podle toho i chová. Jednou po mně během představení letěly prázdné lahve od čehosi, co se mi nedařilo ani identifikovat. Strašné je, že divadlo a vůbec umění je zahnáno do slepé uličky. Společnost by měla změnit priority. Ale jak? A hlavně, kdy se to stane? Z perspektivy Ruska se mi to zdá v nedohlednu.
Po odchodu z Taganky jste založila Divadlo A. Proč? Co si od svého projektu slibujete?
Už jsem to tu možná říkala. Každá avantgarda se napojuje na tradici. Jedním z důležitých stavebních kamenů evropské tradice je antické divadlo. Ve svém divadle bych chtěla hledat styčné body mezi antikou a ruskou poezií. Proto jsem jako první uvedla Faidru Mariny Cvětajevové. Díky té inscenaci jsem se seznámila s řeckým režisérem Teodorem Terzopulem. S ním jsem pak připravila dvě zajímavé inscenace. Kvartet v roce 1993 a Medeu v roce 1996, obě jsou to klasické látky v dramatickém zpracování Heinera Müllera. Medea je pro mě navíc výjimečná tím, že jsou v ní texty starořeckého básníka Eurípida. Inscenace měly velký divácký úspěch, a tak jsem opustila kolektivní práci Na Tagance. Neprofesionalita a nespolehlivost některých kolegů mi otrávily život. Snažím se nyní vystačit si sama a spolupracuji jen s lidmi, které znám a kterým můžu věřit.
Máte nějakou zkušenost s českým divadlem?
České divadlo mám ráda, ale s českými režiséry jsem nikdy nepracovala. V Praze a v Čechách vůbec jsem pobývala poměrně často. Například v roce 1969 jsem byla na karlovarském filmovém festivalu. Do Prahy jezdilo i Divadlo na Tagance. Když jsem tam byla, chodila jsem se svými českými přáteli do divadla. Pamatuju si Višňový sad v Činoherním klubu a také vaši světoznámou Laternu magiku.
Jako Getruda s Vladimirem Vysockým v roli Hamleta (r. Jurij Ljubimov, Divadlo na Tagance 1971) Foto archiv
Legenda Taganky, virtuózní herečka, atraktivní žena, 80. léta Foto Lev Novikov
Komentáře k článku: Alla Děmidová: Dnes je doba samotářů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
