Allen Yu: Jedno je jisté, jsem především tanečník
Ostravské publikum mělo v posledních dnech příležitost seznámit se s tvorbou světově uznávaného tanečníka a choreografa tchajwanského původu Allena Yu. Scéna Národního divadla moravskoslezského uvedla jeho zpracování klasického baletního díla Dáma s kaméliemi, vyznačujícího se osobitou režií a výrazným choreografickým pojetím. Allen Yu působí již více než dvacet let na evropských baletních scénách – v současné době na pozici baletního mistra a choreografa v operním domě rakouského Grazu. Neztrácí však ani kontakt s rodným Tchaj-wanem, kde od roku 2006 vede baletní soubor Chamber Ballet Taipei.
Citelně si uvědomuji, že jsem většinu svého života strávil v Evropě. Allen Yu během režírování FOTO MARTIN POPELÁŘ
Kde vaše cesta k tanci začala?
Mé taneční začátky byly velice netradiční, původně jsem totiž studoval chemické inženýrství. Vždy jsem ale hodně tančil tradiční folklor a tanec jsem měl rád, a tak, ačkoliv mám ukončené bakalářské vzdělání chemie, nikdy jsem v oboru nepracoval. Po studiích jsem si řekl, že jsem dost starý na to, abych konečně začal dělat to, co chci – tanec.
Jaké byly reakce na pro mnohé jistě překvapivé rozhodnutí věnovat se místo chemie tanci?
Samozřejmě že jsem se nejdříve svěřil rodičům, kterým se má volba – možná až nečekaně – líbila. Když si vezmete, že mluvíme o době před třiceti lety ve společnosti, která kladla zásadní důraz na tradici, můžeme říct, že smýšlení mých rodičů bylo tehdy velmi otevřené a pokrokové. Maminka sice chtěla, abych v oboru chemie vystudoval i magisterský program a tanci se věnoval až pak, tatínek mi ale jasně řekl, že pokud jsem si vybral dráhu tanečníka, měl bych udělat všechno pro to, abych byl nejlepší.
Nejprve jste zřejmě začal tanec studovat?
Ano. Řekl jsem si, že zkusím nejprve rok, a pokud by to přece jen nebyla správná volba, vrátím se k chemii. Na přijímací zkoušky jsem se připravoval necelé dva týdny a bez problémů jsem je absolvoval. Na škole jsem ale byl výrazně starší než mí spolužáci a od prvního dne jsem musel tvrdě pracovat.
Později jste získal možnost studovat v Evropě…
Bylo to už ve druhém ročníku. Přihlásil jsem se tehdy do baletní soutěže a odměnou mi bylo národní stipendium – možnost studovat rok v Evropě. Byl jsem úplně první, kdo něco podobného v mé zemi v oblasti baletu získal. Na konci roku 1983 jsem tak poprvé přicestoval do Evropy, kde jsem se zúčastnil konkurzu Royal Ballet School v Holandsku, na kterou mě přijali. Byla to pro mě zkušenost, která mi doslova otevřela oči.
V čem?
I když jsem na Tchaj-wanu pracoval s velkým zápalem a hodně jsem se naučil, tehdejší tchajwanská společnost nebyla oborům jako klasický balet zrovna nakloněna. Záhy jsem se přesvědčil, že pokud existuje nějaké místo, kde je možné se baletu věnovat naplno, je to právě Evropa. Na Tchaj-wan jsem se samozřejmě ještě vrátil, ale po skončení studií jsem do Evropy vycestoval znova. V současné době jsem zde šestadvacátým rokem a musím říct, že jsem měl nesmírné štěstí, protože jsem po celou dobu mohl pracovat v divadle – působil jsem jako tanečník, baletní mistr, asistent režie, choreograf, režisér a nakonec jako umělecký šéf.
Dvojí kultura
Vaše rodina stále na Tchaj-wanu žije a vy sám se tam pravidelně vracíte. Máte tak možnost neustálého srovnání – mezi Evropou a Tchaj-wanem, stejně jako mezi Tchaj-wanem za dobou vašich studií a dnešní dobou. Jak změny a rozdíly dob a kultur vnímáte?
K největším změnám začalo docházet okolo roku 2000, nebo možná o něco málo dříve. Bylo to dáno především tchajwanskou ekonomikou, která je velice silná. Stačí, když si vezmete produkci počítačových komponentů, které z velké většiny pocházejí právě z Tchaj-wanu. Určitá část tchajwanské společnosti v posledních letech výrazně zbohatla, a v důsledku si tak může konečně dovolit podporovat umění. Například úroveň produkce klasické hudby za poslední roky viditelně vzrostla. Bohužel u baletu bych si něco podobného ještě nedovolil tvrdit. Tchajwanské publikum je početné a někdy až lačné po divadelních a baletních produkcích, ale určitě máme ještě co dohánět.
Jste víc Evropan, nebo Číňan?
Citelně si uvědomuji, že jsem většinu svého života – včetně mladých „formativních“ let – strávil v Evropě. To mě samozřejmě hodně ovlivnilo. Na druhou stranu se snažím neztrácet své kořeny. Neustále proto čtu noviny; čínsky mluvím i rozumím rovněž ještě obstojně. Problém je však s psaním – psát přirozeně umím, ale protože čínština má nesmírně bohatou slovní zásobu, časem zjišťuji, že komplikovaná slova už nejsem schopný napsat.
Pak je tady otázka mého vzhledu. V porovnání s Evropany působím hodně čínsky, ale když přijedu domů, rodiče mě v legraci upozorňují na můj prý už evropský vzhled. Nemám dokonce ani rovné vlasy; když si je nechám narůst, začínají se kroutit. Během studií v Evropě se mi proto často stávalo, že si učitelé mysleli, že pocházím z jižní Francie. Má přináležitost ke dvojí kultuře je asi nejvíce patrná, když se ocitnu ve společnosti anglicky a čínsky mluvících kolegů. Někteří jsou pak překvapeni, že rozumím a hovořím čínsky. Vždy jim musím vysvětlovat – ano, to proto, že jsem původem z Tchaj-wanu.
V čem se asijská a evropská kultura odlišují ve vztahu k tanci?
Kromě zcela patrných rozdílů v estetice, kterými se obě kultury liší na první pohled, existují například rozdílné přístupy k výchově mladých tanečníků – na Tchaj-wanu se stále zdůrazňuje asijská tradice baletu. Řekl bych, že zcela zásadním rozdílem je samotný taneční výraz, který v evropském pojetí vychází z tanečníkova těla jako celku, zatímco na Tchaj-wanu je největší význam přikládán tanečníkově tváři.
Pokusil jste se někdy ve své práci tyto odlišné přístupy zkombinovat?
Nejvíc jsem se o něco podobného pokoušel, když jsem působil v Německu. Často jsem se na scéně snažil o spojení východní a evropské kultury. Není to ale vždy jednoduché. Stávalo se mi totiž, že jsem byl požádán, abych raději zařadil evropské dílo s choreografií vycházející z evropské tradice než asijské. V takových případech jsem měl pocit, že ztrácím něco ze sebe samého.
Jan Krejčíř v roli Armanda Duvala v baletu Dáma s kaméliemi (NDMS Ostrava, prem. 10. 11. 2011) FOTO MARTIN POPELÁŘ
Cesty zpátky?
Plánujete se na Tchaj-wan někdy trvale vrátit?
Lhal bych, kdybych řekl, že se touto otázkou nezaobírám. Na Tchaj-wan se vracím velice často – i proto, že mí rodiče nejsou nejmladší, oběma je přes osmdesát. Máme však všichni velké štěstí, protože se stále těší plnému zdraví, a dokonce mě sami letos navštívili v Rakousku.
Do své rodné země jezdím i pracovně. Velice rád připravuji choreografie pro místní divadla a v roce 2007 mi byl nabídnut profesorský post na Národní umělecké univerzitě. Nejdříve jsem nadšeně souhlasil, ale pak jsem o celé věci přemýšlel a nabídku jsem odmítl. Vidíte, jak těžké je někdy pohybovat se mezi dvěma kulturami.
Co vás k odmítnutí vedlo?
Především jsem si uvědomil, že jsem profesně vyspěl v Evropě, a z toho plynula obava, že bych se nedokázal plně zapojit do systému, který na Tchaj-wanu v mé profesi panuje. Jinými slovy, Tchaj-wan je místem, kde jsem se narodil, ale ve skutečnosti jsem asi Němec.
Takže přece jen Evropan…
Nechci a neumím to řešit. Jedno je jisté, jsem především tanečník.
Komentáře k článku: Allen Yu: Jedno je jisté, jsem především tanečník
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
