Alternativa bez šancí?

Olomouc – zakleté město bez divadelní budoucnosti, město konzervativního publika. I tak by mohl být nadepsán článek, v němž se – už poněkolikáté – zabývám těžce pochopitelnými okolnostmi, jež s železnou pravidelností zmaří každý sebemenší pokus o vytvoření stálé alternativní divadelní scény v univerzitní Olomouci. Že je nanejvýš potřebná, žádoucí a opodstatněná, o tom svědčí divácký zájem při festivalu Divadelní Flora Olomouc, který se v posledních dvou letech stal přehlídkou orientovanou na současné divadlo a jeho vývojové trendy.

Z klasických činoherních produkcí jsou většinou zastoupeny ty, které v dané sezoně reprezentují to nejdynamičtější a nejkontroverznější v českém divadle, letos např. inscenace Jana Mikuláška, Daniela Špinara, Jana Antonína Pitínského. Námitka, že festival je jednorázovou záležitostí zejména pro studentské publikum (jen vysokoškoláků je v Olomouci přes 20.000), neobstojí! Představení Divadelní Flory navštěvuje publikum střední i starší věkové kategorie, publikum, které chce mít kontakt s progresivní linií divadla, s jeho vazbou na evropské tendence. V deseti festivalových dnech se Olomouc promění na kulturní město s nejrůznějšími divadelními prostory. Ale po skončení Flory se vše vrátí do kolejí divadelně nevzrušivého provinciálního maloměsta. Zájem v těch několika málo dnech však dokazuje, že divácký potenciál ve městě je mnohonásobně vyšší (abonentské publikum tady tvoří vlastně minoritu!) a že tento okruh publika je vstřícný k současným podobám divadelního umění, které dávno překročilo úzké druhové ohraničení činohry, opery či baletu. Je naprosto nepochopitelné, že zastupitelé města a kraje, kteří každoročně přehlídku Divadelní Flora finančně podporují, a ne malými částkami, už dávno nezareagovali na proměnu ve složení publika i na pohyb v současném divadle. Bez ohledu na změny v zastupitelských funkcích má jít přece o veřejnou službu, která reaguje na to, co se děje v oboru, ne o laický předpoklad, že daná zakonzervovaná situace, opřená o kulturní potřeby před půl stoletím(!), je dostačující a není třeba na ní nic měnit. Z iniciativy studentů a pedagogů olomoucké katedry divadelní vědy se v uplynulém roce uskutečnila dvě setkání, příznačně nazvaná Společně o divadle, kterých se zúčastnili vedle zástupců Magistrátu města Olomouc, Olomouckého kraje a jednotlivých divadel také organizátoři divadelních přehlídek, zástupci amatérských seskupení, studenti a olomoucká veřejnost.

Jak daleko je Tramtarie

Těsně před začátkem prázdnin se tak otevřel i problém neuspokojivého financování jediné poloprofesionální olomoucké alternativní scény, Divadla Tramtarie, pro nějž, jak zaznělo od zástupců města i kraje, se nenajde v rozpočtu dostatek prostředků a hrozí tedy jeho zánik.

V posledních letech lze v Olomouci pozorovat velmi progresivní pohyb divadelních aktivit, který mimo jiné vypovídá o nespokojenosti, potřebě změny, o proměně nároků na divadelní provoz a jeho reflexi. Týká se to mimo jiné i absence druhé divadelní scény ve městě, která by zrušila monopolní postavení Moravského divadla a vytvořila regulérní konkurenční prostor a možnost profilace dramaturgické, inscenační i divácké. V Olomouci to ovšem není situace nijak nová. Když se ohlédneme do nedávné minulosti (opomineme šedesátá a sedmdesátá léta minulého století s pokusy malých kabaretních divadel jako Radionka nebo alternativy v podobě Studia Forum), musíme připomenout především největší promarněnou šanci. Před sedmi lety skončil ambiciózní projekt jediné alternativní scény v Olomouci – Studia Hořící žirafy. Po deseti sezonách (premiéra hry Hořící žirafy byla v roce 1993), v nichž se z generačního studentského souboru vytvořilo autorské divadlo složené z profesionálních herců Moravského divadla, studentů a amatérských divadelníků, se Studio změnilo na divadlo se svébytnou provokativní poetikou i dramaturgií s vlastním prostorem (Hořící dům) a publikem. Studio disponovalo osobnostmi se zárukou tvůrčí kontinuity – Davidem Drábkem (současný umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové) a Darkem Králem, bylo aktuální v dramaturgickém i interpretačním smyslu. Získalo značnou prestiž mezi profesionálními nekonvenčními scénami (v rámci projektu Nová osa hostovalo v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v ostravském Divadle Petra Bezruče, v brněnském HaDivadle). Pokus o osamostatnění provázený snahou získat statut druhého profesionálního divadla v Olomouci (Studio bylo od roku 1997 scénou Moravského divadla) narazil na nechuť tehdejších magistrátních úředníků změnit systém dotací. Narazil také na nevůli uměleckého vedení Moravského divadla, které by se muselo zříct několika milionů svého příspěvku od města. Nehledalo se řešení, v tichosti byla vypovězena smlouva Davidu Drábkovi a soubor ze dne na den zanikl (2003).

Kratičká se jeví epizoda brněnských absolventů JAMU, kteří získali od města slib podpory pro své nově založené Divadlo Tramtarie (působili od září 2004 v bývalém prostoru Hořícího domu v Hodolanech) a po půl roce marného čekání na slíbenou podporu od města odešli do brněnského HaDivadla. Značku Divadla Tramtarie převzala skupina studentů Katedry divadelních, filmových a mediálních studii FF UP. Přes několikeré stěhování (z Hořícího domu do Divadla hudby a posléze do komorní scény v bývalém Slovanském domě) se z původně studentské scény vyprofilovalo nezávislé divadlo s vlastním prostorem, se svébytnou multižánrovou dramaturgií a s okruhem velmi početného a pravidelného(!) publika. V tomto roce Divadlo Tramtarie uzavřelo pátou sezonu své činnosti! Repertoár zahrnuje jak autorské projekty (adaptace inspirované kultovními filmovými tituly, dramatizace literárních děl, inscenace současné české i světové dramatiky), tak tvorbu pro děti (pohádky), komponované večery, scénická čtení, koncerty nebo filmové projekce. Ovšem statut Divadla Tramtarie je stále amatérský – soubor tvoří proměnlivá skupina studentů, kteří hrají bez nároků na honorář. Divadlo ze získaných dotací a zisků uhradí nejnutnější provozní náklady, na umělecký rozvoj nejsou vytvořeny ani základní podmínky. Po ryze amatérských začátcích vykazují inscenace v Tramtarii zvyšující se uměleckou kvalitu, k tomu přispívá nepochybně i započatá spolupráce s herci Moravského divadla. Do adaptovaného prostoru se naučilo chodit početné, zejména mladé publikum. Přes 200 představení v sezoně znamená téměř každodenní hraní, a to nejen v Olomouci, ale i na zájezdech, na festivalech a přehlídkách (paradoxně nejen amatérských). A historie se opakuje – už druhým rokem usiluje Divadlo Tramtarie o profesionalizaci, která by zajistila základ hereckého souboru i možnost angažmá pro dramaturga a režiséra, tedy nezbytnou kontinuitu a kvalitu tvorby. Pro Olomouc představuje iniciativa tohoto nezávislého divadla další šanci na vznik druhé profesionální scény. V kulturní koncepci města i kraje totiž Tramtarie sanuje neexistenci samostatné scény pro děti a mládež, linie dětských titulů tvoří polovinu autorských projektů a oceňují ji jak rodiče s malými dětmi, tak mateřské školky a školy v Olomouckém kraji. A její dramaturgie se orientuje na současnou dramatickou tvorbu, která je pro Moravské divadlo rizikem.

Šance divadla,
nebo aquaparku?

Po neúspěšném pokusu o transformaci činoherního souboru Moravského divadla pod vedením Romana Groszmanna přichází Michael Tarant s vizí vytvořit činohru evropského typu – ovšem bez aspektů generačně orientované tvorby, bez provokativních a experimentálních titulů. Diváci, kteří vděčně vítají nekonvenční tituly v rámci Divadelní Flory a akceptují novou divadelní poetiku ve smyslu mezidruhových a mezižánrových produkcí, opět zůstanou bez šancí divadelního zážitku. Přitom Divadlo Tramtarie není jedinou příležitostí zbavit Olomouc nechtěného znaku města bez divadelní budoucnosti – více než pět let zde působí také soubor Divadla na cucky. Jeho produkce oscilují mezi happeningy, pouličními projekty site specific a autorským poetickým stylem, který propojuje fyzické divadlo, mediální postupy, divadlo poezie i novodobý kabaret. Po dlouhém hledání našel soubor prostorové zázemí v Divadle K3 v Uměleckém centru UP, často hostuje také v komorním sále Divadla hudby. Jeho produkce mají charakter generačního divadla s nekomerční a neotřelou dramaturgií. Umělecká kvalita vykazuje vzestupnou tendenci, v tomto případě se pozitivně projevuje spolupráce s profesionálními herci Moravského divadla. I tady je výhodou, že má soubor ve svém středu kmenové autory a tvůrce napojené na současné evropské divadelní trendy (Jana Žůrka či Jána Mikuše).

Zmíněné dva soubory – Tramtarie a Divadlo na cucky – signalizují politickým zástupcům města a kraje, že daný stav divadelní kultury je neudržitelný, přichází totiž nová generace tvůrců. Zastupitelé by měli změnit myšlenkové stereotypy a měli by urychleně včlenit do koncepce kulturního rozvoje vizi alternativní profesionální divadelní scény a najít způsob její adekvátní podpory. Nemůže jít jen o mechanické přerozdělování financí mezi stávajícími subjekty různých kulturních iniciativ a divadelních aktivit, ale o zásadní změnu, která by zohlednila novou situaci.

Stejně jako byla olomoucké veřejnosti prezentována naprostá nezbytnost investice do aquaparku – v zájmu všech občanů města a kraje(!), tak je třeba přemýšlet i o divadelním dění. Ani jedna z těchto investic totiž není výdělečná. Ovšem z dluhu aquaparku, který se letos počítá na 29 milionů a zaplatí jej město, by profesionálnímu Divadlu Tramtarie na celoroční provoz stačila desetina, Divadlu na cucky pak ještě méně.