Americká hra na třetího
Činoherní studio Ústí nad Labem uvedlo v režii svého uměleckého šéfa Davida Šiktance inscenaci Americký bizon podle stejnojmenného dramatu Davida Mameta. Dění ale na rozdíl od předlohy není kompletně situované do realistického městského prostředí. Na scénu, která představuje vetešnictví, se vchází přes závěs z korálků z bambusového dřeva, na němž svítí červený neonový symbol šípu. K původním americkým obyvatelům odkazuje i doutnající ohniště se zvířecí lebkou na pravé straně jeviště, jehož dým je ale ostentativně spouštěn elektrickým ovladačem. Pozornost upoutá i velký dřevěný totem. Majitel vetešnictví připomíná jakéhosi modernizovaného kovboje (má na sobě tričko s potiskem a džíny, koženou bundu s třásněmi a westernové kotníkové boty), navíc několikrát zpod křesla vytáhne mohutnou indiánskou čelenku a za rytmických pokřiků si buší do hrudi. Více se ale tyto momenty nerozehrávají. Inscenátoři tak nejspíše jemně upozorňují na to, že mince, která je pro vývoj děje kruciální, má dvě strany – na jedné straně je americký bizon, na druhé indiánský náčelník.
U ohniště sedí na velkých černých kožených křeslech majitel vetešnictví Don (Roman Zach) a jeho mladý chráněnec Bobby (Adam Ernest). Don dal Bobbymu za úkol sledovat muže, který si u něj koupil minci – onen pětník s bizonem – za padesát dolarů. Don si s hrůzou uvědomuje, že mince měla nejspíše větší cenu, což sběratel moc dobře věděl, a cítí se ponížen. Má tedy v plánu získat pětník zpátky, a to vloupáním. Tady se ke dvojici přidává Donův parťák, se kterým mají společnou zálibu v hazardních hrách, Teach (Jan Plouhar). Touto zdánlivě banální zápletkou se rozehrává vykreslení křehkých vztahů a jejich proměn mezi třemi mírně zkarikovanými postavami.
Foto: Martin Špelda
Bobby Adama Ernesta je nesebevědomý, nezkušený a naprosto loajální Donovi. V plátěných šortkách, červeno-černé flanelové košili, péřové vestě, kšiltovce a kanadách vyvolává asociace řidičů náklaďáku, hereckým výrazem ale spíše někoho, kdo na řízení ještě nemá věk. Šoupe nohama po podlaze a s rukama v kapsách a skloněnou hlavou oznamuje Donovi (pocitově snad dvakrát vyššímu) nejnovější vývoj v jejich misi. Ten ho na oplátku až s otcovskou starostlivostí posílá do obchodu, aby si koupil něco k jídlu a klade mu na srdce, aby to bylo něco s dostatečnou nutriční hodnotou. Jako diváci nevíme, jestli je Bobbymu spíše dvanáct či dvacet, a stejně tak netušíme, jestli staršího Dona vnímá spíše jako mentora a přítele, otcovskou figuru nebo jestli je jeho závislost na Donovi až existenčního charakteru.
Foto: Martin Špelda
Zachův Don si svým klidným, ale rázným projevem automaticky vydobude v očích diváka autoritu. Ne vždy si ale tuto vážnost udrží – svoje rady prezentuje Bobbymu jako nevyvratitelné pravdy, ať se týkají úspěšného života či nutriční dokonalosti jogurtu. Hybatelem děje je právě ono zpochybnění autority, jež Don vnímá ze strany sběratele, který ho přechytračil. Je ochoten kvůli tomu překročit právní meze a nejspíše i vlastní morální zásady – u karet totiž podvádění netoleruje, k loupeži se ale bez váhání uchýlí. Stejně tak přistoupí na spolupráci se zločinu znalejším Teachem.
Plouhar hraje Teache jako ziskuchtivého slizáka, který kostýmem i výrazně nagelovanými vlasy připomíná veksláka z osmdesátých let. Kvůli vlastnímu užitku vymanévruje mladého Bobbyho z akce. Dočasně tedy v pomyslné hře na třetího boduje on. Když ale více a více vychází najevo, že se pod jeho drsnou skořápkou skrývá hluboká nejistota a tíživá finanční situace, v kůži oblečený floutek sklouzává do plačtivé sebelítosti. Po jeho agresi vůči Bobbymu jej Don dokonce definitivně zavrhne. Ve finále tedy vyhrává Bobby, ač by se dalo polemizovat nad tím, jestli Tachov útok vůbec přežil, a smíření symbolizované tím, že Don Bobbymu zapůjčí ovládání od elektrického ohniště, není jen Donovým zbožným přáním.
Foto: Martin Špelda
David Šiktanc tak zakončí svoji inscenaci groteskně dojemným momentem i náladou. Skrze zdánlivou přetahovačku o uznání i majetek v ní odkrývá pečlivě vykreslené charaktery překvapivě zranitelných mužů, jež své emoce dávají najevo více či méně šikovně, a tím vytvářejí řadu komických (ale na konci i tragických) situací. Vychází to díky výbornému hereckému provedení a sladěnosti jejich tří představitelů. Herci na sebe výborně slyší a svými rozdílnými polohami se doplňují. Představení tak plyne svižně a lehce, až člověk pomalu nemá čas zamyslet se nad možným hlubším významem oněch odkazů na původní americké obyvatele.
///
Činoherní studio města Ústí nad Labem – David Mamet: Americký bizon. Režie David Šiktanc, dramaturgie Karel F. Tománek, překlad Ondřej Sokol, výprava Juliána Kvíčalová, hudba La Petite Sonja, Hank J. Manchini. Premiéra 15. října 2021 (psáno z reprízy 22. listopadu).
Komentáře k článku: Americká hra na třetího
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
