Mdlý pokus o satiru
Satirická komedie George Bernarda Shawa Trakař jablek, nově přeložená Alžbětou Matouškovou a uváděná činohrou Slezského divadla v Opavě pod názvem Americký císař, nepatří k příliš často hraným dílům slavného autora. Může za to absence silného příběhu, rozvláčnost a mnohomluvnost textu. Schůze vlády v okamžiku vládní krize účelově vyvolané premiérem a jeho patolízalskými ministry, schůzka krále s milenkou ve druhém a královo přijetí americké velvyslankyně u rybníka ve třetím obraze, to je situační nástin hry.
Schůze vlády v okamžiku vládní krize FOTO ARCHIV DIVADLA
Režisér Roman Grossmann s dramaturgyní Alžbětou Matouškovou ke škodě věci nepřistoupili k rozsáhlejším škrtům, které by omezily dlouhé promluvy. Inscenace je příliš statická, a když už se režisér rozhodne pro nějakou akci, občas rádoby komickou, příliš se mu nedaří. Produkce občas dospěje i k takové banalitě, jako je nahlédnutí pod skotskou sukni spícího ministra zahraničí.
Scénu navrhl režisér sám. V prvním obraze rozmístil po prostoru velkoplošnou symboliku v podobě rozměrných visutých vlajek britského království a po stranách modré kruhy s hvězdami odkazujícími na Evropskou unii. Vtipné je řešení vchodu skrze vytahující se pruh na vlajce – symbol, že národ má jen takové politiky, jaké si zaslouží, je výrazně čitelný. Méně jednoznačné je ovšem řešení křesla ministra obchodu Boanergese v plastové ohrádce a doslova podbízivě působí stylizace herce (Pavel Rohan) do lidového politika hovořícího slezským nářečím. Umístění budoáru královy milenky ve druhém obraze před železnou oponu je vedeno praktickou potřebou přestavby vládního kabinetu na rybník v obraze třetím. Řešení, které zvolil režisér, však vyznění inscenace nepomáhá, vtípky s železnou oponou přivírající královu nohu či královo bušení na ni jsou samoúčelné. Třetí obraz pak spíš připomíná zapadlé říční přístaviště na nějaké stoce než rybník v královské zahradě. Proč americká velvyslankyně oblečená do kostýmu vodníka s kuchyňskými šaty pod zeleným sakem chodí po hladině obutá v kusu jakési umělohmotné tkaniny, zatímco ministři musí nastoupit do gumového nafukovacího člunu, aby se přes vodu přepravili, to ví jen režisér. Lodní lano uvázané ke dřevěnému kůlu je tu asi jen proto, aby mohlo být uchopeno osádkou člunu před královou replikou: Táhněte! Kostýmům Tatiany Masníkové chybí jednotné výtvarné řešení, herci v nich vypadají, jako by se přehrabovali ve fundusu.
Nic proti aktérům pokročilejšího věku v rolích premiéra a tří ministrů, jejich herecký projev by však měl být dynamický, prostý deklamačních zlozvyků a prázdných teatrálních gest. Na scéně to bohužel vypadá spíše jako v hereckém klubu důchodců než ve vládě plné dravých a mocichtivých politiků. Král, autorem zpodobený jako symbol prohnilé monarchie, získává zprvu dokonce sympatie publika, působí totiž jako docela moudrý a rozhodný mladý panovník. Ve druhé scéně s milenkou je spíše „statistou“ k charakteristice hysterické královy souložnice, G. B. Shaw tu ale jistě neusiloval o portrét královských milenek. Ve třetím obraze král opět s úsměvem sleduje neschopnost vládního kabinetu, místo aby byl hnán touhou po větší moci a bez výčitek svědomí opouštěl vlastní království. Michal Stalmach v této roli je přesto výraznou postavou, sympatie u obecenstva si získávají i dva královi tajemníci v podání Jakuba Stránského a Daniela Volného. Bohužel se v jejich textu objevují banální aktualizace. Kostas Zerdaloglu v roli ministra vnitra patří díky úspornému hereckému projevu k těm, kterým lze na jevišti uvěřit, i když ani on nemá téměř co hrát. U ostatních najdeme stopy přehrávání či naopak podehrávání. Na jevišti vidíme spíš panoptikální komické figurky – ostrá politická satira se opravdu nekoná.
Slezské divadlo Opava – George Bernard Shaw: Americký císař. Překlad a dramaturgie Alžběta Matoušková, režie a scéna Roman Grossmann, kostýmy Tatiana Masníková, hudba Richard Mlynář. Premiéra 11. listopadu 2012.
Komentáře k článku: Mdlý pokus o satiru
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
