Amsterodam: město vodního světla a marihuanové vůně
Cesta k Nederlandse Opera v Amsterodamu – rozlehlé budově sídlící v místech, kde Rembrandt van Rijn navštěvoval Barucha Spinozu, vede, jak jinak, podél amsterodamských grachtů. Úžasné vodní dílo tvořené lidmi po staletí bere dech. Divadlo začíná už tady – na ulicích, obytných lodích… Auta se vyhýbají volavce kráčející po vozovce, psi, kočky a cyklisté mají absolutní přednost. Přes půl milionu kol skladovaných na ulicích a chodnících vytváří obdivuhodná zákoutí. Hodně je slyšet hudba.
Don Giovanni
Hlediště Nizozemské opery (Nederlandse Opera) je rozlehlé. Na místní publikum, zvyklé na úzká schodiště a stísněný životní prostor, musí působit impozantně. Méně se už zdá vhodné pro uvádění Mozartových oper, konkrétně Dona Giovanniho, jehož premiéra se zde konala 8. května tohoto roku.
Příliš vzrušení diváky nečeká… Nederlandse Opera – Don Giovanni FOTO HANS VAN DER BOGAARD
Vzdálenost portálů je opravdu velká. Výtvarnice Barbara Elines vystavěla od orchestřiště až do hloubi jeviště stupňovitě se zvedající obří noclehárnu. Když velký svůdce, tak přece mnoho postelí! Příliš vzrušení ovšem diváky nečeká. Hraje se bez škrtů bezmála tři a půl hodiny. Tvůrci inscenace Jossi Vieler a Sergio Morabito nechávají bezcílně bloudit postavy nekonečným amfiteátrem postelí, pro českého diváka evokujícího hangáry použitého nábytku na Libeňském ostrově, v nichž se nakupující též objevovali a mizeli bez hlubšího smyslu.
I když mají pěvci soudobě vyhlížející kostýmy, používají všeobecně operní pózy a gesta. Vztahy mezi ženami a muži neexistují. Žoviální a dokonale povrchní Don Giovanni (Alejandro Marco) se s jakoukoli ženou dokonale míjí. Mává rukama a zpívá solidním barytonem. Jak nad komturem nevyhrát, když jde o naprosto vyřízeného důchodce! Žel i hlasově (na první repríze 11. dubna, o které píšu, komtura zpíval Mario Luperi). Otec Donni Anny po střetu se svůdcem uléhá do centrální postele, v níž setrvá do konce představení. Obeznámený divák má důvodnou obavu, zda nezaspí svůj závěrečný výstup. Donna Anna k němu do postele občas ulehne, pokud nemá zrovna co na práci. Její představitelka Myrto Papatanasiu podala nejvyrovnanější pěvecký výkon představení. Hlas zněl vřele ve všech polohách, bezchybná intonace. I herecky předvedla soustředěnou a lidsky jímavou kreaci. Dočkala se tak ovací velmi trpělivého publika.
Solidního Leporella, zejména pěvecky, předvedl José Fardilha. Zkušenost a talent se zapřít nedá, ale v délce představení jako by pěvecky uvadal. Režijně byl odsouzen do role posedávajícího glosátora nezúčastněně pozorujícího dění na scéně. Hysterickou Donnu Elvíru nabídla Judith van Wanroij. Matní byli Masetto i Zerlina (Roberto Accurso a Cora Burggraaf).
Osudového v inscenaci není téměř nic. Don Giovanni působí spíš jako televizní bavič. Pouští si gramofonové desky a neustále gestikuluje. Před setkáním s komturem stihne nakoupit bagety s láhví červeného vína, hrozny a baklažánem a připravit na scéně chlebíčky, které však nikdo nesní.
Hrůza prokletí se nekoná. V noclehárně se objeví propadlo, kam upadne penzionovaný komtur, postele se začnou projíždět po scéně. Viník utíká, aby se v závěru triumfálně vrátil s úsměvem televizní hvězdy. Úžasná lehkost bytí!
Hudebnímu nastudování dirigenta Constantinose Carydise neprospěl zjevně rozlehlý prostor budovy a jejího „širokoúhlého“ jeviště. Z krajních míst je slyšet dobře pouze podstatně blíže stojící sólisty. Nederland Kamerorkestr trpěl touže akustickou deformací. Sbor nebyl slyšet téměř vůbec. Do postelí by se asi nevešel, proto zpíval ukrytý v orchestřišti. Ani fakt, že si členové pomáhali „hlásnou troubou“ tvořenou dlaněmi, jim zvukově nepomohl.
Nejdramatičtější na celém večeru byl prudký noční déšť po představení, hnaný ledovým větrem. Druhý den ráno však opět malířské něžné světlo s probleskujícími slunečními paprsky v ulicích plných kvetoucích jilmů. Otevřenost a tolerance multikulturního města se spoustou galerií, muzeí, obrazáren a kaváren, s nárožími provoněnými všudypřítomnou marihuanovou vůní.
Strašidla
Večer pro změnu činohra v Městském amsterodamském divadle / Stadsschouwburg Amsterdam – Strašidla / Spoken. Skvěle přečtený a inscenovaný Ibsen. Opět soudobé kostýmy (Vojciech Dziedzic) i scéna (Jan Pappelbaum). Ale když dva dělají totéž, není to vždy totéž.
Obraz se přenáší na velké pojízdné stěny… Stadsschouwburg Amsterdam – Strašidla FOTO JAN VERSWEYVELD
Režisér Thomas Ostermeier, umělecký šéf berlínské Schaubűhne, a dramaturg Florian Helwig šli cestou radikálních a výborných škrtů. Pro svůj výklad si vybrali pětici inspirujících herců, s nimiž důsledně inscenovali Ibsenovo drama. Velkoryse pojaté černošedé scéně dominují panely na kolejích, horizont nahrazují šňůry padajícího deště. Prší opravdu neustále, což časem zevšední. Od začátku je to svět potlačených vášní a smyslů. Pastor Manders úžasně věrohodného Hanse Kestinga je karikaturou soudobého politika – nudný a prázdný lhář. Regine Engstrand znamenité Isis Cabolet do mužů vidí a zneužívá jejich nepevnosti. Brutálně otevře pastorovu potlačovanou sexualitu a podvědomě paralyzuje jeho vztah k Helene (Maricke Heebing). Reginu zas ovládá její nevlastní otec Engstrand – manipulativní alkoholik, anarchista, bystře reagující na trhliny svých protihráčů. Šokuje své partnery včetně erotické scény s nevlastní dcerou. Oswald Alving (Eelco Smits), podlomený nemocí a depresí, nahrazuje ztracenou schopnost tvořit touhou najít pravdu. Natáčí všechny a vše na videokameru. Obraz se přenáší na velké pojízdné stěny. Je neúprosný. Oběti před ním prchají, ale stěny je dohánějí. Svět hry je umístěn na točně. Vše se proměňuje, je v pohybu, nic není jisté. Velmi silné scénické obrazy!
K vrcholům inscenace patří scény syna Oswalda se stárnoucí matkou Helene. Hroutí se pouto založené na lžích a iluzích, objevují se temné tóny, jichž se oba děsí. Závěrečná scéna šílenství přerůstá v incestní vztah Oswalda k matce, zcela ovšem v řádu tohoto nepravdivého světa.
Účinku inscenace slouží nenápadné kostýmy Vojciecha Dziedzice, sugestivní hudba Nielse Ostendorfa a zejména výborné herecké výkony, především skvělý, pokorný a citový Eeelco Smits v roli Oswalda. Poutavý program a sugestivní plakát, který je k vidění po celém městě, jsou samozřejmostí. Holandština, pro našince tvrdý chrčivý jazyk, v ústech výborných herců zní, navzdory drásavosti jejich kreací, téměř libozvučně. Hraje se naplno s obrovským nasazením. Velký sál, do dvou třetin plný, soustředěně sleduje dvouhodinový proud intenzivního divadla bez pauzy.
Po skončení představení publikum neprchá z velkého neútulného operního domu do deštivé noci jako z Giovanniho, ale chodbami divadla – krásného starého objektu, jež je i galerií plnou výtečných obrazů, schází do Café Stanislavskij, kde hraje příjemný jazz a diváci u sklenic vína dlouho do noci diskutují o zhlédnutém zážitku.
Temně se pod vámi zaleskne voda. Pod budovou moderní přístavby protéká kanál – voda je zde všudypřítomná. Na schodech vedoucích do amsterodamské noci se usměje dívka, přes park září hotel Marriott a cítíte těžkou vůni vody a jarní noci.
Komentáře k článku: Amsterodam: město vodního světla a marihuanové vůně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
