Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Analýzy a vize světa 2023 (No. 10)

Ještě o jedné Události jsme v našich festivalových reportážích z letošního PDFNJ nepsali – o celodenní akci Čekárna sestávající ze tří inscenací inspirovaných stejnojmennou románovou trilogií Lionela Feuchtwangera (1884 – 1958) – Úspěch, Oppermannovi a Vyhnanství v pražském divadle X10. Cyklus získal letošní Cenu Josefa Balvína pro nejlepší původně německojazyčný text inscenovaný v minulé sezoně v Česku a v sobotu byl poprvé uveden v jeden den (předtím v květnu na letošním DSB ve dvou dnech, jinak vždy každá inscenace samostatně).

O trilogii i jednotlivých inscenacích jsme v Dn i na iDN referovali poměrně dost /viz linky za textem/, nicméně za sebe k tomuto projektu cítím jistý dluh. Původně jsem o něm chtěl psát po každém dílu, pak o celém cyklu po dokončení třetí inscenace, nastudoval si románovou trilogii, ale termínově jsem to nezvládl. Tak jsem se chystal na premiérové dvoudenní uvedení Čekárny v Brně, ale opět mi to časově nevyšlo. Přitom jde o Událost, jež by neměla zůstat zachycena jen jednou recenzí, ale měly by se jí věnovat teatrologové i z dalších interpretačních úhlů včetně možností a úkolů současné „velké“ činohry (tuto výzvu proklamují i sami tvůrci) a měla by být středem zájmu i sociologů a politologů, neb otevírá aktuální témata dnešní doby prismatem zkušeností intelektuálů meziválečné epochy, jež v mnohém tu naši připomíná. A v neposlední řadě jde o skvělé divadlo.

A tak začněme od konce – od divadla. Uvedení v jednom dni nabídlo vzácnou příležitost porovnat jednotlivé režisérské přístupy, uvědomit si výtvarnou jednotu a některé shodné inscenační principy (např. sedání herců mezi diváky a odtud jejich vstupování do děje či jeho komentování), vnímat rozdílné postavy skrze herce, kteří procházejí celou trilogií a dávají jim tak jistou jednotu, anebo naopak vystupují jen v jednom dílu, čímž postava získává v rámci onoho dílu významnější postavení. A také si všímat samotného herectví.

Třeba to bylo pro mne v sobotu zajímavé a soustředil jsem se na ně. Ač si to možná neuvědomujeme, v X10 vzniká svébytný herecký styl, jaký kdysi měl Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí, Pařízkovo Divadlo Komedie či dnes má – zcela jiný – Dejvické divadlo. Nazval bych jej groteskní věcnost. Charakterizuje ho určitá zaměnitelnost a současně křehkost postav či rolí, v nichž performer nezdůrazňuje svou hereckou výlučnost či jedinečnost a současně ani psychologicky neslouží roli. Spíše je jako herec lehce nad ní, nad jejím charakterem, naplňuje herecký styl/přístup celku. Soustředí se na každou jednotlivou postavu, již pojímá nenápadně, s důrazem na situaci či kontext. Charaktery jsou podávány výrazově lehce poddimenzovaně, ale herci se snaží, aby jejich výrazy/postavy měly různé hlubinné, skrývané proudy. Někteří jsou spíš ironičtí, jiní křehčí, neurotičtí, někdo zas maximálně civilní, vláčný či naopak stylizovaný, pevný, někdy dokonce až statický, hrající především gestem, postojem těla či obličejem. Nekřičí se zde, nepobíhá, nervou se takzvaně kulisy, a když, tak jako výrazné gesto (rozbití porcelánu Marií Švestkovou ve Vyhnanství). Je celkem logické, že se zde cítí dobře a vystupují herci od Dušana Pařízka (a asi i on sám jako režisér), případně donedávna Jan Nebeský. Jeho styl sem přesně zapadl a je myslím škoda, že se svými projekty odešel. Právě to jsou totiž jejich oblíbené herecké polohy. Zde (a skrze tento styl) postavy získávají – a myslím si, že je to dané i prostorem – jakousi vznešenost, vyšší klenutost charakterů, než tomu bylo či je u Pařízka a Nebeského, inscenují-li jinde. A mohl bych v zamýšlení se nad zdejším stylem (a to i zdejších režisérů a výtvarníků) pokračovat dál, ale to už bych se dostal do jiné dimenze psaní o divadle či této scéně, ale nikoli o této trilogii.

V sobotu jsem si nejvíc všímal – a musím říct, že mne jako diváka strhli – tří herců: Jana Bárty, Hynka Chmelaře a Jana Jankovského. Obyčejně nedostávají velké role a vlastně ani zde je – oproti Krausové, Grundmanovi, Roznětínské, Marholdovi, Hrabákovi či Švestkové – nemají. Ale právě oni tři (ještě s Jiráčkem) tvoří zásadní a jak zachycovaná doba postupuje, stále více churavějící, proměňující se „tělo“ celé trilogie. Dodávají mu v některých scénách ostří, nesou jeho étos, děsivost i tragičnost, vytvářejí podstatný background. A nejen background. Jejich výstupy jsou výraznými a podstatnými u všech tří režisérů/režisérek.

Jan Bárta začíná celou trilogii monologem zoufalého herce nuceného hrát i psa. Je směšný a současně už zde vyzařuje cosi arogantního, zlého. V Oppermannech má úchvatný výstup „obyčejného“ diváka, který – vystoupiv z řad diváků – všem v sále rázně, „podogmaticku“ vynadá. A ve Vyhnanství hraje Hitlera mluvícího z televizní obrazovky. V jeho podání, jež vůbec nekopíruje známá Hitlerova gesta či výraz, poznáváme současné diktátory a populisty všech stran politického spektra a zemí světa. Jan Bárta roste každou rolí, již v X10 dostává. Pamatuju jej jako zarytého fyzického performera, kdy hrával s Halkou Třešňákovou. Byly to skvělé performance, běsné a vykloubené. Jeho vývoj mě ohromně překvapuje a přitahuje. Je z něj poznat performerské zázemí, nezatíženost činoherním herectvím, což je divácky a ve spektru ostatních osvěžující. Pokaždé jako by znovu a znovu hledá výraz, slovo, gesto, interpretaci postavy i uchopení každého okamžiku. Je svůj, je svérázný a současné je typově obyčejný, zdánlivě přehlédnutelný, přitom – v očích, v obličeji, gestech rukou, držením těla – úskočný, neuchopitelný.

Obdobný – a mnohem dlouhodobější – herecký vývoj je patrný i u Hynka Chmelaře. Z kdysi bizarního kafkovského, klímovského hráče HaDivadla z doby Goldflamovy a Pitínského je – po éře v ČS Ústí, kdy téměř zanechal herectví – dnes lidsky i umělecky zkušený, navenek klidný, vyrovnaný, „poctivý“ herec, ale stále s jakýmsi undergroundovým, neučesaným „šmakem“, divností a nepředvídatelností, spoléhající třeba jen na jedno gesto, jeden výstup. I na malé ploše dosáhne silného účinku, všimnete si ho, aniž by ale na sebe jako herce upozorňoval. Jeho profesor němčiny v Oppermannových, ale i další postavy v Úspěchu a Vyhnanství, jsou studiemi vnitřního zoufalství, jež občas vyhřezne ve více či méně výrazný čin, hereckou akci. Chmelař postavám dodává to podstatné. Pochopení, soucit, lidství. A to i skrze zbabělost, slabost, šosáctví, tupost či výsměšnost. Jeho postavy mají těžko rozkrytelné, hlubinné tajemství, vnitřní smutek. Ve vší výrazové grotesknosti či nadsázce jim vtiskává lidskou rovinu, psychologickou hloubku.

To další herec, na kterého jsem se v sobotu soustředil, Jan Jankovský, je zcela jiný, v podstatě Chmelařův protiklad. V X10 – nejen v Čekárně, ale například i v Otcovrahu či Zmrzačení – tvoří důležitý protipól křehkosti většiny postav. Je rázný, důsledný, pevný. V trilogii (hraje v prvních dvou dílech) ukrajuje z hlubin lidství nejtemnější krajíce lidské pekelnosti. V jeho postavě se zhmotňuje děs a hrůza oné doby. A – opět jak u Bárty – nejen té, ale i dnešní a budoucích. Jeho úvodní výstup profesora němčiny v Oppermannových, jeho projevy při nástupu do ministerské pozice jsou esencí smrti humanismu, nástupu tuposti, dogmatičnosti, zlobnosti, v důsledku diktatury a války. Hraje často jen postojem, důsledně pronáší každou větu, zdůrazňuje každé slovo. Jeho obličej se stává ocelovou maskou, z níž sálá úskočnost a arogance a vyzařuje strach. Když stojí, je jak pardál před útokem s kyklopovským okem namířeným do nitra každého z nás. Přitom socha na piedestalu moci. V Jankovském má X10 – a české divadlo – lorda Voldemorta, Mistra v Čarodějově učni (tuto postavu ztvárňuje v ČS Ústí). Mám takové – démonické – herce rád. Zvlášť když dokážou mít a mají – jako Jankovský (např. Rybář v Roku na vsi ve Spolku Kašpar), Karel Dobrý či Karel Roden – i jiné vrstvy a valéry svého herectví.

Ale to jsem se zase dostal mimo sobotní Čekárnu. Snad je z mých slov patrné, že to byla oslava divadla a divadelnosti. Tu X10 dlouhodobě zkoumá. Nejen skrze herectví, nejen skrze témata, ale i různorodými jevištními formami a zvukovým a výtvarným působením. V Čekárně je důležité – vedle tématu a herectví (či spolu s nimi) právě ono výtvarné působení. Navenek asketická scénografie, ale promyšlená a funkční. Jak je v X10 zvykem či trendem, je nenápadná, působí spíše podvědomě než výrazností a opulentností.

V prvních dvou dílech hraje především celý prostor X10 (i se zvuky, které se ozývají odevšad), jeviště je vlastně prázdné. V Úspěchu s kusy nábytku a dřevěným kontejnerem evokujícím firmu Oppermannů a využívaným i jako vězení. Jaká to předzvěst blížící se doby! V Oppermannech hrají důležitou roli písmena (nápis) Oppermannovi na zadní stěně doplněná domalovávanými obrazci. A překvapí proměna sálu po přestávce. Z přihlížejících jsme spoluaktéry politické arény s lidskými netvory v ní… A jsme odsouzeni k mlčení, což vyhřezne v již zmiňovaném zoufalém křiku Bárty, kdy ani jemu se nedokážeme (a nemůžeme) bránit. Ve Vyhnanství je – překvapivě – celé ohromné jeviště X10 zaplněné. Stoly, židlemi, postelemi, matracemi, nádobím, talíři s jídlem, lahvemi s pitím. A uprostřed trůní Marie Švestková jako heroina v měšťanském obraze. A všude kolem ní uschlé květiny. Ve vázách i na zemi. Je to fascinující obraz, zvlášť když vnímáme stíny, jež postava vrhá na zadní stěnu. Světlo a stín, další divadelní postupy a motivy, jež zde režiséři/režisérky rozvíjejí…

Asi právě režisérem (Ondřej Štefaňák) a dvěma režisérkami (Tereza Říhová a Kamila Polívková) bych měl tuto krátkou úvahu ukončit. Je pozoruhodné, že cyklus vytvořily tři – a to myslím formou, jakou pracují, i typem, jaké jsou – různé režisérské osobnosti. Přes některé rozdílnosti vytvořily kompaktní, celistvé dílo. Štefaňák se soustředí na vykreslení doby a typových charakterů a postojů, na politické a společenské roviny. U Říhové stojí ve středu zájmu člověk. Dobu a jednání lidí v ní neustále analyzuje a na diváka apeluje. Ukazuje jasný postoj, jaký k postavám a jednání lidí – nejen v oné době – má. Musím říct, že toto je mi nejbližší, nejvlastnější přístup a druhou část mám z trilogie jako divák nejraději. Polívková se trochu vyčleňuje. Její část je více výtvarná, performativní. Polívková věří v atmosféru, výtvarné působení, v účinek nečekaných, groteskních výstupů a jednání. Více než v dramatické situace či dějovou linku. Jako závěr trilogie je to přesně to, co ji po více než čtyřech hodinách předchozího divadelního dění završuje. Postavy jsou lapené v jednorozměrném světě, v prázdnotě nenaplněných snů, v zoufalství z nemožnosti jednat, z nemožnosti žít. Herecky se v sobotu tato část nesmírně vydařila. Sama o sobě však je tato inscenace nejkřehčí, nejnahatější. Je postavena na atmosféře a pocitech, a tak její pochopení a účinek vždy velmi záleží a bude na rozpoložení herců i samotných diváků. V sobotu byla – jak díky kontextu předchozích dílů, tak i sama o sobě – skvostná. S vrcholem divé opilecké scény v podání Hrabáka s Jiráčkem. Na premiéře mi přišla násilně vložená, zbytná, v sobotu to byl hluboko do těla se zadírající osten zoufalství, z kterého není úniku. Šílenství z vyhnanství, jež je – nebo se aspoň jeví – definitivní.

Vše, co jsem dosud napsal, je vlastně nic. Ještě jsem se nedostal k Feuchtwangerovi a k dramatizacím jeho trilogie. A už vůbec ne k analýze předlohy samé a jejím dnešním interpretacím. Ale snad je z toho, co jsem napsal, patrné, že vzniklo výsostné divadlo, a to je vždy zásluhou jak předlohy, tak její dramatizace (a pak samozřejmě dalších složek díla). Texty i situace působí, jako by byly napsané přímo pro  divadlo, nikoli že to jsou dramatizace, jež bývají zahlcené slovy a ve vleku předloh děj a charaktery osvětlujícími prostředími a akcemi. A to je vždy doklad kvalitní práce dramatizátorů/dramatizátorek a dramaturgů/dramaturgyň. Haj hou.

Divadlo X10, Praha v koprodukci s DSB 2023 – Lion Feuchtwanger: Trilogie Čekárna.

Divadlo X10, Praha – Lion Feuchtwanger: Úspěch. Překlad František a Zdena Swidzinských, dramatizace Ondřej Novotný, režie, scéna Ondřej Štefaňák, dramaturgie Barbora Hančilová, dramaturgická spolupráce Lenka Havlíková, Ondřej Novotný, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Kryštof Blabla, asistent režie Marek Linhart. Hrají: Anita Krausová / Antonie Rašilovová, Jan Bárta, Jan Grundman, Vojtěch Hrabák, Hynek Chmelař, Jan Jankovský, Ondřej Jiráček, Dan Kranich, Václav Marhold. Opravdoví Němci: Nikola Bendová, Laďka Čížková, Julie Hanuliaková, Barbora Havlíčková, Sára Havlíková, Helena Holubová, Tereza Horňáková, Anna Melmuková, Marie Měkotová, Kristina Nováková, Klára Novotná, Markéta Polívková, Michaela Růžičková, Julie Stejskalová, Petra Šavrdová, Veronika Teplíková, Klára Urbanová, Jolana Zachová. 145 minut (včetně přestávky). Premiéra 13. října 2021.

Divadlo X10, Praha – Lion Feuchtwanger: Oppermannovi. Překlad Valter Feldstein, dramatizace Barbora Hančilová, Ondřej Novotný, režie Tereza Říhová, dramaturgie Lenka Havlíková, dramaturgická spolupráce Ondřej Novotný, Barbora Hančilová, scéna David Janošek, Jana Hauskrechtová, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Sebastian Lang, pohybová spolupráce Ondřej Jiráček, Jan Bárta, asistent režie Marek Linhart, asistent scény a kostýmů Josef Čihák. Hrají: Jan Bárta, Jan Grundman, Vojtěch Hrabák, Hynek Chmelař, Jan Jankovský, Ondřej Jiráček, Sára Märc / Antonie Rašilovová, Václav Marhold, Darija Pavlovičová, Lucie Roznětínská, Matěj Šíma. Délka 130 min (včetně přestávky). Premiéra 9. dubna 2022.

Divadlo X10, Praha – Lion Feuchtwanger: Vyhnanství. Překlad Valter Feldstein, dramatizace Ondřej Novotný, režie Kamila Polívková, dramaturgie Ondřej Novotný, Lenka Havlíková, hudba Ivan Acher, výprava Jana Hauskrechtová, asistentka výpravy Magdaléna Vrábová, asistent režie Marek Linhart. Hrají: Antonie Rašilovová, Lucie Roznětínská, Marie Švestková, Jan Bárta, Jan Grundman, Vojtěch Hrabák, Hynek Chmelař, Ondřej Jiráček, Václav Marhold, Matěj Šíma. Délka 85 minut. Premiéra 21. dubna 2023.

Premiéra cyklu 13. a 14. května 2023, Divadlo Husa na provázku, Brno v rámci Divadelního světa Brno 2023 /zde, zde, resp. zde/. Psáno z premiéry cyklu v jeden den na PDFNJ  2. prosince 2023 v divadle X10, Praha.

///

Více o projektu Čekárna a jednotlivých jeho inscenacích v DN a na iDN:

Rehabilitace činohry v nezávislém sektoru

Exulanti, občané druhé kategorie

Neklid v Brně (No. 1)

…

Více o PDFNJ 2023 na iDN:

Podzim s kolekcí německojazyčných inscenací

Analýzy a vize světa 2023 (No. 1)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 3)

Hovoří autor

Analýzy a vize světa 2023 (No. 4)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 5)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 6)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 7)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 8)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 9)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 5. prosince 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Analýzy a vize světa 2023 (No. 10)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ