Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

V sobotu 4. listopadu – po vídeňském prologu 21. října /více zde/ – začal v Divadle Archa 28. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. A to tak trochu – formou i obsahem – futuristickou inscenací Doughnuts hamburského Thalia Theater.

V zásadě jde o absurdní dystopickou grotesku z blízké budoucnosti o skupině z konference na konferenci světem putujících a do sebe zahleděných intelektuálních žvanilů, jež při odjezdu z jednoho hotelu na letiště zastihne neproniknutelná mlha, kvůli níž nejezdí taxík – a později snad ani autobus – a oni zůstávají v hotelové hale uvězněni. Sedí – již s kufry – v jeho lobby, jež je absurdně ve 22. patře, „jak je v té době zvykem“, a dohadují se, co dělat, jak odjet. Ale v zásadě jen žvaní a žvaní. To vše provádějí ovšem s vysoce stylizovanými, často dynamickými pohyby, v jakýchsi mini-choreografiích občas připomínajících záškuby těl, jindy tanec, máchání rukama či kopání nohama, jakousi zvláštní tělovou a gestickou pantomimu (údajně inspirovanou divadlem nó, ale to tedy opravdu velmi vzdáleně… spíše vůbec, anebo výsměšně). Své pohyby ale provádějí navenek velmi seriózně, soustředěně, jako by jimi komunikovali stejně jako slovy. Kolotoč slov, kolotoč pohybu točící se stále dokola…

Aby to totiž nebylo vše a abychom tomu rozuměli, postavy sedí v místnosti, jež se většinu času otáčí (je na točně), takže vidíme místnost i postavy ze všech stran. Jediný pikolík, který celé společnosti shání dopravu na letiště, může z kolotoče vystoupit. Je tedy on nějakým hybatelem dění? Těžko říct, jako diváci se to nedozvíme, byť je to velmi možné. Není totiž jasné, zda si onen muž daný problém nevymýšlí. Nicméně postavy mu věří.

V průběhu čekání sledují v lobby přes internet chytání medvěda v jakémsi – tuším americkém či kanadském – velkoobchodu. Grizzly tam totiž omylem zabloudil a jeden myslivec jej tam chce zastřelit. Nakonec se ten medvěd s myslivcovou puškou objeví před samotným hotelem. Ale zas odejde… Možná to je ovšem převlečený pikolík. Stejně se nic nestane a lobby se smutně točí dál…

Nebyl jsem z dění na jevišti moudrý. Asi šlo o dystopii podobnou té z románu Zeď Marlen Haushofer, jehož adaptaci ostatně festival dvakrát uvedl – v roce 2021 ve Stavovském divadle pod názvem Sophie Rois vráží do zdi v Deutsches Theater v podání Deutsches Theater Berlin a o rok později s původním názvem Zeď v La Fabrice v podání brněnského HaDivadla, jež za inscenaci získalo Cenu Josefa Balvína. Jako by rakouská autorka předznamenala pocity dneška, kdy se před našima očima odehrává cosi nepochopitelného, čemu nerozumíme a nemáme na to vliv. Svůj text sice napsala v roce 1963, ale svět se možná až dnes ocitá v jí popisované situaci umírajícího světa za sklem.

Naprosto stejný pocit totiž nyní zpracoval letos padesátiletý japonský dramatik, autor a současně i režisér této inscenace Toshiki Okada. Oba zobrazují situaci, z níž není východisko a jíž se nelze bránit. V prvém případě jde o osamělou ženu, možná posledního živého člověka planety, která se ale realitě postaví čelem a dokáže dále žít. V druhém jde o skupinu lidí, kteří si nebezpečí ani nevšimnou. Stále vnímají realitu jako virtuální skutečnost, nebo přesněji – splývají jim a oni ani netuší, že je či mohl by být mezi virtuálním prostorem a tím reálným nějaký rozdíl. Všechny informace přijímají jako fakt, o kterém sice žvaní, ale nijak jej nerozporují, natož aby proti němu něco podnikli, třeba jen tím, že se pokusí zjistit, jak to ve skutečnosti je. Ovšem možná už konec světa nastal, jen oni to nevědí. Oni už totiž mrtví jsou. Proto je zbytečné je – medvědem (přírodou) – zabíjet. Tak jsem aspoň četl obsah, smysl a vyznění inscenace.

Asi ano, asi je to stav či problém současného světa a lidí v něm. Hamburští jej však jen nezúčastněně – s velkou dávkou absurdity zdůrazňovanou zmiňovaným paratanečním pohybem a prázdnými slovy – zrcadlí. Možná to dělají pro diváky zábavnou formou. Nevím, podle mne příliš ne. Nicméně inscenace byla loni vybrána na prestižní přehlídku nejlepších německojazyčných inscenací Theatertreffen, tak v ní asi něco podstatného, co mi v Arše unikalo, je. I diváci kolem mne se bavili.

Sorry, neobjevil jsem téměř nic, co by bylo divadelně (tedy formou a zpracováním) funkční, živé, atraktivní či obsahově podstatné, překvapivé, inovativní. Vše, co se na jevišti odehrávalo, bylo jen chladným, na efekt vykalkulovaným, do detailů dotaženým podivínstvím. Bláboly řečí, bláboly pohybů… A napojit se na formu okázale dávající na odiv prázdnotu slov, prázdnotu jednání a formalistní herectví na otáčivém jevišti v odtažitě chladné přestylované scéně částečně skryté za bílými závěsy jsem se nedokázal.

Thalia Theater, Hamburk, Německo – Toshiki Okada: Doughnuts. Z japonštiny do němčiny přeložil Andreas Regelsberge. Režie Toshiki Okada, dramaturgie Julia Lochte, Makiko Yamaguchi, sScéna Dominic Huber, kostýmy Tutia Schaad, hudba Kazuhisa Uchihashi. Hrají Johannes Hegemann, Maike Knirsch, Björn Meyer, Toini Ruhnke, Steffen Siegmund, André Szymanski. Premiéra 21. ledna 2022. Psáno z uvedení 4. listopadu 2023 na festivalu PDFNJ v Divadle Archa, Praha.

///

Více o PDFNJ 2023 na i-DN:

Podzim s kolekcí německojazyčných inscenací

Analýzy a vize světa 2023 (No. 1)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 7. listopadu 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ