Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Analýzy a vize světa 2023 (No. 7)

Násilí plodí násilí – anebo ne. Otázkou je, do čeho se otřesný zážitek transformuje a zda je člověk ze své prapodstaty vůbec schopen absenci pomsty mentálně zpracovat bez toho, aniž by si nesl celoživotní následky. Dilema jak z novozákonních evangelií mi evokovala inscenace Dějiny násilí berlínské Schaubühne am Lehniner Platz v režii s inscenací přicestovavšího Thomase Ostermeiera, který se po představeních vždy přišel děkovat. O víkendu 25. a 26. listopadu 2023 se po dva večery hrála ve velkém divadelním sále Centra současného umění DOX+.

Po komorním Studu (Volsktheater Wien) nobelistky Annie Ernaux nabídla dramaturgie PDFNJ scénické zpracování románu dalšího současného francouzského literáta. Édouard Louis se k Ernaux hlásí jako k jedné z největších inspirací a stejně jako ona je ve svých vyprávěních výrazně autobiografický. Obě inscenace tematicky – a zároveň odlišně – korespondují v osobní rovině s letošním festivalovým heslem selber schuld (sama/sám si za to může), obě se týkají ztráty jedné ze základních jistot – bezpečí domova. Jenže zatímco Ernaux „pouze“ přihlížela vražednému násilí, Louisův hrdina a alter ego je jeho obětí a do jisté míry i iniciátorem.

Dějová linka románové předlohy Dějin násilí (Paseka, 2019) je s inscenací v podstatě shodná. Jednadvacetiletý gay potká o Vánocích v ulicích noční Paříže muže berberského původu Kabyla Redu. Vedený podvědomou egoistickou motivací učiní navenek altruistické gesto a cizince odlišného kulturního a sociálního backgroundu pozve k sobě. Sblíží se a mají intimní styk, jenže pak dojde k obratu. Reda se pokusí Édouarda okrást, namísto přiznání – když to Édouard zjistí – mu vyhrožuje s pistolí v ruce a málem ho uškrtí. Konflikt eskaluje brutálním znásilněním, po němž Édouard případ nahlásí policii a později vyhledá azyl u své sestry na venkově. Následuje martyrium policejního a lékařského vyšetřování s podrobnou diagnostikou události, kdy každá z postav prezentuje vlastní pohled na věc. Rekonstrukce traumatického zážitku včetně klinického a forenzního vyšetřování je v knize i inscenaci líčena retrospektivní formou. Pro česká jeviště látku zadaptoval ave Studiu Švandova divadla v roce 2022 inscenoval režisér Tomáš Loužný /zde/.

Scénář pro berlínské Schaubühne vznikl ve spolupráci Thomase Ostermeiera s autorem předlohy. Klade větší důraz na ústřední postavu, jejíž optikou sledujeme i názorové spektrum ostatních postav. Námět se dá chápat jako metafora aktuálního dění v evropské společnosti a příležitost ke zkoumání soužití odlišných kultur a menšinových komunit. Tento pocit vizuálně posiluje scéna v podobě whiteboxu s funkční sprchou, stejně jako alibistické snahy o neutrální přístup, které však ve své přepjatosti mají opačný efekt. Připomínka černobílého vidění visí po celou dobu ve vzduchu a může kdykoli vyhřeznout na tu či onu stranu stejně, jako si herci vedlejších postav převlékají kostýmy. Ostermeierova vivisekce má podobu očistného rituálu za živého hudebního doprovodu hráče na bicí Thomase Wittea provázeného náznaky nepřetržitého pláče dokonce i jakýchsi rituálních tanců. Ovšem tyto dva synchronizované taneční vstupy působí spíše zbytně a ke střídavé akcentaci fyzického a psychického prožitku nijak významně nepřispívají. Zároveň je tento rituál k traumatizovanému hrdinovi zcela nelítostný a v duchu úředních postupů – nebo spíš za jejich hranicí – ho nutí opětovně prožít veškerá utrpení.

První výstup uvrhne diváka rovnou do posttraumatického šoku provázeného smýváním pachu násilníka z vlastního těla. Přestože znásilněným je dospělý muž, zmítá a choulí se jako dítě. Oběť je obětí bez ohledu na věk a pohlaví. Celou dobu to připomíná sám Édouard, který první scénu sleduje a komentuje od mikrofonu. Pro znalce Louisova díla je jistě zajímavé, že představitel hlavní role Laurenz Laufenberg se mu fyzicky velmi podobá. Novorozenecky vymydlený, bledý, sebelítostivý blonďáček severského typu se slzami v očích je na první dojem politováníhodná oběť, nevinnost sama.

Teprve postupně se za slupkou čistoty a nevinnosti vyjevují jeho různé temné stránky, sklon ke krádežím nebo vylepšená společenská maska chlapce ze sociálně slabší rodiny. Právě ty ho pojí s Redou (Renato Schuch), který se (trochu okatě) jeví jako dealer marihuany, ale nese v sobě národnostní hrdost a silný vztah k rodičům, o jakém se potomkům ze západních, vztahově odcizených rodin ani nezdá. Byť zůstává po celý čas tajemnou postavou, jeho motivace k násilnému jednání je jasně čitelná jako tradiční zákon vendety – jakkoli je sporné a jakkoli je jeho reakce neadekvátní. Ukazuje nevypočitatelnost o jedné neznámé, s níž je ale třeba vždy počítat.

Navzdory vážnosti tématu si režie dovolí komicky cynické odkazy, od pavlačového samičího pragmatismu Édouardovy vyzývavě heterosexuální sestry (Alina Stiegler) po jeho matku v podání Christopha Gawendy křepčícího v blonďaté paruce se smetákem jako Freddie Mercury v ikonickém klipu I want to break free. Divák je za tyto zcizujcí prvky vděčný, protože scéna znásilnění působí realisticky jak studená ocel hlavně pistole přitisknuté ke spánku. Přitom fyzickou brutalitu připomínají jen stopy krve na Édouardových slipech a psychické martyrium roztřesené véčko, které na závěr vztyčí do oka neúprosné kamery.

Asi nemá smysl popisovat geniální spojení režiséra s vynikajícími herci. Ostatně pánskou část obsazení známe z inscenací Nepřítel lidu nebo Richard III., které hostovaly na festivalu Divadlo v Plzni /v roce 2015: Nepřítel lidu – více zde, resp. zde/ a na PDFNJ v Praze /v roce 2018: Richard III. – více zde, zde, resp. zde/. Im Herzen der Gewalt (Dějiny násilí) jsou další výraznou a silnou inscenací z proslulé Ostermeierovy „dílny“. Vynikající divadlo!

Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín, Německo – Édouard Louis: Im Herzen der Gewalt / Dějiny násilí. Dramatizace Thomas Ostermeier, Florian Borchmeyer a Édouard Louis, z francouzštiny do němčiny přeložil Hinrich Schmidt-Henkel. Režie: Thomas Ostermeier, asistent režie: David Stöhr, výprava: Nina Wetzel, hudba: Nils Ostendorf, video: Sébastien Dupouey, dramaturgie: Florian Borchmeyer, světla: Michael Wetzel, choreografie: Johanna Lemke. Hrají Christoph Gawenda, Laurenz Laufenberg, Renato Schuch, Alina Stiegler, hudebník: Thomas Witte. Premiéra 3. června 2018. Psáno z uvedení na PDFNJ 26. listopadu 2023 v DOX+, Praha.

///

Více o PDFNJ 2023 na iDN:

Podzim s kolekcí německojazyčných inscenací

Analýzy a vize světa 2023 (No. 1)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 3)

Hovoří autor

Analýzy a vize světa 2023 (No. 4)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 5)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 6)

…

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 29. listopadu 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Analýzy a vize světa 2023 (No. 7)

1. Vladimír Hulec

   

   Zaskočilo mě
   datum premiéry berlínské inscenace, což trochu posunulo mou optiku na ni. V roce 2018 bylo téma násilí a znásilnění méně interpretačně prozkoumané než dnes. Inscenace tak zřejmě reagovala právě na onu tehdejší nejednoznačnost, jak je vnímat, aniž bychom se vyhnuli společenským předsudkům, což je hlavní téma i předlohy. Dnes se však toto téma velmi posunulo a už podle mne je nelze jen takto opulentně zobrazit, aniž bychom vstoupili do hlubších, niternějších vrstev dané problematiky. Inscenace tak – z mého pohledu – velmi zestárla, jeví se povrchně efektní, bez – u Ostermeiera vždy tak důležitého – společenského ostří, jež před pěti (ještě před covidem) lety mohla mít. Z tohoto pohledu jsou obě dramatizace a jejich scénická provedení Louisových sebezpytných románových autobiografií u nás – Loužného Dějin násilí ve Studiu Švandova divadla a Čermákova Kdo zabil mého otce ve Venuši ve Švehlovce – hlubšími, vhledem do témat aktuálnějšími, sofistikovanějšími, niternějšími. Ač Ostermeierova inscenace byla suverénní, přílíš velký formát postavený z velké části na ilustraci literárního vyprávění jednotlivých postav a doprovázený neustálým snímáním kamerou, jež mnohdy herce, kteří ji drželi, ve výrazu a akci limitovala, jí škodil. V tomto smyslu byla inscenace Stud – jak ji připomíná Veronika Boušová – v interpretaci předlohy přesnější. Ostermeier nenašel jiný než popisný klíč, který byl až příliš ve (vnějškovém) vleku předlohy, aniž by dvojlomnost rozpoložení hlavní postavy (ale i Redovy) více rozkryl. Zaměřuje se na rodinné vnímání události, aniž by se dostal postavám takříkajíc pod kůži. Proto nejlépe vychází postava Édouardovy sestry, již herečka pojala velmi razantně, groteskně a současně s pochopením dané problematiky. A zcela okrajové jsou postavy policistů a zdravotníků, jež ale v románu hrají důležitou roli rozbušky nitra hlavní postavy.
   Zajímáte-li se o tato témata, doporučuju obě české inscenace. Ostermeierovu v mnohém překonávají.

   29.11.2023 (15.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ