Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Analýzy a vize světa 2023 (No. 9)

Další ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka dotáhl svou letošní Thespidovu káru do finále už poosmadvacáté. Tím posledním zářezem bylo představení Ve stínu diktatury: Herec René Deltgen, které do La Fabriky přivezli lucemburští herci André Jung a Luc Feit.

Projekt vznikal v koprodukci  více subjektů. Kromě Escher Theater v rodišti herce Reného Deltgena Esch-sur-Alzette (mimochodem jedno z kulturních měst Evropy 2022) se na projektu podílelo jedno z nejstarších německých divadel, hamburské St. Pauli Theater. Text je dílem německého scenáristy a filmového režiséra Franka Feitlera a belgického divadelního herce Kristofa Van Bovena, který působí v Německu. Režisérem inscenace byl umělecký šéf St. Pauli Theater Ulrich Waller.

Kromě hereckého obsazení, lucemburských herců André Junga a Luca Feita, je s Lucemburskem spojen také příběh titulní postavy, herce Reného Deltgena, který se proslavil především v době před druhou světovou válkou a během ní v Německu. U nás je, navzdory tomu že natočil více než osmdesát filmů (v mládí se uplatnil jako krasavec a představitel akčních hrdinů), zcela neznámý. Tedy možná neuškodí, připomenu-li jej.

Renatus  Heinrich Deltgen (1909-1979), rodák z již tmíněného lucemburského městečka Esch-sur-Alzette (druhé největší město v této maličké zemičce sevřené Německem a Francií) vyrazil po střední škole do Německa v touze stát se tam hercem. Přes svůj lucemburský přízvuk byl přijat na hereckou školu a stal se jedním z nejúspěšnějších ne-německých herců své doby. Jeho kariéra začala ve třicátých letech v Kolíně nad Rýnem, kam se následně opakovaně vracel, zemřel tu a je tam i pochován. V letech 1931-34 v místním divadle ztvárnil neuvěřitelné množství rolí. Podle propočtů, jež zazněly během představení, měl v oněch letech průměrně jednu premiéru měsíčně. Krátce pak působil v Hamburku. Jeho tehdejší kariéře hodně pomohlo, že zaujal samotného Goebbelse, na jehož popud byl povolán do Berlína. Zde hrál na několika různých scénách a hodně natáčel, především v produkci UFA. Získal si tím nejen popularitu, ale i podporu nacistických pohlavárů, takže po jejich nástupu k moci získal oficiální označení „státní herec“. Po válečné anexi Lucemburska Němci se vrátil do rodnbého města, ale i zde využíval výhod proněmeckého herce, například bydlel v Němci zabraném místním zámku. Na konci války se – těsně před válečnou frontou, jež se do Lucemburska blížila – vrátil do Německa. Je jasné, že po skončení války jej Lucembursko jako občana, který si zadal s nacisty, odmítlo. Za prokazatelnou spolupráci s Němci jej lucemburský soud zbavil občanství, vyměřil mu pokutu 100 000 franků a tříleté vězení. Z něj si ale odseděl pouhé tři měsíce. Po celou dobu odmítal přijmout fakt, že byl zbaven občanství své rodné země a hrdě se po celý život prohlašoval Lucemburčanem. V padesátých letech byl rehabilitován… Nicméně i potom většinu času prožil v Německu, kde také zemřel. Navzdory svému válečnému škraloupu měl možnost pracovat v oboru po zbytek svého života. Hrál v divadlech v Mnichově, Hamburku a Curychu a nakonec zakotvil v rakouském Burgtheatru. Popularitu získal také jako dabér, především v seriálu s detektivem Paulem Templem, do němčiny ovšem daboval také filmy se Spencerem Tracym a Kirk Douglasem. Poslední film natočil rok před svou smrtí.

K jeho životu a dílu se roku 2004 vrátil v dokumentárním filmu René Deltgen – Der Sanfte Rebell režisér Michael Wenk. Byl to osud v mnohém podobný například našemu Vlastovi Burianovi, který ovšem svou poválečnou potupu dlouho nepřežil. Stejně jako další jemu podobní se Deltgen necítil ničím vinen: Byl jsem jen herec, vždy jsem hrál jen to, co mi bylo dáno, do politiky jsem se nepletl, řekl ve své výpovědi před soudem. Vzhledem k tomu, že jeho život neměl v sobě skandální prvky a ani kolaborací vlastně nikoho nepoškodil, byl jeho osud z dnešního pohledu bezproblémový. A úspěšný.

Scénář ke komorní inscenaci z dílny Franka Feitlera a Kristofa Van Bovena je životopisnou skládankou z osudu herce, který dokázal zdárně proplouvat různými režimy. Divadelní provedení není nijak překvapivé, byť řemeslně solidně provedené.

Na počátku se promítá koláž z filmů, v nichž Deltgen účinkoval, a poté začínají dva herci rozplétat peripetie jeho života. Naddimenzované „skládací“ zavazadlo, které tvoří základ scény, chvílemi odkrývá hereckou šatnu v něm ukrytou, jindy se zavře a slouží jako promítací plátno. Jinak je scéna – hrálo se na velkém jevišti LaFabriky – prázdná. V úvodu slyšíme hlas starého muže (mimochodem herec André Jung je Deltgenovi ve starším věku hodně podobný), který cituje Schillera. Když vyjde na předscénu, střetává se s druhou postavou, totiž hercem, který má Deltgena ztvárnit. Zatímco Jung ztvárňuje Deltgenův vnitřní svět a myšlení a zároveň jeho obhájce, druhá postava – herec Luc Feit – má za úkol zpochybňovat a na základě „scénáře“, který si přinesl a vzápětí – jakoby pro nepotřebnost – odhodil na zem, se ptá na nejasná místa v Deltgenově životopise. Odpovědi, které Deltgen dává, mají svou logiku a jeho jednání (alespoň z jeho úhlu pohledu) obhajují. Svým způsobem se ovšem jedná o jakousi modelovou hru, kde vina, nevina, a etika ústřední postavy jsou nabízeny bez snahy podsunout divákovi nějaký jednoznačný postoj či názor. Nabízí souhrn faktů, z nichž si každý musí sestavit svou verzi a interpretace.

Hercův životní příběh plyne před diváky jak klidná řeka, která nemá výraznější dramatické vrcholy. Ale ty zřejmě ani nebyly prvořadým cílem. Mnohé z Deltgenova života zůstává zahaleno tajemstvím, což se dá vysvětlit tím, že o životě herce, který „sloužil“ v různých časech různým pánům, aniž by se přímo vyjadřoval k událostem kolem něj, se moc neví. Domnívám se, že tvůrci pravděpodobně čerpali inspiraci především z již zmiňovaného dokumentu.

Výsledný divadelní tvar neuráží, ale také výrazně nenadchne. Je zajímavým nahlédnutím do historie a potvrzuje, nakolik je herecká profese pomíjivá. Herec, který v lucemburské, ale i německé kultuře zanechal výraznou stopu, je přes své herecké aktivity, jimž v obětoval takřka vše, dnes v podstatě zapomenut. A to jak ve své slávě a hvězdných okamžicích, tak i životním pochybením. V Kolíně po mně pojmenovali náměstí… na hřbitově, lakonicky komentuje v závěru inscenace svůj osud.

V každém případě zajímavý kamínek do mozaiky německy mluvícího divadla. Po stránce příběhové spíše lokální příběh, který má ale nadnárodní přesah. Po stránce divadelní inscenace spíše zapomenutelná.

Escher Theater, Esch-sur-Alzette, Lucembursko / St. Pauli Theater, Hamburk, Německo – Frank Feitler, Kristof van Boven: En Escher Jong. Eine Annäherung an den Schauspieler René Deltgen / Im Schatten der Diktatur. Der Schauspieler René Deltgen / Ve stínu diktatury. Herec René Deltgen. Scénář a dramaturgie Kristof van Boven, Frank Feitler, režie Ulrich Waller, výprava Raimund Bauer, asistent režie Mahlia Theismann, design Patrick Galbats. Hrají Luc Feit, André Jung. Premiéry 14. a 15. května 2022 v Escher Theater a 1. listopadu 2022 v St. Pauli Theater. Psáno z uvedení na PDFNJ 3. prosince 2023 v LaFabrice, Praha.

///

Více o PDFNJ 2023 na iDN:

Podzim s kolekcí německojazyčných inscenací

Analýzy a vize světa 2023 (No. 1)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 2)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 3)

Hovoří autor

Analýzy a vize světa 2023 (No. 4)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 5)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 6)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 7)

Analýzy a vize světa 2023 (No. 8)

…

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 4. prosince 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Analýzy a vize světa 2023 (No. 9)

1. Vladimír Hulec

   

   Na základě představení
   jsem si prostudoval životopis Deltgena a je vskutku pozoruhodný. Zvláště při porovnání s podobnými osudy Lídy Baarové či zmiňovaného Vlasty Buriana. Ale nejen jich. Co naši herci v době normalizace…?!
   Nemělo by však zapadnout, že text inscenace tématu nedostál. Vlastně jsme se o herci Deltgenovi příliš nedozvěděli. Jak to bylo s jeho podpisem pod text Heim ins Reich? A proč – za jakých okolností – byl po odsouzení na dva roky v roce 1946 nepodmíněně tři měsíce poté propuštěn? Intervenoval někdo? Jednalo se o odvolání nebo o amnestii? Změnila se společenská situace? A proč byl v roce 1952 rehabilitován (snad i s vrácením 100 000 franků, k nimž byl jako k pokutě též odsouzen)? Jaké to mělo společenské i lidské konsekvence? V inscenací se jen praví, že je to „věcí Lucemburska“…
   A takových otázek inscenace otevírala a neodpovídala na ně či je nedotahovala řadu. I konec jeho kariéry, soukromý život… Byla to z mého pohledu rešeršně a dramaticky proměrněná šance. Režisér i herci dělali, co mohli, ale drama (či aspoň dramatické situace) vznikalo jen velmi obtížně. Jak píše Jana Soprová, život jen tak plynul… Vznikl víceméně informativní komorní dialog dvou nevášnivých pohledů na jeden lidský osud, výtvarně nafouknutý působivou (ale málo využitou) scénografií s obrovským centrálním hereckým kufrem, v němž je herec Deltgen navždy uvězněn.
   Pokusy o zpracování obdobných témat u nás (Pankrác ´45 ve Švandově divadle či Burian v DFXŠ) měly přece jen dramatičtější spád a vrstevnatější pohled na dané osobnosti a problematiku. Jsem zvědav na Karla Gotta v D21…

   04.12.2023 (17.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ