A ono… nic
Začíná se před oponou. Jakub (Jakub Žáček) sedí na židli a čte si nějaký text. Jako by se připravoval na zkoušku. Nebo že by to bylo oznámení o smrti jeho matky, jejíž tělo pak bude po celé představení hledat?
Zběsilý a absurdní koloběh v české nemocnici ukazuje Anamnéza na Zábradlí FOTO KIVA
Opona se otevírá a Jakub vchází do prostoru, který se až do konce již proměňovat nebude. Vidíme nemocniční chodbu a dveře výtahu. Na chodbě sedí Nemocný Mikuláš (Jakub König) s umělou rukou v podpaží. Přijede výtah, oba do něj nastupují. Různě vystupují, opět se potkávají, objeví se Vrátný (Petr Čtvrtníček), který je nerudný a arogantní. Postupně se vynořují další a další postavy nemocnice. Před divákem se odvíjí v podstatě němý (jen párkrát slovně doprovázený), více než hodinový kaleidoskop absurdních událostí karikujících dění v dnešní(?) nemocnici.
Anamnéza na Zábradlí nemá moc hlavu ani patu, současnou dobu ani témata v ní příliš poznat nejsou. Totéž by se úplně stejně mohlo dít v Nemocnici na kraji města, v newyorském All Saints’ Hospitalu nebo kdekoli jinde, třeba v Budapešti, odkud je převzat původní koncept inscenace. Ten však vycházel z konkrétní reality a stavu maďarské společnosti. Režisér (a spoluautor) Viktor Bodó si nechal vytvořit rešerši aktuální situace v maďarském zdravotnictví a na základě ní vytvořil se svými herci z budapešťského divadla Sputnik divoké, expresivní divadlo plné krutých a výsměšných výstupů, které přesáhlo nemocniční téma a stalo se až jakousi existenciální poutí člověka procházejícího divým, kafkovským světem současné maďarské společnosti.
Bylo jistě lákavé přenést tento svět do českých souřadnic, proto se pro předlohu dramaturgyně divadla Dora Viceníková zřejmě rozhodla. To by ovšem museli být tvůrci v převodu do českých poměrů daleko odvážnější, razantnější, konkrétnější. Režisér Rastislav Ballek však vede herce k pouhým karikaturám typů a situací. Místo silného černého kafe nabízí notně vyvařený, mnohokrát v současném Zábradlí použitý čaj. Nelze si nevybavit Požitkáře (ostatně úvodní výstup Jakuba Žáčka na ně odkazuje), Báby, Šílenství či v podstatě všechny Mikuláškovy zdejší práce. Ty se však opírají nejen o vynikající herecké kreace, ale mají i důsledně rozpracovaná témata – a navíc skvělé scénografie –, jež se zvolenými formami kreativně, divácky atraktivně pracují. Zde z toho není takřka nic.
Jinde vynikající herci předvádějí banální vtípky, různé úšklebky, miniaturní výstupy, jež se nekloubí v podstatnější, komplexnější obraz čehokoli. Nemají čas ani na pořádnou grotesku (operace za plentou), natož na politické divadlo (prvoplánové parodie politických šarvátek, primitivní výsměch dění v nemocnici/společnosti, Čtvrtníčkovo volání nadřízeným, opakované operace apod.). Sem tam se někomu daří vyvolat aspoň absurdní humor – Anežka Kubátová jako neodbytná „mimoňská“ Sestřička, či evokovat bloudění obyčejných lidí v kolosu velké nemocnice/společnosti – zmatený Stařík Jiřího Ornesta. Divák však po čase přestává luštit souslednost obrazů a postav a jen s čím dál menší nadějí čeká, zda se něco stane, zda se přece jen ono pinožení v něco spojí. A ono… nic. Smrt (Doktor, jehož jméno se nevyslovuje) Stanislava Majera odváží za zvuků písně Bye Bye Life Jakuba spolu s ostatními mrtvolami, jež předtím dovezli hlídači mrtvol výtahem pryč. Dveře se za nimi zavírají… Zdaleka to však nemá sílu existenciálního finále filmu All That Jazz, z něhož je píseň převzata, ani hororový děs Noci oživlých mrtvol, na které odkazovala předchozí scéna. Jde jen o bezzubý úšklebek, aby to divácké a herecké trápení aspoň nějakou tečkou skončilo. Úplně stejně mohl Jakub z nemocnice vyjít a odejít domů či do prázdna úvodní předscény. A že má Stanislav Majer na sobě kostým známý z fotografie Petra Lébla, která visela u vchodu do sálu, to mi přišlo jako příliš interní vtípek, než abych jej nějak domýšlel a rozvíjel.
A tak jediným kladem tohoto projektu je vtipná a aktuální (parafráze aféry trenéra hokejistů Vladimíra Růžičky) videoupoutávka Jak si Čtvrtníček kupuje roli, již najdete na internetových stránkách divadla. Proto ten půlbodík navíc.
Vladimír Hulec
Hodnocení: 1,5
Viz také recenze Jana Koláře Šílená zpráva o šíleném světě (hodnocení 3,5)
Divadlo Na zábradlí, Praha – Viktor Bodó, Júlia Róbert: Anamnéza. Překlad Gertrud Mária Korpič, režie Rastislav Ballek, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Oslzlá, hudba Ivan Acher, dramaturgie Dora Viceníková. Premiéra 24. dubna 2015.
Komentáře k článku: A ono… nic
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Michaela
Něco určitě ano
dle vysokému hodnocení na portálu i divadlo, což mě přesvědčuje víc, že divákům se inscenace převážně líbí. Naštěstí odjakživa jsem nedala na recenze a názor na hudbu, film či divadlo si utvářím sama.
31.05.2015 (19.40), , Trvalý odkaz komentáře,