Anamnézy zla a jiskřičky naděje
V jedné z klíčových scén rumunského filmu Zkouška dospělosti, který v dubnu vstoupil do našich art-kin, sleduje hrdina neznámého pobudu podezřelého z pokusu o znásilnění své dcery. Noční pátrání v uličkách provinčního města – připomínající epizodu z mysteriózního thrilleru – sice skončí bezvýsledně, pro jeho aktéra však znamená prozření vlastní ubohosti. Padesátník s příznačným jménem Romeo si právě ve zlověstné tmě uvědomí, v jak ponižující situaci se potácí. Síla příběhu, který režíroval slavný rumunský filmař Cristian Mungiu (nar. 1968), spočívá v jeho nejednoznačnosti. O postkomunistickém zklamání slušných lidí se tu sice mluví až trochu polopaticky, vyprávění je nicméně přenosné i do zemí s jinou dějinnou zkušeností, než je současné Rumunsko.
Zkouška dospělosti vypráví o banalitě zla… FOTO ARCHIV
Základní dějová osnova snímku je jednoduchá. Středoškolačka Eliza má těsně před maturitou. Od podzimu má přiznané stipendium na prestižní univerzitě v Anglii. Jednoho rána ji však kdosi přepadne a pokusí se ji znásilnit. Křehká dívka je otřesená. Začne být nejisté, jak její „zkouška dospělosti“ dopadne. Do hry se proto vloží dívčin otec – uznávaný místní lékař – a začne své dceři shánět protekci.
Snímek lze vnímat jako ilustraci amorálního systému služeb a protislužeb, který z komunistických časů v posttotalitních zemích přežívá. Nabízí se však i výklad hlubší a univerzálnější. Naznačují jej opakované dialogy o tom, že výsledek může být důležitější než cesta k němu. Lékař Romeo – rozpolcený mezi manželkou a milenkou – je člověk vstřícný a zásadový, přesto se ale podobá snaživému zelináři z proslulé Havlovy eseje Moc bezmocných, který poslušně zdobí výlohu svého krámu. Starostlivého doktora Romea z Mungiova filmu nežene k aktivitě strach, ale zdánlivě legitimní pocit, že pro svou dceru musí za každou cenu zařídit svobodnou budoucnost. Nechápe, že takovýmto kličkováním – plným úhybných manévrů a nedůstojných kompromisů – ji oba ztrácejí. Ve finále se navíc ukáže, že ani Eliza není tak bezelstná, jak se celou dobu zdá. To jsem ale šikulka, co, pochlubí se otci poté, co před maturitní komisí využije svého dočasného handicapu. Film – vyznamenaný na loňském festivalu v Cannes cenou za nejlepší scénář – vypráví o banalitě zla. A o drobných krůčcích k jeho nebezpečným metastázám, často konaných ve jménu ušlechtilých úmyslů.
Před deseti lety Cristian Mungiu natočil jiný znamenitý film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007), který byl v Cannes oceněn Zlatou palmou. Formálně se tato anamnéza zla Zkoušce dospělosti v mnohém podobá. Odvíjí se v dlouhých záběrech, má špinavou barevnost, její snímání připomíná syrový dokument. Mezi dialogy existuje spousta zámlk. Neurotickou atmosféru zvýrazňují pouliční zvuky a hluky. Dějištěm příběhu – koncentrovaného do jediného dne – je Bukurešť roku 1987, tedy doba, kdy ještě vládl psychopatický diktátor Nicolae Ceaușescu. V zubožené zemi byly mimo jiné zakázány interrupce. A právě kolem této absurdity se točí zápletka filmu. Název označuje stáří nechtěného plodu, kterého se potřebuje zbavit bezradná studentka. Při organizaci nelegálního potratu jí pomáhá obětavá spolubydlící z koleje. Z najatého andělíčkáře se ale vyklube samolibý vykuk, který bezmocná děvčata začne vydírat. Zdánlivě je k ničemu nenutí, přitom však ví, že se bez něj neobejdou. Zosobňuje tak totalitní teror, který rovněž dával občanům naoko na vybranou, ve skutečnosti je ale nemilosrdně ovládal a zneužíval. Nátlak bezcharakterního „spasitele“ dojde tak daleko, že kamarádka těhotné studentky se s ním musí vyspat, aby uhradila chybějící část jeho odměny. Scéna, v níž si pak v koupelně umývá svůj poskvrněný klín, šokuje svou perverzní věcností.
Film zobrazuje zmrzačenost ženské intimity v zemi, kde neplánované početí znamenalo riziko kriminálu. Obžaloba zrůdného režimu se zračí i v mnohém dalším: v umolousaných ulicích, otřískaných domech, poblikávajících zářivkách, zatuchlých hotelových interiérech, aroganci personálu i v rodinné oslavě, kde popíjí a žvaní společnost rodičů dívčina milého. Klíčová sekvence se – podobně jako ve Zkoušce dospělosti – odehrává v přízračné tmě. Mladá hrdinka bloudí nočními ulicemi a potřebuje se zbavit zkrvaveného plodu své kamarádky. V její tváři se zračí úzkost a beznaděj. Jako by neputovala civilizovaným velkoměstem, ale zadrátovaným koncentrákem.
Analýzy zla privátního a státně posvěceného doplňuje autorův další film Na druhé straně kopců (2012) inspirovaný skutečnými událostmi z roku 2005. Také tento drásavý příběh ze současnosti vypráví o znásilňování svobody a mrzačení intimity. Též jeho hlavními postavami jsou dvě kamarádky, jež projdou drastickou zkouškou svého vztahu. První našla zdánlivý klid a vyrovnanost v provinčním klášteře fungujícím i jako azylové centrum. Druhá za ní přijede z Německa a se svou milou chce odjet zpátky. Láska bezprizorné Aliny však u partnerky – obrácené na víru – zůstává bez odezvy. Psychicky labilní dívka tak ztrácí jediný smysl své existence.
V komunitě s přísnými regulemi se stupňují incidenty plné zuřivosti a vzájemného násilí. Nakonec dojde až k exorcismu, při němž je Alina bezděčně „umučena“ k smrti. Teprve poté přijede do místa incidentu policie a začne zkoumat, kdo tragédii zavinil. Vyprávění je prodchnuté náboženskými symboly a relikviemi. Ty však bezmocné dívce nepomáhají stejně jako standardní postupy psychiatrů. Protože však nejde o prvoplánovou agitku, autor nikoho neobviňuje přímo a jednoznačně. Místo povrchních soudů znovu poukazuje na zákeřnost zla, jež se často rodí z dobrých úmyslů a z nedostatku porozumění lidským jinakostem. Prostřední část Mungiovy volné „trilogie“, jež byla v Cannes oceněna za režii a herecké výkony obou protagonistek, připomíná slavné podobenství Larse von Triera Prolomit vlny. Také jeho zoufalá hrdinka, jež se obětovala pro zmrzačeného manžela, byla nechápavým okolím považována za blázna. A i ona za svou zarputilost zaplatila životem.
A co všechny tři Mungiovy filmy spojuje? Navzdory veškerým obrazům temnot, zmaru, špíny a lidských selhání z nich cítím jiskřičky naděje, že zlo není všudypřítomné ani všemocné. Otec ze Zkoušky dospělosti se vzepře policejnímu nátlaku, potrat v retru 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny neskončí tragédií. A kamarádka „ukřižované“ hrdinky se v závěru dramatu Na druhé straně kopců objeví v civilním oblečení. Možná tedy z klášterního azylu přece jen odejde a přijme rizika vlastní svobody.
Komentáře k článku: Anamnézy zla a jiskřičky naděje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
