Honibrku, ty jsi Káj?
Představení AnderSen začne jako výjev z velkého pimprlového divadla: přes scénu trhavě procházejí účinkující v barvitých kostýmech, klaní se, ozývá se hudba, která odkazuje k charakteristickému zvuku orchestrionu. Pak zazní citát: Pojďme si hrát na lidi, to je vždycky nějaká zábava… – a Magdaléna Sidonová začne do mikrofonu chaoticky povídat cosi o třináctých komnatách. Když padne zmínka o Francouzích, vykouknou zpoza zadního výkrytu, pomalovaného optimisticky rozkvetlými tulipány, hlavy figur, u kterých si nemůžeme být tak docela jisti, jsou-li spíš legrační, nebo děsivé.
V inscenaci AnderSen se důsledně míchá groteskní nadsázka s pokleslým vtipkováním i barvotisková naivita s drsností FOTO KIVA
Je to charakteristické: inscenace důsledně míchá groteskní nadsázku s pokleslým vtipkováním, barvotiskovou naivitu s drsností, ale především motivy z Andersenových pohádek s osobními zážitky všech osmi aktérů. Hodně zjednodušeně řečeno, inscenátoři nechávají herce vzpomínat a pak k jejich vyprávění doplňují paralely pohádek i z deníků, ve kterých se Andersen vypisoval z nejrůznějších úzkostí a nejistot. Žádnou idylu však nenabízejí ani pohádky, tím spíš, že si tvůrci vybírali především drsné motivy, které bez příslušného kontextu často vyznívají dosti absurdně.
Začíná se ovšem zlehka, rodinnými fotografiemi (nejroztomilejším a své dospělé verzi nejpodobnějším dítětem byl Petr Čtvrtníček), objeví se záběry Dity Kaplanové jako dětské filmové hvězdy, nechybí ani neumělá maska, vyrobená podle dávné dětské kresby. Některé výjevy jsou téměř přímočaře zábavné, třeba když Čtvrtníček s korunou na hlavě rozevírá „po exhibicionisticku“ plášť na přítomné dámy a pak přihazuje narážky na Královy nové šaty; Miloslav König kontruje historkou, jak se marně pokoušel usušit pomočenou postel fénem. Sympatickou absurditou, naštěstí nijak dále neobjasňovanou, byl i nečekaný příchod Boženy Němcové, která na přítomné pány vrhala vilné pohledy a doprovázela je ještě vilnějším nadzvedáváním sukně. Ano, i my, Češi, máme své pohádkáře, na které můžeme být právem pyšní, říkali jsme si spolu se všemi vlastenci v publiku.
Postupně přibývají temnější tóny, promíchané s rozehrávanými nebo jen převyprávěnými citacemi pohádek. Samozřejmě nemůže chybět proslulý motiv z úvodu Sněhové královny: střípky ďábelského zrcadla způsobují, že lidé kolem sebe vidí jen ošklivost a zlo. V naivních deníkových zápiscích Magdalény Sidonové se pak mezi úvahami, zda ještě stále – nebo už zase – miluje Jirku Donáta, okrajově ozve, že právě vybuchl Černobyl, kombinace vojenského hodnocení, při kterém si Ivan Lupták coby cínový vojáček stále dokola prostřeluje spánek, má pro změnu ráz zpomalené rakvičkárny. Když ale dojde na vzpomínky Anežky Kubátové na úzkost v dětské léčebně a popálenou holčičku, která při zabijačce spadla do hrnce s vařící vodou a zůstala jí „jen jedna hezká tvářička“, moc prostoru pro veselí nezbývá.
Veškeré dění je trochu klaustrofobně uzavřeno do prostoru, ve kterém se rokoková zdobnost skřípavě sráží s doplňky typu umělohmotných zahradních židlí. Stejně logicky a zároveň nepatřičně ale vyhlížejí třeba i dětské boby, na kterých si vyzývavě oděná Sněhová královna odtáhne pryč Káje – poté, co se znuděně a arogantně optala všech přítomných pánů, který z nich to tedy vlastně má být (odtud i citát z titulku). Káj, nebo spíš Jiří Černý, jenž tuto postavu hraje, přitom vypráví asi nejtraumatičtější příběh ze všech, které v průběhu večera zazní: rodiče se o Vánocích nepohodnou, opijí se a servou, vyděšené dítě skončí zavřené v pokoji. Je to jedna z nemnoha pasáží, kdy to vypadá, že inscenace skutečně zabírá pod povrch. Navzdory řadě předvedených krutostí si totiž AnderSen drží ironický nadhled a nesnaží se jít tak docela na krev. A když už, tak prostřednictvím efektního obrazu: během vyprávění o marnivé dívce, kterou její červené střevíčky nutily tančit tak vytrvale, až požádala kata, aby jí usekl obě nohy, vstupuje Jana Plodková bosýma nohama do umyvadla s krvavě červenou barvou. Vypadá to výborně; elegantně smrťácké hrátky, které tatáž parta předvedla v Požitkářích, nejsou ani zdaleka zapomenuty.
Inscenace má však ještě jednu linku, vzpomínky Andersena, plné úzkostí a nejistoty. Nepůsobí sice vždy tak docela ústrojně (zajíců se tu zkrátka občas honí až příliš), připravují však půdu pro závěrečný obraz, výmluvný a současně typicky mikuláškovský: prostor se otevře, objeví se sytými barvami nasvícená konstrukce ve tvaru domu, jemuž uprostřed dominuje lehce našikmený kříž. Na strmých schodech pod ním se ve finále shromáždí všichni účinkující, vyslechnou si vyprávění o Andersenově umírání a společně zazpívají píseň o hvězdě (v logice groteskně pojaté inscenace přitom je, že technici začínají scénu okamžitě rozebírat).
Vědomí smrti, nadosobního řádu a věčnosti je pro tvorbu dánského pohádkáře neodmyslitelné; dobře, že se prosadilo i v AnderSenovi. Zábradlí ve svém novém titulu volně navazuje na Hamlety, v nichž všichni společně napůl žertovně a napůl vážně vymítali traumata své herecké profese. Nyní tedy hrají znovu o sobě a opět to není marné – nikdy však není na škodu připomenout si i trochu vzdálenější obzory.
Divadlo Na zábradlí, Praha – Hans Christian Andersen a kolektiv: AnderSen aneb Fantazie mě přivede do blázince. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Petr Štědroň a Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Miloslav König, light design Jan Jungvirt. Premiéry 2. a 3. června 2017.
Komentáře k článku: Honibrku, ty jsi Káj?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
